Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.6.2004
Svátek má Ivan




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Tam kde je Balaton, má hudba správný tón - část B
 >TÉMA: Na dolním Labi nejde jen o přírodu
 >REAKCE: Labské jezy
 >POLITIKA: Klaus nechápe Evropu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vesnické funusy
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě k úkazu na obloze
 >MÉDIA: Kouzlo nechtěného
 >NÁZOR: Poněkud šílený komentář, aneb Pan premiér to má spočítané...
 >FEJETON: Ministr kouření varuje - zdravotnictví škodí zdraví
 >MÉDIA: Reakce ČT na nezvýšení televizních poplatků
 >NÁZOR: Nulová tolerance
 >O KNIZE: Volné navázání na čekání "Až to rupne"
 >POSTŘEH: O instantnosti
 >NÁZOR: Poslední svobodné volby
 >PENÍZE.CZ: S kartičkou zdravotní pojišťovny na cesty po Evropě?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
25.6. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vesnické funusy
Ondřej Neff

Vzpomínání na dobu mého dětství - celý seriál je na mém webu Hyena. Toto je už 44. díl.
Dětství jsem strávil ve vesnici Slapy. Bydleli jsme na kopci, na samém konci uličky vedoucí od kostela k rekreačnímu objektu Sázava. Ten za války patřil Hitlerjugend, po válce naší armádě a té patří dosud. Leteckých základen se armáda vzdá ochotněji než míst, kde se lampasáci mohou povalovat - leda bych se zmýlil, už jsem tam dlouho nebyl. Ale ještě loni to vojenské bylo.
U slapského kostela je hřbitov a tam ukládají k poslednímu odpočinku občany slapské i přespolní, z obce Buš. Do školy jsem měl chodit kolem kostela a hřbitova, jenže úhlopříčně to bylo kratší, stačilo přelézt nízkou zídku, prokličkovat mezi hroby a škola byla hned vedle vrat. Takže jsem se znal s hrobníkem a můj otec říkal svým přátelům:
"První hřiště mého syna byl hřbitov a jeho první hračka byla lidská lebka."
Nebyla to úplně pravda, ale ani úplně nepravda.
Před funusem pan hrobník konal přípravy. Vykopal hrob a zakryl ho prkny a v márnici připravil máry. Rakev vezli vždycky ve voze - navlas stejném, jaký pak sehrál tu úžasnou roli ve filmu Sedm statečných. Před vozem kráčela kapela, sestávající z místních občanů. Každý zde uměl hrát na nějaký nástroj, najmě dechový. Na trumpetách a klarinetech měli ti mužové připnuté zlastisté klipsny s notami. Nesměl chybět muž s bubnem a činelista.
Když zemřel Slapský, sláva trvala krátce, ale zato když šel průvod z Buše vzdálené 2 km, smuteční pochody doléhaly dlouho, tím důstojným tempem se průvod přibližoval pomalu, vpředu kapela, pak vůz, následovala plačící rodina a za ní kvílející stařeny a posléze ostatní občané.
Naše sousedka zvaná Babí, vdova po pošťákovi , nechyběla na žádném pohřbu. Počínala si velmi profesionálně. Dovedla hospodařit se vším, i s časem. Do poslední chvíle pracovala v hospodářství. Krmila drůbež a opři tom promlouvala:
"Tak to máš za sebou. No vidíš, pacholku. Tak jsi se tu roztahoval. Nic ti nebylo recht. Všechno bys chtěl sežrat. Dobře ti tak, pacholku."
Pak, když udeřila hodina nezbytnosti, si umyla ruce a tvář, převlékla se do kvílecího a za chvilku už se vřadila mezi ostatní stařeny a bylo slyšet její nářek:
"To je neštěstí! To je neštěstí! Proč jsi nám ho odebral, Bože? To je neštěstí!"


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku