Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 28.6.2004
Svátek má Lubomír




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Slova na rozloučenou s Jiřím Tancibudkem.
 >POLITIKA: Extrémní pravice v Belgii.
 >PRAŽSKÝ CHODEC: V sobotu jsem byla fotit na Kubě!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výlet do světa silných strojů
 >PSÍ PŘÍHODY: Konec dobrých časů
 >DETEKTIVKA: Jistota na dlouhou dobu
 >INFO: Občané za svá práva
 >NÁZOR: Zamíchá prezident nové vládě mariáš?
 >GLOSA: Rouček, Špidla, Dostál - maskoti ODS
 >PENÍZE.CZ: Lépe bydlet na hypotéku, nebo na stavební spoření?
 >Z VODY: Jak se kebule přestala bát vody
 >POSTŘEH: O práci
 >DROGY: Léčba funguje
 >MEJLEM: Vtip
 >MOBY DICK: Strategický cíl současného vedení Českých Textáren odhalen

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
28.6. LIDÉ: Slova na rozloučenou s Jiřím Tancibudkem.
Jaroslav Kováříček

Když jsem koncem května rozmlouval s Jiřím netušil jsem, že to bude rozmluva poslední. Zpráva o jeho náhlém odchodu mne nesmírně zarmoutila, stejně jako každého, kdo ho znal. Takový je už běh života, že neznáme dne ani hodiny. Každý z nás svoji cestu po tomto světě jednou ukončí, jsou ale lidé, kteří svými kvalitami svět obohacují a měli by tu proto pobýt co nejdéle. Jiří Tancibudek, velký umělec a mimořádný člověk, byl z tohoto druhu lidí.
Narodil se v Klášteře nad Jizerou 5. března roku 1921 do muzikantské rodiny. Jeho otec Jindřich byl učitelem a také uznávaným hudebníkem a sbormistrem. Láska k hudbě byla tedy dána Jiřímu už do kolébky. Po absolvování gymnázia v Mladé Boleslavi odešel do Prahy na konzervatoř, kde studoval hoboj. Ve studiích pokračoval na Academii Múzických Umění. V roce 1945 se stává prvním hobojistou v České filharmonii a to, že získal tak významné postavení v našem předním orchestru svědčí o jeho mimořádném talentu. Také působil jako první hobojista v Českém komorním orchestru, vedeném Václavem Talichem. V roce 1947 se zúčastnil letního kurzu v Anglii u známého hobojisty Leona Goosense. Zdálo se tedy, že po válce rýsovala se před Jiřím úspěšná budoucnost. Štěstí mu přálo i v osobním životě, oženil se s Věrou, profesionální pianistkou, která se stala jeho spolehlivou družkou po celý život. Přišel ale rok 1948 a nástup komunistické zlovůle. Nový režim sice přímo neohrožoval Jiřího profesionální dráhu, ohrožena však byla rodina jeho manželky. Obzvláště pan Hásek, legionář a velký vlastenec, byl komunistům solí v očích. A tak se rodina rozhodla pro emigraci. Byl to dramatický útěk, který mi Jiří barvitě líčil a stál by za obšírnější popis. V roce 1950 Jiří přeběhl sněhem hranici do Německa v polobotkách, s hobojem pod kabátem. Na doporučení dirigenta Sira Johna Barbirolliho a na pozvání Eugena Goosense stal se profesorem hoboje na Státní konzervatoři v Sydney, kde také uspořádal první hobojový recitál v australské historii. V roce 1953 přijal místo prvního hobojisty symfonického orchestru v Melbourne, odkud roku 1964 přešel do Adelaidy jako člen hudební fakulty Adelaidské univerzity. Jeho působení pokračovalo úspěšně i zde. Jako učitel vychoval většinu významných australských hobojistů, byl spoluzakladatelem Adelaidského dechového kvinteta a také zakladatelem komorního orchestru Adelaidské univerzity. Vedle toho pilně koncertoval, s ansámblem i jako sólista, nejen po Austrálii ale i po celém světě. Také působil jako člen poroty na mnoha mezinárodních soutěžích. V roce 1955 napsal pro něho významný skladatel 20. století Bohuslav Martinů hobojový koncert, jehož světovou premiéru zahrál Jiří v Sydney roku 1956. Vedle koncertů natáčel i pro rozhlas a na gramofonové desky. Vypsat všechny umělecké úspěchy Jiřího Tancibudka by zabralo hodně místa. Spolupracoval s mnoha významnými umělci své doby a dostalo se mu uznání v podobě mnoha cen. Připomeňme si zde jen pochvaly, které mu složili věhlasní hudebníci.
Václav Talich: "Nejhezčí a nejosobitější hra na hoboj, jakou jsem kdy slyšel."
Rafael Kubelík: "Prvotřídní umělec. Jeho talent je zcela mimořádný."
Yehudi Menuhin: "Nikdy nezapomenu na svoji uměleckou spolupráci s Jiřím Tancibudkem. Je to skvělý umělec a jsem si jist, že se mu dostane kdekoliv zaslouženého obdivu i uznání, které si bohatě zaslouží."
Takováto slova chvály jsou pomníčkem nejcennějším.
Na své umělecké dráze potkal se Jiří a spolupracoval s mnoha velkými osobnostmi hudebního světa. Například ještě v Praze se seznámil s australským hobojistou, později slavným dirigentem, Charlesem Mackerrasem, kterého uvedl k Talichovi. Jejich přátelství pokračovalo celý život. Mackerras je velkým propagátorem české hudby, obzvláště Janáčka, ve světě, kdo ale ví, že na tom má zásluhu právě Jiří Tancibudek. Austrálie se mu stala osudnou, vytvořil si zde svůj domov a jeho přínos hudební kultuře tohoto kontinentu lze ztěží plně docenit. Já však mám dojem, že z uměleckého hlediska to nebyla volba příliš šťastná, tato země nebyla a stále ještě není úrodným prostředím pro vyjímečné talenty. Jsem přesvědčen, že kdyby Jiří zůstal v Evropě dostalo by se jeho osobitému muzikantství mnohem většího uznání. Byl to vskutku umělec světového formátu. který tato mladá země nedovede patřičně docenit. Například zmíněný hobojový koncert, který významný skladatel Martinů pro Jiřího napsal, byl sice ve studiu ABC natočen, na gramofonové desce byl však vydán až v roce 1980 malou jihoaustralskou společností SAREC.
V Československém hudebním slovníku, vydaném v Praze roku 1965, je uveden jen jeho otec Jindřich, Jiří však ne. Pro komunisty exulanti prostě neexistovali. Ve své vlasti Jiří ale zapomenut nebyl. Po rozpadu komunistické režimu byl Jiří doma vítán a náležitě uctíván, byl zván do porot na soutěže, jeho jméno bylo doma i po tak dlouhé odluce dobře známo. Pro Český rozhlas jsem o Jiřím natočil pořad, který byl přijat s velkým zájmem.
Nedá se však říci, že by život byl k Jiřímu nelaskavý. V Austrálii byl profesionálně úspěšný, materiálně zabezpečený a nikdy nestrádal. Také volba manželky byla šťastná, těžko si představit, že by k sobě našel vhodnější ženu než je paní Věra. Jejich soužití bylo harmonické, skvěle se doplňovali, vážili si jeden druhého a navzájem se podporovali. Bylo to manželství vzorové, jakých je ve světě jen velmi málo. Své dvě dcery vychovali v lásce k hudbě i k respektu svých českých kořenů. Mladší dcera Sandra působí jako úspěšná houslistka v Německu. Děti dcery Evy také pokračují v hudební tradici. Jiřího vnuk Rafael se v Evropě prosazuje jako pozoruhodný houslista, vnučka Sarah získala ve svém mladičkém věku místo harfenistky ve Vídeňském filharmonickém orchestru, což je uznáním nejvyššího řádu. Hudební dynastie Tancibudků tak zdárně pokračuje. Jiří byl pochopitelně na své děti i vnuky pyšný, ještě větší radost mu ale dělalo, že se mu podařilo předat jim velký dar lásky k dobré hudbě.
Jiří Tancibudek byl nejen velký umělec ale i skvělý člověk. Byl laskavým učitelem, který své žáky naučil více než jen techniku hry na hoboj, zasvěcoval je do tajů hudebního umění a inspiroval svojí pokornou lidskostí. Na pódiu byl sebejistým sólistou, v soukromý však byl člověkem spíše plachým. Obdivoval jsem jeho skromnost, teprve když se rozpovídal zazněla z jeho úst jména slavných umělců, kteří patřili k jeho přátelům, se svými styky se však nikdy neholedbal. V exilu se vždy hrdě hlásil ku svému češství, jeho vlastenectví vycházelo ze srdce a z lásky k bohatým tradicím našeho národa, především hudebním. Jako demokraticky cítící člověk měl přirozený odpor ke komunistickému zřízení jako i k ostatním bezprávím.
Měl i dobrý smysl pro humor. Při práci na Slovníku českých umělců v Austrálii zeptal jsem se jej mimo jiné na jeho oblíbené úsloví a on s vážnou tváří odpověděl: "Kdo jinému jámu kopá až se ucho utrhne." Poutavě dovedl líčil mnohé žertovné historky z jeho muzikantského života. Měl jsem v úmyslu ta humorná vyprávění natočit, žel odkládal jsem to příliš dlouho a nyní si to vyčítám. Jeho náhlý odchod jen připomíná, že není správné odkládat důležité věci na neurčito.
Jiří Tancibudek tedy odešel ale přesto tu s námi zůstává. Žije v našich vzpomínkách, z jeho umění můžeme se i nadále radovat poslechem nahrávek. Byl a stále je velkou inspirací umělecky i lidsky. Jeho nepřítomnost nám působí smutek, zároveň ale každý kdo ho poznal může děkovat osudu, že mu bylo dopřáno to štěstí potkat se s velkým člověkem.

Jaroslav Kováříček, Adelaida, červen 2004




Další články tohoto autora:
Jaroslav Kováříček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku