Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.7.2004
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >SPORT: Čechy trénuje superstar
 >LITEVSKÉ LISTY: Muž, který neměl jméno
 >DETEKTIVKA: Oko za zub
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 1.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá -plynové masky
 >PSÍ PŘÍHODY: Pátrání po rukavicích pokračuje
 >POSTŘEH: O stanu
 >EKOLOGIE: Proč začínám kupovat výrobky SETUZY?
 >NÁZOR: US,KDU a ČSSD: s komunisty a n o ( a často) !
 >NÁZOR: "Odešel slušný člověk" a jiné české povídky.
 >POLITIKA: Předčasné volby
 >NÁZOR: Evropští demokraté - Nová strana české politiky
 >PENÍZE.CZ: Opiš tento dopis a rozešli přátelům
 >PRÁVO: Don Quijote v bludném justičním kruhu
 >ŠKOLSTVÍ: Slovní hodnocení

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
2.7. VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 1.
Václav Vlk

Původně se toto povídání mělo jmenovat "Duch vítězí nad hmotou",ale pak jsem si uvědomil, že ono je to s tím duchem a hmotou v naší době poněkud zmatené.

Protože jak je to vlastně: je PC jen hmota a je softwér duch, anebo jak to je?
Co je to hmota a co je to duch, o tom se sice už diskutovalo za dob velikých náboženských reformátorů, ale dneska je to ještě složitější. Uvědomil jsem si to, když jsem stál uprostřed svých přátel kousek od obrovské evangelické katedrály Münster uprostřed starodávného německého města Ulm. Města veletrhů a university a pevného protestantství.

Do tak význačného města vzdělanců a myslitelů když už tam člověk jede, tak nepojede s nějakými kmány, že ano?! A tak když jsme byli krátce po sameťáku pozváni na sci-fi kongres zvaný Deutschland-com, požádal jsem několik svých přátel, zda by se natolik neobětovali, že by jeli se mnou mým autem. Když člověk chce pobýt s duševní elitou, holt to něco stojí.

Takže jsem tehdy stál v Ulmu na náměstí zvaném Judenhof, kde jsem zaparkoval a čekal, až spořádaně zaplatíme parkovné, abych mohl své přátele pozvat na procházku do starého ulmského města. Přemýšlel jsem přitom o reformaci, otázkách víry a v duchu mi stále zněla šílená píseň, která se mi zrodila v hlavě ve chvíli, kdy přítel Egon, potom co zjistil, že se jede na německý "con", prohlásil v rodné českoslovenštině: "Pojděme do Uľma."
A mně od té chvíle, fakt nevím proč, znělo v hlavě:
"Uľma, Uľma, uľmajdá,
byla rodina majaáá…"
na melodii oné kdysi slavné sovětské písně.
Nevím proč, ale možná proto, že Egon o sobě prohlašuje že je trockista, ačkoliv je spíše mírně zahnívající buržoust, jak by jej označili skuteční trockisté.

Když někdo jiný pracuje, to se to člověku bezva přemýšlí. Zvláště když pracují intelektuálové. Historik Egon, právník a tlumočník z jazyka německého Jan a další přítomní intelektuálové se zabývali tím, že opakovaně házeli do otvoru parkovacího automatu dvoumarku. A ona se stejnou pravidelností dole vypadávala do vracecího otvůrku a furt tak dál. Už jsme došli k třetímu automatu, mince už musela být celá otrávená z toho, jak ji pořád někdo někam hází a ona se ne a ne chytit, a už snad po desáté germanisté překládali manipulátorům s markou návod připevněný vepředu na automatu.

"1) Vhodíme minci…."

To jsme udělali. A mince nic. Tedy automat nic. Už rozzuření neochotou německého parkovacího automatu, který si od nás ne a nechtěl vzít poctivě vyvexlovanou marku, jsme požádali o pomoc postaršího místního rodáka, který naši skupinku už chvíli pozoroval.

Rodák suverénně přišel, pomačkal čudlíky na automatu, hodil tam naši marku a hle...! Vypadla dole. Po třetím marném pokusu potomek volnomyšlenkářských protestantů začal brunátnět a v čele našeho malého průvodu se vydal k dalšímu automatu. Bylo kam. Němečtí úředníci, když se mají vybírat peníze, na automatech nešetří. Opět vhodil do otvoru minci a v ten okamžik to vypadalo, že se dopustí buď násilí a nebo nějaké závažné státoprávní urážky. Protože ani jeho, rodáka a Němce, tyhle pitomý automaty nechtěly poslouchat.

Já jsem si zatím zopakoval těch několik myšlenek, co si pamatuji z Tomáše Akvinského, například to, že Pán Bůh tu není od toho, aby všechno řešil za nás, tak proč by měl reagovat na výkřiky, aby s tím Pánbůh něco udělal, nehledě na to, že to co předváděli, bylo braní jména Božího nadarmo, kterého se, musím přiznat, dopouštěli v té chvíli už příslušníci všech tří národností na akci zúčastněných.

Napětí vrcholilo. Hlouček namačkaný kolem parkovacího automatu vibroval napětím. Protože zaplatit parkování musíme, jsme v Německu, tady je pořádek! A taky kde bychom eventuelně vzali na pokutu, že jo?! Do dramatické atmosféry hrozící vyústit v mezinárodní konflikt zazněl z prostředka vrhačů marky a zúčastněných čumilů tichý Jenův hlas. Překladatel z němčiny Jan stál přímo před automatem a náhle začal předčítat nejprve německý text a hned jej nahlas překládal. Jan je postavy nevysoké, zrak ozbrojený mnoha dioptriemi vždy soustřeďuje na čtení zblízka a jako právník ví, že se nemá křičet, ať se děje co se děje.
A tak jsme slyšeli zprostředka skupinky Jana s nosem u jakéhosi papírku nalepeného na parkovacím automatu, jak deklamuje :

"Městská rada oznamuje, že tuto sobotu a neděli je v Ulmu parkování zadarmo!"

Hovor utichl, Němec nevěřícně zíral na papír s uvedeným nápisem, který, to bychom všichni skoro přísahali, před chvílí na žádném z těch blbých automatů nebyl! Konstatování toho, že dneska JE SOBOTA, viselo ve vzduchu jako starozákonní Mene Tekel! Ať už to znamená cokoliv.

Zpětným ohlédnutím jsme zjistili, že tohle bílé a zdánlivě zdaleka viditelné oznámení je zepředu vylepené na všech parkovacích automatech. Germán místím dialektem cosi zahudral (určitě schválně, abychom mu nerozuměli, to je jasný) a pak jsme se celkem tiše rozešli. My i on. V pevném přesvědčení, že ti druzí jsou pěkný blbci a městská rada je ještě větší blbec. Nás ovšem navíc, oproti místnímu Němci, hřálo vědomí, že ušetříme dvě marky.
Takže stačilo chvíli pořádně číst a zvítězili jsme nad hmotou. Tedy nad automatem. A vyrazili jsme k starému městu. Kolem krásně malované radnice dolů do historického městečka. Mají tam bezvadnou hospodu ve starém "Šífařském domě " ale jak se jmenuje, to Vám nesmím poradit, protože u nás je neplacená reklama zakázaná.

Před krátkou dobou jsem se v tomhle domě stavil. Pozval jsem tam svoji ženu na oběd. Bezva tam vaří. Procházka mezi hrázděnými domy, po hradbách kolem Dunaje, ji měla přejemně naladit.
"Co je to za řeku?" pravila moje manželka ze všech nejmilejší.
"To je Dunaj, miláčku," pravil jsem.
"Tady je napsáno Donau," pravila žena, třímající v ruce mapu. "Víš určitě, že je to Dunaj?" Co se týká němčiny, je moje žena přímo nedotčená.
"Ano, miláčku, vím to určitě."
"A hele, nekecáš?" pravila manželka ze všech manželek nejmilejší. "Já se učila ve škole, aspoň co si pamatuji, že Dunaj pramení někde v Rakousku. A jmenuje se ze začátku Isser, nebo tak nějak. A tůdle jsem četla, že nějaký cyklisti jeli na výlet kolem Dunaje a jeli přes Salzburg? Ha?!"
" Tohle je Dunaj!" pravil jsem s mužským důrazem. Tedy feministky by řekly, že jsem skoro zařval.
"Ale ňákej malej," pravila po holkovsku moje žena, ukazujíc na řeku, která v Ulmu fakt není moc široká. Ženským způsobem tak změnila chod řeči a přeskokem se dostala jinam. Tak jak to mají všechny ženy na světě zvykem.

Oběd pod starými trámy v kouzelném domě byl vynikající. Vrátili jsme se i tentokrát k zaparkovanému vozu na náměstí Judenhof a když jsme se konečně vymotali na dálnici směr Norimberk, navázala žena plynule, jak je ženským zvykem, na hovor přerušený před několika hodinami.
"A stejně je mi to nějaký divný! Dunaj tady! My se učili, že teče v Rakousku," dodala zarputile a nespokojeně klepala prstem na automapu.
Nic jsem neříkal. Vím, že ženy a mapa a vůbec zeměpis k sobě většinou moc nejdou. Zatímco muž najde i bez kompasu sever a pozná, jak se dostat z hustého lesa, zatímco žena zase ví, kde má její muž ponožky a jak vyloudit z ledničky jogurt, který chlap nemůže najít, a která má jaké dítě a kolik a s kým, zatímco muž si plete nejen cizí, ale někdy i vlastní děti. Tak to je a nebude to jinak.

Řídil jsem auto ku Praze a věděl, že už mám zase černý puntík. Z tónu hlasu a výrazu jejího obličeje bylo jasné, že jsem já, manžel (protože takový už manželé a mužský vůbec jsou), připravil opět její jemnou dívčí duši zase o jednu jistotu, kterou si s sebou nesla už od mládí. A to, že Dunaj pramení v Rakousku.
A já jsem ji zklamal. Takoví jsme my, muži.

***********************

Obrázky:
Obr.č.1: V protestantském Ulmu najdete supermoderní stavby vedle historických a nikdo se nediví a nekafrá a místní památkáři místo buzerování s architekty spolupracují.
Obr.č. 2: Stará šífařská hospoda na starém Ulmském městě kousek od Dunaje
Obr. č.3: A takhle krásný je to vevnitř




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku