Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 19.6.2004
Svátek má Leoš




  Výběr z vydání
 >HISTORIE SUDET: Poprava v lese Kuli
 >PRÁVO: Chyby nejsou jen v učebnicích aneb občanským právem krok za krokem ... někdy až do louže
 >POLITIKA: Česká houpačka ? Čert aby se v tom vyznal
 >EUROVOLBY: Najdeme i dobré zprávy
 >SuperStar: Hezounům v popu odzvonilo
 >MOBY DICK: České Textárny - nový gigant na trhu s ojetými vozidly
 >POLITIKA: Na hrubý pytel hrubá záplata
 >Jaká cena za Špidlovu hlavu?
 >POLITIKA: Musí vláda skutečně padnout?
 >DETEKTIVKA: Případ s dopisem na rozloučenou.
 >FEJETON: Znovu o "Česko"?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - kdy to rupne
 >PSÍ PŘÍHODY: Otázka priorit
 >PRÁVO: Diag Human a CME: Není arbitráž jako arbitráž
 >PRAHA: Pozoruhodnosti pražského metra

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
19.6. HISTORIE SUDET: Poprava v lese Kuli
Edmont Dante

Když jsem se zajímal o mistrovství světa v hokeji, které se hrálo v Praze a Ostravě, tak jsem o něm četl vše co mi přišlo pod ruku. Na příklad jsem se dověděl, že v Ostravě Svinově v rámci pořádání MS v hokeji bylo vybouráno před nádražím celé prostranství, které upravili jako náměstí a pojmenovali po známém svinovském lékaři Dr.Braunovi, který žil a ordinoval ve své vilce čp.116 u nádraží, později bývalé Potraviny a právě tento domek musel ustoupit rekonstrukci.

Následovala krátká informace proč zrovna po něm:
Dr.Josef Braun byl židovské národnosti. Brzy po obsazení Svinova německým vojskem a zavedení nacistické zprávy byl šesti výrostky z Hitlerjugend na záchodě svinovského nádraží po krutém psychickém týrání brutálně ubit ve věku více než 70 let. Článek napsala paní Ing.Broulíková, místo starostka.

Docela mě to zaujalo, tak jsem tam zavolal. Byli tak laskaví, že mi zaslali část paměti z té doby. Vybral jsem jednu ukázku a zkrácenou ji zde uvádím. Protože na toto téma byla zde nedávno diskuse doprovázená dosti vyhraněnými komentáři tak bych chtěl autorům těchto osobitých názorů věnovat tohle vzpomínání.

Poprava v lese Kuli
Po skončení středoškolských studií mne osud zavál do mlýna, kde jsem až do konce německé okupace pracoval. Toto místo mi pak dalo možnost být svědkem následujících událostí, které se mi nesmazatelně zapsaly do mysli.

Někdy v roce 1942, nebo 1943, ale rozhodně po běsnění německých úřadů v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava, se uskutečnila poprava také v našem městě.

Jednoho rána vzrušila kolektiv zaměstnanců mlýna návštěva gestapa v bytě Jana Ryše, který bydlel přímo v areálu mlýna. Zpráva o návštěvě která dávala tušit něco mimořádně závažného, se nejen bleskově roznesla po všech prostorách mlýna, ale roztřásla duše všech českých zaměstnanců. Vždyť jsme měli všichni v živé paměti zprávu o popravě bratra Jana Ryše - Františka Ryše, jeho rodiny a přátel.

Já a tři moji spolupracovníci jsme pozorovali ze svého pracoviště na protější straně dvora, že z Ryšového bytu vynášejí nějaký předmět a ukládají ho do osobního vozidla s kterým přijeli. Až později mi Jan Ryš značně otřesen s pláčem říkal, že si k němu přijeli pro kuchyňskou židli (štokrle), která měla sloužit jako součást zařízení pro nějakou popravu v lese. Domnívám se, že to byl záměr psychicky trápit zbývající členy Ryšovy rodiny. Potvrzuje to i skutečnost, že i bratr Jana Ryše, Vincent Ryš, který byl kočím v sousedním objektu lihovaru, dostal příkaz odvést do prostoru popravy trám na zhotovení šibenice a bednu z neohoblovaných prken jako rakev této kruté oběti gestapa.

Během dopoledne pak procházely kolem mlýna směrem k lesu útvary mužů v šesti stupech oblečených do stejných obleků z hrubé látky a na prsou označené žlutým čtyřúhelníkem postaveným na špici, modře lemovaným, s modrým písmenem -P- uprostřed. Takto označení lidé se nesměli, jako méněcenná rasa, pod přísným trestem s nikým stýkat a byli soustředění v pracovních táborech a nepřetržitě střeženi. Obuti byli v typické obuti (dřevácích), které při stejném rytmu kroků vytvářely značný rachot. V čele útvaru šel velitel v uniformě SA, kromě dalších strážců.

To, že jsem tenkrát pracoval s jedna a půlhodinovou polední přestávkou a chodil jsem domů (do kachláku) k rodičům na oběd, mne postavilo tváři v tvář mladíkovi, který byl určen k této výstražné popravě. Po dvanácté hodině v poledne jsem procházel vrátnici, před níž stála skupina osob a několik automobilů. Zastavil se tam asi proto, že krátce před tím také vycházel na oběd tehdejší správce mlýna Kautz. Ve skupině místních Němců jsem poznal kromě našeho správce ještě správce lihovaru Hübsche a gestapáka Reinholda z úřadovny gestapa. Přesto, že jsem se snažil s bušícím srdcem až v krku skupinu těchto co nejrychleji minout, zahlédl jsem ve známém služebním černém Fordu místního gestapa sedět na zadním sedadle schouleného bledého spoutaného hezkého mladíka, který pak již odpoledne nebyl mezi živými. Nevím, jak jsem se dostal domů a myslím, že jsem tenkrát ani neobědval.

Nejvíce úzkosti v době popravy Poláka jsem však zažil při vzpomínce na dobu asi půl roku před tím. Byl jsem vyslán se svým spolupracovníkem Arnoštem Vladíkem naším správcem Kautzem, který tím plnil příkaz všemocné strany NSDAP, abychom připravili obydlí pro členy rodiny nějakého nacistického generála, který dostal za zásluhy na východní frontě od "führera" velkostatek v těsné blízkosti zámku ve Studénce. Příprava sestávala z vybavení místnosti obrazy, lustry, hodinami a nábytkem (vše nakradeno ze zámků v SSSR a označených jako válečná kořist).

Kolem trati a na nádražích jsme vídali skupiny Poláků označených a střežených, kteří pracovali na opravách kolejiště. Bydleli v dobytčácích na odstavných kolejích soustavně střežených.

V téže době byl zámek v tomto městě obydlen německými děvčaty údajně pojmenovanými "Bund deutscher Muttern" (Svaz německých matek). Děvčata byla vybírána podle nejpřísnějších zásad, čisté rasy. V tomto zámku se často střídaly návštěvy stejně přísně vybraných mužů germánské rasy. Mezi nim byli často vyznamenáni členové SS. Z těchto návštěv se pak měly rodit děti-základ budoucích nadlidí, kteří měli řídit svět. Tak nás o tom informovali sovětští zajatci, kteří pracovali na velkostatku v kovárně na druhé straně zámecké zdi. Přidali nám také výstrahu, abychom si děvčat ve vlastním zájmu ani nevšímali.

Jezdili jsme tam asi týden a často jsme potkávali tato německá děvčata s dvoukolovým vozíkem jezdit na nádraží pro poštu a balíky. Cestou se chovala rozverně, pokřikovala a nepřirozeně se smála při setkání s náhodnými chodci.

S odstupem času jsem si právě v době popravy Poláka v lese Kuli uvědomil možnou souvislost s děvčaty na zámku. Snad na nádraží mohl některý Polák utrousit poznámku na adresu těchto německých dívek a stálo ho to život. On byl totiž obrovský rozdíl mezi říšským Němcem a místními Němci, kteří Čechy upřímně nenáviděli a povětšinou znali česky a rozuměli i polsky. Jejích ženy a hlavně mládež houfně udávaly gestapu každého Čecha za cokoliv. Tito Hitlerjugend konali časté a nepravidelné kontroly českých domácnosti kde hledali zatajené potraviny, zda se neposlouchá zahraniční rozhlas a podobně. Jaký to mělo důsledek pro přistiženého je zřejmé.

Po válce byl jeho hrob upraven a na něm vztyčen pomník s křížkem a tabulkou s údaji o jeho narození i úmrtí, jeho povolání, že byl učitel a také fotografií. V jeho těsném sousedství byli pohřbeni dva sovětští zajatci, kteří byli gestapem prchajících před frontou, jako přítěž zastřelení a zahrabáni na mrchovišti u lesa Kuli. Sami si museli předtím vykopat hroby. Měl to provést gestapák Reinhold. Po válce pak byli oba zajatci exhumováni a s poctami pohřbeni rovněž na místě v jižním rohu hřbitova.

Na toto místo si vzpomínám ještě z dětství, chodívali jsme tam s třídou a svými učiteli Kameníčkem, nebo Mrázkem opravovat hroby ruských, italských zajatců z první světové války, kteří pracovali na stavbě mostů.

V těchto místech byly také pohřbeny oběti transportu smrti při evakuaci koncentráku v Osvětimi. Evakuace vězňů prováděli Němci v otevřených vagónech, tzv. uhlácích, v únoru 1945 za třeskutých mrazů a sněžení. Bolestný řev vězňů bylo slyšet po širokém okolí. Když některý vězeň při transportu zemřel, ostatní použili jeho oděv pro vylepšení svého chatrného vězeňského oblečení a nahou mrtvolu za jízdy z vagónu vyhodili. Desítky těl těchto ubožáků leželo podél trati. Jak jsem již uvedl, tito ubožáci s vytetovaným číslem na předloktí byli rovněž pohřbení na místním hřbitově.

Vzpomínky pokračují, ale zde jsem s opisem skončil. Neodpustil jsem si ještě jeden telefonát a jen tak jsem se zeptal na osud rodiny Ryšových proč byli pronásledování a postupně vraždění.

Nedověděl jsem se to. Musel by jste se obrátit na našeho kronikáře pana Švejdu, bylo mi řečeno. Byla to práce místních Němců snad vyřizování účtů z minula, protože tato rodina byli Češi a možná příslušníci Sokola, ale stačilo třeba nosit v 39 trikolóru. Dnes zde po nich zůstala pojmenována pouze jedná ulice.
A ironií je, že možná Němci Kautz, Hübsch a snad i gestapák Reinhold a další, kteří si již otevřeli kancelář v Praze jsou mezi těmi, kteří nás žalují ve Štrasburku a požaduji zpět lihovar a mlýn a k tomu bychom měli přidat ještě omluvu, tak to dnes vážený pane chodí.
A za to, že nyní Česká republika bude stát před soudem pro lidská práva jako žalovaný můžeme poděkovat lidem jako president Havel, ministr Mareš, nebo místopředseda senátu Ruml a další.

Nevěděl jsem co mám na to říct. Jestli tyto úvahy rozptýlit nějakým, to víte byla taková doba, nebo nějakou jinou frázi, proto jsem raději pouze poděkoval a zavěsil.

Ještě mi zbývá dodat, že paměti lépe řečeno pouze tento úryvek jsou podepsané "FRANŠI".

Edmont Dante




Další články tohoto autora:
Edmont Dante

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku