Je to jednoduché zařízení. Knoflík, ten zmáčknete a někde něco zvoní. Nebo nezvoní. To se mi stalo předvčírem -potřeboval jsem něco vyřídit, jdu tedy osobně (neznal jsem telefonní číslo), stisknul jsem tlačítko - a nikdo nevyšel. Tiskl jsem znovu se stejným, tedy nulovým výsledkem. Volal jsem (hlasem, nikoli elektricky, jak připomínám) bez odezvy.

Vzpomněl jsem si na tento pocit odříznutosti dnes ráno. Čekal jsem, že mi poslíček přiveze z agentury fotoaparát k testování pro můj web Digineff. Poslíček nikde. Před polednem mi volají z agentury, jestli jsem u sebe. Samozřejmě, kde bych byl, jsem tu a čekám na poslíčka.
"On volal, že se k vám nemůže dostat," odpověděli.
On tedy volal do agentury, agentura volala mne. Dobrá, šel jsem otevřít. Uvažoval jsem, jak to, že jsem neslyšel zvonek. Buď jsem ohluchl, nebo oněměl zvonek.
"Zvonil jste?" ptal jsem se poslíčka.
"Zvonil?" opakoval užasle, jako bych se ho ptal, zda zde tančil tanec hula hula. Ukázal jsem prstem.
"Tady, zvonek. Tisknul jste?"
"To je zvonek?" překvapil mne protiotázkou. Až dosud jsem se domníval, že to zelené tlačítko vypadá jako tlačítko a když je tlačítko u vrátek, že by mohlo i méně důvtipného ducha napadnout, že to bude zvonek a nikoli spouštěč propustí vltavské přehradní kaskády.
Takže jsem nakonec volal agentuře, že je vše OK, že jsem balíček převzal. A mohl jsem přemýšlet o tom, kolika technologií je třeba, aby jeden človíček otevřel jedna zahradní vrátka.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku