Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 28.6.2004
Svátek má Lubomír




  Výběr z vydání
 >LIDÉ: Slova na rozloučenou s Jiřím Tancibudkem.
 >POLITIKA: Extrémní pravice v Belgii.
 >PRAŽSKÝ CHODEC: V sobotu jsem byla fotit na Kubě!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Výlet do světa silných strojů
 >PSÍ PŘÍHODY: Konec dobrých časů
 >DETEKTIVKA: Jistota na dlouhou dobu
 >INFO: Občané za svá práva
 >NÁZOR: Zamíchá prezident nové vládě mariáš?
 >GLOSA: Rouček, Špidla, Dostál - maskoti ODS
 >PENÍZE.CZ: Lépe bydlet na hypotéku, nebo na stavební spoření?
 >Z VODY: Jak se kebule přestala bát vody
 >POSTŘEH: O práci
 >DROGY: Léčba funguje
 >MEJLEM: Vtip
 >MOBY DICK: Strategický cíl současného vedení Českých Textáren odhalen

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
28.6. Z VODY: Jak se kebule přestala bát vody
Pouzar

Dračická peřej řvala jako urvaná ze řetězu. Ledová voda z tajícího sněhu narážela do balvanů v řečišti a měnila se v hřebeny bělavé pěny. Vzduch nad peřejí byl prosycen mrazivým oparem. Na protějším břehu už zuřilo jaro v podobě lánu sasanek, ale na tom našem stále ještě vládla sychravá zima. Kebule, kterou jsem držel kolem ramen, se lehce zachvěla. Možná chladem, ale spíš v neblahé předtuše toho, co mělo přijít už za pár okamžiků.
"Ten stupeň v horní části půjde sjet v podstatě kdekoli" začal jsem klidným hlasem zkušeného říčního vlka. "Je dost vody, takže to nebude problém." Můj háček začal drkotat zuby. Cvaknul jsem si preventivně rumu z placatice. Nejhorší, co se může na vodě stát je, když zpanikaří kormidelník. A právě tomu bylo nutno předejít. "Pojedeme to ale radši víc vpravo, abychom neminuli támhle ten jazyk" pokračoval jsem v zasvěceném rozboru situace. "Až tam vlítne špička, budeš muset trochu odkopnout....." Pohled jejích pomněnkových očí byl zčásti ustaraný a zčásti nechápavý. "Dobrá, takže se na to podívej - na hranu stupně musíme najet kolmo. Kdybychom to neudělali, převrátili bychom se. Jenže hned pod stupněm se proud stáčí ostře doleva a my v něm nemůžeme zůstat trčet bokem. Jak se sešoupnem, musíme se trefit do jazyku, protože to je jediný místo, kudy se dá pokračovat. Normálně bych odkopnutím posunul záď trochu vpravo a bylo by to. Jenže na tenhle manévr tam není dost místa. Proto musíš odkopnout ty. Ale to zvládneš. Neboj." Výraz její tváře svědčil o tom, že na ní vsázím víc, než kolik by na sebe vsadila sama.
"Pak se ale budeme řítit přímo támhle na tu "búnu" poznamenala odevzdaně a máchla rukou směrem ke skalisku, které krájelo dravý říční proud na dvě různě široké části.
"Jo, to je trochu problém" přiznal jsem neochotně a před vnitřním zrakem se mi začaly odvíjet dramatické scény z minulého týdne. "Minule jsme to zkoušeli objet zprava tím širším ramenem....."
"A?"
"A narvalo nás to na ten šutrák bokem" povzdechl jsem si. "Z vody nás tahal hasič s kruhem."
"Hasič z kruhem ?"
"Jo, při otvírání to tu bylo zajištěný. Kdyby se někdo opil nebo kdyby to jel třeba někdo nezkušenej...."
"Aha."
"Všechno zlý je ale vždycky pro něco dobrý" přidržel jsem se optimistického tónu. "Teď už aspoň vím, že to musíme jet zleva. Až ti řeknu, tak silně přitáhneš, já potom taky přitáhnu, ty hrábneš a jsme z toho venku. Musíš ale hrábnout pořádně" zdůraznil jsem. "Vlevo je míň vody a taky proud nás potáhne spíš doprava." Moje bohatými zkušenostmi kořeněné instrukce Kebuli doslova vyrazily dech.
"Jenže dneska tu žádnej hasič s kruhem není...." soukala ze sebe.
"To je dobře," potíral jsem hned v zárodku jakýkoli náznak malomyslnosti. "Úplně zbytečně by tu zevloval, místo aby dělal něco užitečnýho. Představ si, že by třeba někde hořelo."
"To bychom se tam pak mohli jít usušit" podívala se Kebule na věc z té lepší stránky. Tedy ne přesně z té stránky, která by mi v daném momentě přišla optimální, ale lehký přídech optimismu v její úvaze přece jen byl.

Když jsme odráželi od břehu, trochu se mi třásly ruce. Za zvolání "Á jedééém !" jsem silným záběrem postrčil loď do středu Bublavy a zhluboka se nadechl. "Dopr.." ujelo mi v momentě, kdy se příď s Kebulí ocitla pod stupněm a já tak v důsledku svého povýšení získal dostatečný přehled o situaci. Místo do jazyku si to příď naší lodi mířila přímo na kamennou plotnu. Chtělo to ještě víc vlevo, blesklo mi hlavou zároveň se silnou bolestí v kolenou. Setrvačnost nárazu mě vymrštila ze sedačky. Neplánovaně odlehčená záď pokračovala v dopředném pohybu, zatímco zbytek lodi zůstal stát. Ještě že guma neskřípe jako laminát, napadlo mě, když levý bok lodi klouzal zpátky do proudu. "Dopředu" zavelel jsem při návratu na kapitánský můstek. Vzniklá časová tíseň mě přinutila k operativní změně plánu dalšího postupu. Nebylo vyhnutí - ten kámen co mě minulý týden vysadil doprostřed ledové tříště jsme se opět museli pokusit objet zleva. Záběr dopředu. Přítah. "Né" zařval jsem zoufale. Naše plavidlo se v první třetině levoboku zarazilo o objížděnou překážku. "Kurňa, přiber! Fofrem!" hulákal jsem z plných plic zatímco jsem sám visel na pádle. Bylo to marné. Hrubá síla tupého živlu měla prostě navrch. Přes pravobok se přelila první vlna. Potom další. Svět kolem mě zešedl, atmosféra zhoustla a ochladilo se.


Dva údery srdce trvalo, než jsem nahmatal nohama dno a další dva, než jsem se na hladinu vynořil podruhé. Voda tu měla celkem páru. Zády jsem prudce narazil do pevné opory. Provedl jsem čelem vzad a vzpor plavmo a ocitl jsem na suchu. Kyslík...., kosti....., Kebule - tak takhle by se daly v krátkosti shrnout mé první myšlenky v roli říčního trosečníka. (Je mi známo, že trváním na uvedeném pořadí "káček" nepatrně riskuji. V zájmu věrohodnosti textu ale opravdu nemohu jinak.) Tedy okamžitě potom, co se k mým mozkovým buňkám dostalo tolik kyslíku, že byly schopny zpracovávat i jiné, než pro holé přežití nezbytné informace, jsem kalným zrakem zapátral po zbytku posádky. Kousek po proudu se odehrávala scénka jak z rybářských závodů. Kebule podobající se lapenému úhoři křečovitě svírala konec "házečky", mrskala sebou a prskala vodu.
"Přetoč se na záda, ať si neodřeš pusu" volala na ni naše kamarádka Baruška z druhého konce záchranného lana. Kebule poslechla. Musel jsem obdivovat její srdnatost, neboť ani při premiéře tak složitého gymnastického úkonu neupustila pádlo.
"Pádlo! Chyťte někdo moje pádlo!" zakřičel jsem na skupinu krvelačných zevlounů, kteří se na pravém břehu rvali o co nejlepší výhled. Starší muž v péřové bundě udělal dva kroky směrem k řece, ale dál se nedostal. Zadržela ho jeho milující manželka.
"Nikam nelez troubo!" štěkla mu do vousů. "Na!" dodala stejným tónem a šťouchla ho do pupku kamerou. "Toč to!" Poslechl. Zdálo se mi sice, že trochu brblá, ale to na osudu mého pádla nemohlo změnit zhola nic..
"Ksakru, to mi ho fakt necháte uplavat?" snažil jsem se pohnout k činu někoho z přihlížejících. Pohnula se Kebule. Z místa asi půl metru od břehu, kam byla mezi tím Baruškou dovlečena, se vrhla po hlavě zpátky do vln. Lid na břehu zašuměl překvapením. I já jsem zašuměl překvapením. Nato jsem se začal bát, taky trochu stydět a k tomu hodně vztekat. Bylo to trapné - dvakrát ve dvou týdnech se udělat na stejným místě a při druhým pokusu navíc přijít o pádlo i o báječnou ženskou zároveň. Ještě by mi tak mohlo uplavat moje fungl nový Orinoko, napadlo mě, a já bych se pak moh' místo sjíždění řek začít věnovat třeba chovu ušlechtilých hlemýžďů. Při takové činnosti celkem určitě podobná ostuda nehrozí.....

Orinoko. Když jsem se v úvahách dostal až sem, začalo mi být podivně divně. V tůni pod peřejí už pokojně splývala Kebule svírající v zubech list pádla, vedle ní se na vlnách pohupovala stříbrná termoska, kousek dál byla i pumpa a igelitová taška, zkrátka plavalo tam věcí habaděj. Přesto mi tam jedno plavidlo chybělo. Moje plavidlo. Jestliže není tam dole.... Mrknul jsem se pod nohy. Srdce se mi zastavilo a do očí se mi vedraly slzy. Posledních dvacet měsíců jsem totiž večeřel buď topinky bez česneku nebo špagáty s kečupem, ze zlatejch Malrborek jsem přešel na levnější Petry a nakonec jsem klesl dokonce i tak hluboko, že jsem začal kupovat ten pašovanej humus z Ruska a jak chutná dvanáctka pivo jsem docela zapomněl. Vidina pořízení vlastní lodi mě změnila v asketu. Ráno, když jsem jí opatrně snášel k řece, ještě voněla Gumotexem. Teď omotána kolem kamene, na němž jsme ztroskotali, tiše úpěla drcena vodním přívalem. Příď v pravé proudnici, záď v levé, dno přitisknuté k žulovému masívu - předzvěst zkázy. Bylo třeba rychle jednat.
Sesul jsem se po útesu níž k hladině a chodidly nahmatal jednu z komor. Byla to ta která dřív bývala levobokem, za současného stavu věci ta horní. Zapřený zády o kámen jsem se mírně pokrčenýma nohama snažil odtlačit záď Orinoka směrem proti proudu. Marně. S vypětím všech zbývajících sil se mi podařilo na divém živlu dobýt necelých pět centimetrů. Sice ne na dlouho, ale stačilo to. Nikoliv ke konečnému vítězství, málem však k definitivní prohře. Moje záda sklouzla po drsném povrchu a můj svět opět potemněl. Jako nůž mnou projela vlna chladu. Pod vodou jsem předvedl nedokonalou variaci na kotoul vzad a začal pracovat na bleskovém vynoření. Spodní proud, který mě té chvíli drapnul za lýtko, byl zásadně proti. Následovalo lámání, dření, presování, škrcení spojené s dušením, zarývání nehtů, klouzání a opět zarývání a ještě spousta dalších zajímavostí, které tak nějak patří ke kvalitnímu tonutí. Jen co mě hra na vodníkovu oběť přestala bavit, normálně jsem se postavil, čímž se mé nosní dírky ocitly pár milimetrů nad hladinou. Do plic se mi mezi kapkami vody prosmýklo i trochu vzduchu. Já jsem se zas pro změnu prosmýkl zpátky na svůj robinsonský post.

Silou to nepůjde, dumal jsem a osychal. Musím přijít s nějakým fíglem. Jedná se přeci o technický problém a ten prostě musí mít jasné a elegantní řešení. Pragmatická duše technokrata ve mě začala přebírat vládu na rozbouřenými city. Mohl bych tu počkat než opadne voda, říkal jsem si. Nebude to trvat dlouho - pár dní, maximálně měsíc. Dojedu si domů pro stan, vezmu si dovolenou, nakoupím zásoby... To nepůjde, došlo mi. Příští týden se sjíždí Brblavice a tam prostě nesmím chybět. Navíc není vůbec jisté, že by materiál lodi vydržel tak dlouhé namáhání. Snad, kdybych ji trochu upustil...
Mám to, zaradoval jsem se. Orinoko je složeno ze tří komor - zvlášť se nafukuje dno, zvlášť příď a zvlášť záď. Vypustím-li jednu komoru, ta splaskne a tlak vody na ní se tak sníží. Síla vody působící na nevypuštěnou část pak zvládne to, co se mému chabému tělu doteď nezdařilo. Jednoduché. Geniální. Zašátral jsem pod vodou po vypouštěcích ventilech. Jako na potvoru se nacházely na hlouběji ponořeném boku, kam jsem nemohl dosáhnout. Mrzelo mě, že si zase budu muset namočit hlavu.
"Ser na to" zadunělo nad řekou, sotva jsem se z ní vynořil zdrcen dalším neúspěchem. To byl Béďa, Baruščin manžel a kormidelník v jedné osobě. "Jestli ji vypustíš, už ji nikdo zpod toho šutru nedostane." Měl pravdu. Sílu spodních proudů jsem si před chvílí ověřil na vlastní kůži. Topinky, suchý špagety, desítka a nebo spíš sedmička, Startky - vidina budoucích let mě rázem uvrhla do temných hlubin deprese. Z kapsy v plovací vestě jsem vytáhl plastovou cigártašku a zapalovač. Škrt, nádech, výdech. Oblak dýmu si pokojně plynul nad peřejí, postupně řídnul a mohutněl. Hlasy lidí ze břehu se cestou ke mě rozpouštěly v hučení říčního proudu. Má oční víčka byla těžší a těžší. Zmocňovala se mě sladká únava.

"Jau !" Probralo mě, jak cosi prudce narazilo do helmy chránící mou lebku. Karabina upevněná na konci házečky zůstala ležet kousek ode mě.
"...zádi.... železný voko !" rozeznal jsem některá ze slov, která na mě Béďa přes řeku volal. Moc šancí jsem jeho plánu nedával, ale provedl jsem, co se ode mě žádalo. Naděje umírá poslední, chytal jsem se stébla. Kolem druhého konce házečky se zatím začaly houfovat mužské postavy. Nemohu říct, že by z nich sálalo nějaké zvláštní nadšení. Dokonce bych řekl, že pár z nich se chytalo provazu se zjevnou neochotou. K tomuto činu je totiž nevedla ani tak starost o osud bližního jako spíš kombinace Baruščiných asertivně pronášených žádostí a rázných Béďových rozkazů, které si netroufali vzdorovat. Zapojen byl dokonce i pán s kamerou a to přes hlasité protesty jeho ochránkyně. Tak mocné byly argumenty mých přátel. Obligátní "Hej rup" bylo následováno sotva slyšitelným bzukotem napjatého lana. Pak se záď Orinoka mírně nadzvedla, ozvalo se chřřř lup a mě se ulevilo. Červený blesk prosvištěl zbylým úsekem Dračické peřeje a zastavil se u břehu.

"Kebule, promiň" nutil jsem se přes všechnu bláznivou radost, která mnou lomcovala, do zkroušeného tónu. Mlčky naskočila do lodi a usadila se na svou sedačku. "Víš,...nějak nemám poslední dobou..."
"Příště si to vyměníme!" skočila mi do řeči. "Pojedeš na háčku!" Myslela to vážně.

V Pardubicích 26.6. 2004



Další články tohoto autora:

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku