Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 9.7.2004
Svátek má Drahoslava




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Mezisklad vyhořelého jaderného paliva, aneb jak strašit lidi
 >GLOSA: Ó my se máme
 >LIDŠTINY: ...to odnesla voda aneb Kolik je hodin?
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 2.
 >PSÍ PŘÍHODY: Tenisák coby pomíjející hodnota
 >POSTŘEH: O chlapském utrpení
 >MOBY DICK: Smažení politiků
 >PENÍZE.CZ: Chudší přispívají na vzdělání bohatších
 >EKONOMIKA: Akciové trhy procházejí konsolidací
 >ZAMYŠLENÍ: Dejte němému slovo
 >FILM: Shrek 2
 >PRAHA: Coin machine na Staroměstské radnici
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Supervíkend plný skutečných dramat
 >PSÍ PŘÍHODY: Nedůvěřivé Bartovo oko
 >POLITIKA: Jak eliminovat KSČM? Snadno!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
9.7. VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 2.
Václav Vlk

Minule jsme vzpomněli, jak jsem se skupinou vzdělaných přátel navštívil na krátkou chvíli město Ulm a jak jsme zvítězili nad technikou, tedy nad parkovacím automatem. Anebo že by byl vlastně zvítězil on nad námi? Vlastně ono je to jedno, on to popíše vždycky každý z podhledu své strany, jak se zjistilo už při přeluštění faraónských oslavných nápisů, kde vlastní nářez označovali za skvělé vítězství. A odkud pak prý že to mají dnešní politici?! No ale vraťme se do Ulmu.

Popsaný zážitek nebyla moje první návštěva v tomto staroslavném městě. Městě historie a městě, které si říká Universität Stadt Ulm. A taky městě veletrhů a různých kongresů a recepcí. Pozvání zúčastnit se jednoho Messe Ulm a průběžných akcí mne potěšilo. V té době, těsně po převratu, Němci platili skoro všechno. I hotel.

A že to nebude jen tak nějaký takový hotel jsem pochopil hned, jak jsem jej uviděl. Okna ve tvaru na špičce stojících kosočtverců, supermoderní fasáda, avantgardní střecha a parkoviště pro bicykly bylo větší než pro auta. Počet aut drtivě vyhrával nad bicykly. Tak jsem zaparkoval na ulici za rohem a vláčeje kufr, vydal jsem se do onoho moderního hotelu, centra to hotelnické avantgardy, modernismu a jistěže i báječných hostů.

První z očekávaných a jistě že úžasných a vzdělaných (to jsem tušil) hostů kongresu jsem viděl už před hotelem. Drželi v ruce kufry a zírali kamsi dopředu, kde se jeden svalnatý muž pokoušel otevřít dveře prosklené dveře v nerezovém rámu. Sportsmen lomcoval držadlem, ale dveře nic.

Ve stěně, hned naproti stojícímu hloučku zmatených delegátů, byl ve stěně otevřený veliký prostor. Celý z nerezu. Dveře to na první pohled nemělo, byly jak se později ukázalo zašupovací, zato bylo na stěnách něurekom čudlíků a světélek. Na první pohled to vypadalo jako kombinace bourárny na jatkách, kde se poráží dobytek, a nákladního výtahu z ČKD. Ten ovšem nebyl z nerezu.

Když svalovec poodstoupil od zamčených a nedobytných dveří, uviděli jsme na nich nápis VSTUP a pod tím menším písmem "Otevřeno pouze v době, kdy není v provozu výtah."

Z toho a také z toho, že na stěně výtahu blikal nápis RECEPTION, jsme rychle usoudili, že pokud se chceme dostat do hotelu, nezbývá než vlézt do té nerezové příšernosti.
V kolektivu je síla, usoudili jsme a nastoupili. Výtah nás kupodivu bezpečně dopravil do prvního patra, kde jsme narazili na hypermoderní recepci obsluhovanou oslnivou barbínou v životní velikosti, se zářivým úsměvem a zcela zaručeně peroxidovými vlasy.

Uvítala nás a sdělila, že jsme v depandaci hotelu XYZ, nejmodernější a nejlepší a vůbec bezvadné ubytovací kapacitě, kde budeme nanejvýš spokojeni. V noci tu nikdo není, hotel je úplně automatizován. A zářivě se usmála.
Úsměv jí poněkud ztuhl, když se zástupce norské firmy, který se mnou předtím několik minut pohovořil bulharsky, páč tam asi deset let pracoval jako firemní zástupce, na barbínu obrátil s dotazem, jak je to s tím výtahem a schodištěm. Zda když se zasekne výtah, zda se také zasekne schodiště anebo naopak "odsekne" a otevře a nebo, kdyby byl na schodišti a někdo najednou spustil tu výtahovou krabici, zda by ho to tam zavřelo a nebo pustilo. Jako že aby věděl co a jak.
Dívka se půvabně zapýřila a pravila cosi jako: "I vy jeden!" což zřejmě používala v moha choulostivých situacích, kdy nevěděla o co jde anebo jak dál.

Pak pokračovala v instruktáži. Sdělila, že místo klíčů dostaneme ke dveřím pokojů kartičky a místo klíčů od hlavního vchodu obdrží každý z nás tajný individuální čtyřmístný kód, lehce zapamatovatelný, který si nemáme nikam psát ale pamatovat, a když už si jej napíšeme, tak si jej nemáme v žádném případě uložit do peněženky, ale pečlivě uschovat , protože pokud heslo zapomeneme, tak se do hotelu nedostaneme, to je takové superbezpečnostní zařízení, jedině kdybychom si vedle vchodu, který si otevřeme tak, že na ovládači na stěně vedle dveří, skoro stejném jaké jistě - hi-hi - jistě znají všichni vzdělaní lidé z civilizovaných států (říkala a upřeně se koukala na mne protože "böhmisch" němčinu pozná každý Němec, jako my poznáme česky mluvícího Němce, takže to nebude problém protože naklepeme kód a už budeme doma v teplíčku.

Drsnější povahy a starší pánové, když jim po vydání plastikového klíče - karty od pokoje - tiše špitala heslo, se hlasitě dožadovali, aby jim půjčila tužku a papírek a sami sobě zřetelně si hláskujíce číslice zapsali si ten lehký a snadno zapamatovatelný kód velikými písmeny na papírek .

Chodba, do které nás barbína vyslala, že tam někde jsou jako naše pokoje, byla naprosto tmavá. Bez oken. Jak člověk šel, rozsvěcovalo se vždycky jen světélko před ním a jinak chodba tonula ve tmě. Pro přejití zase zhaslo. Dostat facku, nevíš komu poděkovat. Vydali jsme se temnou chodbou našeho patra, tři stateční a odvážní jak mušketýři, netušíce, co a nebo kdo kde na nás vybafne. Po levé straně jsme viděli dveře pokojů, po pravé straně se za tlustou skleněnou stěnou od stropu k podlaze rýsoval zhasnutý "Frühstickbufett" odkud na nás ze tmy mrkaly židle a stoly. Byl zavřený. Byl večer.

Když první z nás nalezl svůj pokoj a za nelíčeného zájmu dvou ostatních skutečně kartou dveře otevřel, učinil dotyčný chybu. Nejprve rychle vešel do svého pokoje a zavřel dveře .Pak vykoukl ven , takže světlo, které nad jeho hlavou mezitím zhaslo, se zase rozsvítilo, čímž se děsně lekl. Takže zase zavřel ty dveře a pak si, jak nám později řekl, uvědomil, že se chtěl na něco zeptat a že to zhasíná a rozsvěcí automat a opět ty dveře otevřel, přičemž my jsme mezitím kousek popošli a to už bylo na automat osvětlení moc. Dvakrát se celá chodba rozsvítila a zhasla a pak potemněla úplně.
"Karl, um Gottes will," zařval pán přede mnou, "buď ty blbý dveře zavři anebo votevři, ale nemávej s nima nebo se tady v tý tmě zabijeme!"
Pán naposledy dveře zavřel, světlo se rozsvítilo a konečně jsem se dokodrcal do svého pokoje. Na pozvánce bylo napsáno, že seznamovací večírek se koná v 21 00 hodin na adrese v městě a sraz je v půl deváté před recepcí. Byli jsme tam všichni. Jsme přeci v Německu. Ordnung muss sein!

Poznal jsem několik známých tváří a byl rád, že jsem se ocitl v tak vybrané společnosti. Dva majitelé stavebních firem, jeden stavař specialista, známý Nor, dále muž na jehož vizitce se skvělo jméno začínající "Ritter von XY" (ze starého rodu, jinak známý mazavka), dále důstojně vyhlížející "dipl.ing.arch. M.", který mne vždy vítal jako ztraceného syna protože s velikou láskou vzpomínal na Prahu. Seděl totiž v šedesátých letech na Pankráci, když se pokoušel zdrhnout z NDR do západního Německa a naši ho chytili. Ale když příbuzní zaplatili, odsoudili jej soudruzi k vyhoštění - ovšem do Spolkové republiky - čímž založili jeho blahobyt. Tolik jsme si měli co povídat! Z výše své důstojnosti na nás ostatní dále shlížel další účastník, známý to odborník, nositel Záslužného kříže BRD za zásluhy o obchod a průmysl. A vůbec to byla fajn společnost. Jak jsem věděl, všichni, tak jak jsem je znal, trpěli trvalou silnou žízní .

Sraz byl, jak psáno na pozvánce, v 20.30 v recepci a pak odjezd na oficielní seznamovaní večírek někam do města. Přítomna bude místní honorace a tak vůbec. V půl deváté jsme stáli jako jeden muž v recepci.
Milý Ritter von XY se rozhlédl po shromážděné společnosti a již mírně osvěžen z příručního baru, kterým je každý hotel na úrovni vybaven na každém pokoji, sdělil společnosti, že tedy on neví, proč by se mělo jet do toho "scheisse" města, na tu "scheisse" sešlost, kde stejně bude nuda a on že zná v nedaleké blízkosti vynikající hospodu, kde mají Bier vom Fass jako křen, jak "Pilsner" tak "Weissbier" a k tomu naprosto vynikající škvarky se sádlem, které podávají jako předkrm na domácím chlebu a denně podávají domácí "špecle" se sýrem a taky naprosto úžasné uzenky a dokonce i sulc a hospoda je dokonale vybavena dřevěným nábytkem a netáhne tam na vás žádná studená klimatizací (což jsme jako odborníci na vytápění a klimatizaci ocenili zvláště) a na stěnách mají vycpané hlavy srnců a dokonce i skoro pravé schwazwaldské hodiny kukačky a najednou jsme úplně samovolně sjeli výtahem dolů a šli a šli až jsme byli v tom Gasthausu. A vzájemně jsme si pořáde dosvědčovali, že vlastně o žádné recepce nestojíme, že si vystačíme sami a vůbec že jsme už unavený a z města bysme přišli pozdě a ráno bysme byli nevyspalí a unavený, což by následně hodnotě kongresu nepřidalo, že, a že když už se máme seznamovat, tak že se seznámíme nejlépe takhle, protože většina z nás už se stejně zná a to se nejlíp seznamuje s lidma, který člověk zná a ti, co se mezi námi s někým náhodou neznají, tak ti se znají s těmi, co zase znají ty, co se s nimi jiní neznají, takže se lehce vzájemně poznají a ... "Prosit!" To byla žízeň!

A když jsme se pak vraceli do hotelu, tak to proběhlo naprosto bezpečně, protože jsme neměli klíče, které by nám mohl někdo odcizit a měli jen ty hesla. Ovšem chybičku to mělo, protože většina z nás nemohla najít ty papírky co na nich měla napsané ty tajné kódy, protože jsme si je ukryli rafinovaně, hlavně abychom je neměli v peněžence. Jen nositel Záslužného kříže měl na štěstí ten papírek v peněžence, tak ho našel, ale zase se mu, snad se nastydl za tu noc či co, takhle k ránu hůř artikulovalo. A artikulovat zřetelně a nahlas bylo potřeba. Hlavně zřetelně a nahlas! Protože to kódovací, tedy odkódovací zařízení, co bylo na dveřích hotelu na futru z boku, mělo sice svoje vlastní světýlka, to jó a ne že ne, ale od nich nebylo vidět na ty čísílka napsaný na tom papírku. A jediný světlo, pod kterým se daly ty tajný čísla přečíst, bylo pod lucernou na rohu ulice asi tak dvacet pět metrů od vchodu do hotelu. Nositel Záslužného kříže trval na tom, že číst bude on, když čísla jsou napsaný na jeho papírku a vůbec je to jeho tajný heslo. Takže začal předčítat:

"Dídn..!", což vedle stojící kolega promptně přeložil a zařval směrem ke dveřím hotelu: "Sieben!" A tak se pokračovalo dál. Jenže, ono přečtěte takhle v noci na opuštěné ulici, po mnoha kouscích chleba se sádlem a škvarkama, což bylo nutno silně zapíjet "chmelovým džusem", jak tomu říká dnešní mládež, naše dědička a pokračovatelka, že ano, tak to není jednoduchý. Zvláště, a to zvláště je důležitý, když ten, co tlačítka mačká, je má ňáký rozmazaný a navíc jsou ty tlačítka děsně malý a vůbec je všude tma a člověk se lehce splete. A pak se to musí celý, ale skutečně celý opakovat.

"RUHE!!!" řval na nás z okna vedlejšího domu jakýsi nervózní ulmský občan a pokřikoval cosi o policii. Jedině díky statečnosti nositele Záslužného kříže, který hrdinně pravil, že na něj, na nositele Záslužného kříže, nebude z okna řvát nějaký opilec či co, když on jde pokojně spát do tohodle blbýho hotelu a ať ty policajty zavolá, že aspoň votevřou ty "scheisse" dveře, jsme uvedli povykujícího občana Ulmu do správných mezí a nakonec celou diskusi zakončil Ritter von XY, když nonšalantně oslovil hlavu v okně a sdělil jí, že on je Rytíř, a otázal se, jestli chce do držky. A pak se konečně dveře hotelu otevřely a šli jsme spinkat.

Světlo se v super-elektronickém pokoji rozsvěcelo samo. Po drobné hygieně jsem se za doprovodu zpěvu z vedlejšího pokoje, tak krásně znějícího přes moderní, sedm centimetrů silné stěny ulehl do postele. Světlo to nevzalo na vědomí a svítilo furt. Totiž stále. Jak u výslechu. Odmítl jsem v duchu jako nepatřičné jakékoliv asociace, které se člověku nabídnou, když mu někdo v Německu šajní v noci do ksichtu, a přemýšlel, co teď. Hotelem znělo splachování klozetů, burácel zpěv z vedlejšího pokoje, někde mlátily dveře. Když jsem si vzpomněl na tu syntetickou blondýnu z recepce, napadlo mne řešení. To světlo bude určitě fungovat na nějaké heslo, nebo co. A tak po vzoru hrdiny z filmu Sexmise jsem směrem ke stropnímu světlu zařval z plna hrdla:
"Kúúúrva!!!"
Světlo sice nezhaslo, zato zmlkl vedlejší zpěv a v hotelu se rozhostilo ticho. No ale teď jsem bez obav, že bych se s někým neseznámil, usínal. S myšlenkou, že ten večer jsme se skutečně krásně všichni seznámili a probrali důležité otázky, jako jestli se má ten škvarek před pozřením ještě posolit či nikoliv a když ano, tak kolik, je-li lepší na sulcu ocet anebo citron a tak. Není nad to, zúčastnit se setkání odborníků.

***********************

Obrázky:
Obr. Ulm 1: Kdo by, když může semhle, vyrážel do nějakýho betonovýho kongresových centra?
Obr. Ulm 2: A v tomhle Fischhausu je z druhé strany taky bezva hospoda.



Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku