Bouřka je nepochybně přírodní jev. Někteří psi tomu ale ne a ne věřit. Jeden takový pes je Iris, zvaná též Šogo. O příchodu bouřky ví - no, nebudu přehánět, ale hodně dlouho dopředu. Schlípne, stáhne ocásek mezi nohy a metelí se kolem svých lidských ochránců. Když pak poprvé zahřmí, rozklepe se na celém těle. Je na ni truchlivý pohled. Má kratičkou srst a vyniká mohutností svalů - jak jinak, když dokáže naběhat bez problému padesát, šedesát, jistě osmdesát kilometrů! Všechny svaly a svalíky se začnou třást.
"Irdo," chlácholil jsem ji, "neboj se. Neber to osobně. Není to namířeno proti tobě. Je to obyčejný přírodní jev. Ty jsi přírodní jev, já jsem přírodní jev, bouřka je taky přírodní jev."
Zvíře na mne upřelo utrápené oči.
Proč bych měla věřit zrovna TÉHLE pitomosti?
Zahřmělo o kousek blíž, tak blízko, že i já jsem zapochyboval, zdali to není míněno osobně.
Vločka pak ujišťovala, že ještě nikdy za své bikerské kariéry tak mohutně nepromokla, jako dnes.
Extrémy člověka vzrušují a když je něco nejvíc a když je to rekordní, trochu to hřeje.
Opravdu jen trochu, v tomto případě.
Bouřka je přírodní jev hodně mokrý a studený. Za chvilku jsem se třásl tak, že jsem si mohl dát s Irdou závody.
Ona by ale vyhrála - i v běhu, i v třesení.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku