Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 25.6.2004
Svátek má Ivan




  Výběr z vydání
 >VÍKENDOVINY: Tam kde je Balaton, má hudba správný tón - část B
 >TÉMA: Na dolním Labi nejde jen o přírodu
 >REAKCE: Labské jezy
 >POLITIKA: Klaus nechápe Evropu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vesnické funusy
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě k úkazu na obloze
 >MÉDIA: Kouzlo nechtěného
 >NÁZOR: Poněkud šílený komentář, aneb Pan premiér to má spočítané...
 >FEJETON: Ministr kouření varuje - zdravotnictví škodí zdraví
 >MÉDIA: Reakce ČT na nezvýšení televizních poplatků
 >NÁZOR: Nulová tolerance
 >O KNIZE: Volné navázání na čekání "Až to rupne"
 >POSTŘEH: O instantnosti
 >NÁZOR: Poslední svobodné volby
 >PENÍZE.CZ: S kartičkou zdravotní pojišťovny na cesty po Evropě?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
25.6. VÍKENDOVINY: Tam kde je Balaton, má hudba správný tón - část B
Václav Vlk

Minule jsme navštívili Budapešť a pak jsme se přesunuli k Balatonu. Do kempu. Co se dělo tam, je popsáno tady.
Prostě někdy je romantiky a přírody na jednom místě až moc. Při procházce Hevízem, starodávným lázeňským městečkem ležícím na břehu Balatonu, jsme kousek od přístaviště výletních parníků objevili krááásnou hospůdku zvanou "Mátrosczsárda". Před Mátrosczsárdou byl krásný park - dyť říkám, že tehdy v Maďarsku už byl trochu kapitalismus - a v řeči německé bylo na Czsárdě vyvěšeno oznámení, že večer hraje Zigeunerisch Kapelle. A byli jsme ztraceni.

Tedy my chlapi. Naše dívky naopak velice ožily. Ten den jsme to ještě nějak my chlapi, jak jsem se domnívali, zvládli, ale brzo bylo jasné, protože oznámení o večerním koncertu cikánského orchestru bylo vyvěšeno jak jsme z odpoledních procházek zjistili každý den, že návštěva czsárdy je neodvratná.
Jak pravili slavní vojevůdci, v určitých okamžicích je nejlepší obranou útok. Takže jsme společně a svorně s Pavlem našim mladým a půvabným manželkám sdělili, že je zveme na večer do Czsárdy. Do Mátróscszárdy.

Při ověření, jak je to v oné námořnicko-turistické krčmě s cenama, byl vypracován taktický plán. Děvčata nám ten den k večeři navařila v kempu obrovský hrnec špaget s rajskou a obě dvě, Jana i Nevjana, učinily vše, abychom si skutečně pochutnali.
Pak se věnovaly po zbytek odpoledne zjišťování co na sebe a co na hlavu a co na tvářičky a co na nohy a tak, takže již brzo v podvečer nás očekávaly dvě mladé půvabné dámy, společensky oblečené, které se nám předvedly na svěžím trávníku kempu a pak nás se slovy:
"No to snad nemyslíte vážně, že si todle vemete na sebe?"
"Kde máš ty světlý kalhoty?"
"A co ty zaprášený boty?"
a tak různě, uvedly do dle jejich mínění jakž-takž odpovídajícího stavu, až jsme nakonec po delším převlékání, česání, čištění botek, hledání kapesníků a podobně oba s Pavlem vylezli ze stanů ne sice jako úplní světáci, ale oblečení tak, že nás do tý fajnový putyky vůbec vpustí.

Dámy se do nás zavěsily, protože elegantně oblečená, upravená a nalíčená dáma prostě MUSÍ být elegantně zavěšena do nějakého pána a nemůže jít jen tak jako když jde na schůzi, že ano, a vyrazili jsme. V městečku mezi starými domy a nakonec parkovými cestičkami vysypanými pískem, kolem záhonů květin a laviček, pod upravenými stromy jsme dorazili k Czsárdě.

Pár schůdků dolů, klenutým vchodem v bílé fasádě, vevnitř dřevěné lavice, číšníci v upnutých černých kalhotách, v bílých košilích a vyšívaných vestičkách se míhali kolem a my jsme byli vševědoucím pohledem dveřníka zhodnoceni, posouzeni, zváženi a pak posazeni tak akorát. Ne přímo k podiu, ale také ne úplně do rohu. Obsluha byla znalá a zkušená. Bylo jim jasné o co jde. V češtině tuto situaci geniálně ztvárnili pánové Suchý a Šlitr, když do jedné své písně vložili text:

"Za chvíli už slečna Vlasta,
na mé konto víno chlastá,
trubky vřeští ,
kastaněty kvílí v rytmu rumby..."

Když jsme po předložení jídelnách lístků v pevných deskách nechali vybrat večeři pouze dámy - holky už se předem postaraly, aby se do nás ale ani "ň" nevešlo - a odmítli jsme nabízené pražené mandle, dobře vědouce, že pražené mandle ve vinárnách se většinou cenou příliš neliší od ceny diamantů a většinou jsou i stejně tvrdé, bylo to obsluze už úplně jasné. Mladí pánové si přivedli dvě kočičky, domnívajíce se že jsou na lovu, zatímco jsou loveni. Situace tak běžná! Že to nejsou nějaké "kočičky", které jsme sbalili, ale naše zákonité manželky, jsme se nepokoušeli obsluze vysvětlit. Obsluha neuměla česky, my maďarsky a tak jsem se domlouvali "restaurační němčinou", obvyklým to dorozumívacím jazykem na území bývalé monarchie i dále na jih.

Dámy čekaly na večeři, lehce jsme popíjeli víno a když pak po naservírování večeře dívky dopapinkaly, byly pochopitelně naladěny mimořádně příznivě. I vůči nám. Zářivý úsměv stíhal zářivý úsměv, pohledy z oka do oka se jen míhala, takže "cikánští Lájošové" byli přesvědčeni, že to odhadli přesně a začali hrát u nás blíž a blíž a "ty jejich housle a ten cimbál" lkaly a kvílely srdceryvné lájošské melodie hrané přímo ze srdce, jak to geniálně napodobili V+W a Jaroslav Ježek. A jak to znám ze starých šelakových desek. Už ten začátek dialogu (fňukavě):

"Pane, taky jste tak rád nešťastnej?"
"Pane, já si někdy vysmutním celej den!"
"Co kdybysme takhle zašli někam do vinárny kde hraje skupina cikánských Lájošů?!"
"Na jednu deci,…"
"Na dvě deci .."
"A nebo na tři litry ……"

a pak následují slova téměř lájošské písně:

"Jakpak nemám být zavilý,
když je kriííízéééé!
Poměry mě připravily
o penízeéééé...

V polívce jsem našel
plno vlasů...
ajajadydaj
To přec nebývalo,
za mých časů...
Keď som ťa znáál...

Dvakrát běda,
třikrát běda,
pětkrát běéédáááa!
Nosíval jsem kdysi kožich z medvěda!

Ani mi Mikulááááš,
nenadělil gulááááš...
Dneska budu zase
bez oběda...

(V: Já budu bez večeře!)
(W: Když medvěda - tak oběda!!)

Takovouhle úžasnou sílu mají ty staré cikánské písně. Jakou sílu mají romské písně to nevím, ty jsem tehdá neznal. A moc je nějak neznám.

Pod dojmem tklivých houslí v Cszárdě dívky přivíraly oči, exotická maďarština, či v čem to zpívali, zněla lokálem, dámy naklonily hlavičky a když už už si chtěly položit hlavičku na mužské rameno, a bylo by až móc teskno, Lájoš blýskl úsměvem a z houslí vyrazilo v maďarském provedení něco jako:

"Tri dni ma nahaňali,
eště ma nědostali…!"

A v tu chvíli se nedalo, ale skutečně nedalo nic dělat, než zalovit v peněžence a lípnout houslistovi na čelo stovku. Ale než jsem na ni stačil sám plivnout, hbitě ji vytrénovaným hmatem sbalil primáš Lájošů, plivl si na ní sám (evidentní výsledek hygienické osvěty mezi maďarskými Lájoši) a přilepil si jí na čelo.
Společnost zatleskala, housle zazpívaly a dokud ten flusanec neuschnul, tak nám hráli do ouška. Pak si šli pro stovku k dalšímu stolu. Víno, ohnivé a chladivé, nám vtékalo do krku a jen to, že jsme si chytře nechali železnou zásobu peněz schovanou ve stanu, způsobilo, že jsme všem choutkám a pokušením v podobě vína a hudby odolali.

Krásný večer! Když jsme vyšli ven, byla hluboká teplá, voňavá a temná noc. Taková ta temná, jaké dokáží být jen na jihu v Panonských nížinách a na Balkáně a vůbec v Orientě. Nesvítil ani Měsíc a hvězdy jen pobleskovaly, za námi se nezřetelně črtala bílá zeď Mátrósczsárdy a před námi byla cesta domů. Městečkem. A v nás byly bohaté zážitky, takový neopakovatelný dojem v duši z lájošské hudby a víno. Prima víno! Dost vína… A to víno chtělo ven.
"Měli jsme jít vevnitř na hajzlík," povídá Pavel.
"Se mi vevnitř nechtělo! To až jak jsem se zvednul.." opáčím já
"No jó, a co teď …"
"Jdeme do parku," zavelel jsem. "Najdeme nějakej keřík, to je furt řečí.."
"Holky počkejte .."

A vyrazili jsme černočernou tmou. Proti tmavému nebi se rýsovaly ještě tmavější stromy, keře byly jak kupky tmy a najednou se před námi objevily něco jako veliké patníky, nebo snad hříbky, tak do pasu... čert ví co to je. Ale poslouží to. Protože, a to ví každý chlap, tuhle činnost sice můžou pánové dělat ve stoje, ale konat ji jen tak směrem do volného prostoru je takový nedokonalý. Nejlepší je, když je při ruce (tedy při r u c e !) nějaký strom, stožár, tyč a tak.
Ta úleva! To blaho! Ten charakteristický zvuk padající tekutiny spojený s klesajícím vnitřním tlakem! AÁÁ.

V tom se za stromy objevilo cosi velikého s modrými a červenými světýlky, nějaká osvětlená okénka, hlasy a tlumená hudba a v tom…
V tom se rozsvítil celý park, v kterém jsme stáli, z ukrytých amplionů začala hrát hudba a do přístaviště na kraji parku přijela výletní loď z noční plavby. Paluba plná rozveselených turistů, lodní klakson houká, přístavní siréna odpovídá a my dva stojíme v tom rozsvíceném parku, každý rovnou nad metrovým hříbečkem - s prudce zářícím světlem. A ten pramínek proudí přímo k lampě.
Některé věci se nedají zastavit. No mohly by se, ale to raději nedomyslet následky, kdyby... ale to nebudu raději ani popisovat. A tak jsme stáli uprostřed záhonů, zepředu nás z jednoho metru osvětlovalo zářivé světlo a z paluby parníku se ozývalo jásání a radostné výkřiky.

A zezadu za námi zněl dušený, ale zřetelný holčičí smích. Tak to jsme měli za to. Za večeři, za taneček, za víno…a za to, že jsme mužský.
Celý zbytek dovolené o tom ale děvčata ani nemukla. Čest jim!


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku