Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 2.7.2004
Svátek má Patricie




  Výběr z vydání
 >SPORT: Čechy trénuje superstar
 >LITEVSKÉ LISTY: Muž, který neměl jméno
 >DETEKTIVKA: Oko za zub
 >VÍKENDOVINY: Nad technikou zvítězíme! díl 1.
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá -plynové masky
 >PSÍ PŘÍHODY: Pátrání po rukavicích pokračuje
 >POSTŘEH: O stanu
 >EKOLOGIE: Proč začínám kupovat výrobky SETUZY?
 >NÁZOR: US,KDU a ČSSD: s komunisty a n o ( a často) !
 >NÁZOR: "Odešel slušný člověk" a jiné české povídky.
 >POLITIKA: Předčasné volby
 >NÁZOR: Evropští demokraté - Nová strana české politiky
 >PENÍZE.CZ: Opiš tento dopis a rozešli přátelům
 >PRÁVO: Don Quijote v bludném justičním kruhu
 >ŠKOLSTVÍ: Slovní hodnocení

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
2.7. DETEKTIVKA: Oko za zub
Lydie Junková

Motto: Nikoli osud, nikoli bůh, leč člověk sám svého neštěstí strůjcem bývá... (Stará moudrost)

"Moc toho nevím, pane major," řekl hajný. "Ale pozná se, že tuhle někdo přešlapoval - vidíte ty zpřelámaný větvičky? "
"Jak daleko stál od toho postřeleného?".
"Dobrých šedesát metrů," vmísil se horlivě statný mladík. "Kromě toho je to brejlovec."
Černovlasý poručík, stojící opodál, významně zakašlal. Major si poposunul brýle, zachmuřiv se zcela očividně:mladý strážmistr mu šel - a to se stávalo až příliš často - pořádně na nervy.
"Abychom si to snad shrnuli," pokusil se poručík hasit doutnající emoce.
"Je to jasný!" řekl strážmistr, který žádný kouř nepostřehl.. "Chtěl ho zastřelit, ale netrefil se!"
"To by musel mít puškohled, aby se na takovou dálku trefil!" oponoval hajný. "Pan Zahrádka stál opřený o strom a čekal, jestli mu vletí zajíc do rány."
"Jenomže proč střílel ten Putna směrem k němu?" dumal strážmistr.
"Na to se ho raději zeptáme," rozhodl major.

"Prostě to byla nešťastná náhoda!" vysvětloval hubený muž s bystrýma očima." Poposunul si brýle na čelo a pokrčil bezradně rameny.
"To nám musíte objasnit podrobněji,pane Putno," opáčil major.
"Ale to jo! Zaslechl jsem za sebou v křoví nějaký šramot, ohlédl jsem se - a náhodou vyšla rána!"
"Náhodou!" štěkl strážmistr tónem, který považoval za sarkastický.
"Máte pravdu," souhlasil Putna sklíčeně, ale hlavně, že jsem ho nezabil!" Otřel si zpocené čelo, brýle mu z něj sjížděly na špičku nosu. "Jsem samozřejmě ochotný zaplatit mu bolestné a všecky případný výdaje. Už jsem o tom mluvil se svým známým, on je totiž právník."
"Máte na pušce optický zaměřovač?" otázal se poručík.
Putna zavrtěl hlavou. "To teda nemám."

"Takže to nebude nic pro nás," konstatoval strážmistr se zjevným politováním, sotva za Putnou zapadly dveře. "A vypadalo to hrozně zajímavě!"
"Zaplaťpánbůh!" konstatoval poručík. "Já jsem vás chtěl, pane majore, totiž požádat od pár dní dovolené - manželka mi vyčítá, že jsme letos s dětmi společně nikde nebyli."
"Jen si vyražte, poručíku,"my to tady se strážmistrem zvládneme," ušklíbl se major vlídně na oba své podřízené..
Nikdo z nich netušil, jak proradné a mylné bylo jakékoli optimistické očekávání. Tak klame osud nejen obyčejné lidi, ale dokonce i kriminálku - a vlastně kdekoho. Odzdola nahoru, jak víme.Zkušenosti, vzdělání, opatrnost - nic na toho starého zlomyslníka neplatí.
Poručíkova manželka sotva stačila zabalit všechno potřebné, právě se chystali naložit zavazadla do škodovky, když se ozval telefon. "Raději to neber, Otíku!" vylekala se. Jenže ukázněný kriminalista ji neposlechl. Položil sluchátko a poté se s omluvným, provinilým úsměvem vytratil.

"Manželka se na vás asi zlobí," přivítal ho major.
"Proto je lepší neženit se!" přispěchal se svou troškou strážmistr.
"Ona už si zvykla." Poručík hodil bundu na věšák a s povzdechem dodal::"Pojede zatím napřed k našim, třeba to nebude dlouho trvat-"
"Ale to teda bude," utěšil ho pohotově strážmistr. "Ony totiž nastaly komplikace." Mladík stěží skrýval horlivé potěšení.
"A co se vlastně stalo?" otázal se poručík, který nesdílel ani za mák jeho činorodé nadšení..
Major mávl rukou na strážmistra, aby toho nadšence umlčel. "Dostali jsme totiž anonym, že Putna má pušku s dalekohledem."
"Ale vždyť nám ji ukazoval!"
"To ano, ale ono se to zařízení dá u některých zbraní odmontovat!" vykřikl nezdolný strážmistr.
"Pohovořili jsme si s Putnovou manželkou," řekl major a vyslal na mladíka smrtící pohled.
"No a?"
"Potvrdila nám, že její manžel vlastní pušku s optickými mířidly. Zdali se dají odmontovat, nevěděla, ale upozornila nás, že má rozhodně dvě lovecké zbraně."
"To je divné, že ho takhle shodila!" nechápal takovou zradu poručík "To by moje Jitka nikdy neudělala!"
"Ani kdybyste někoho zavraždil?" chtěl vědět strážmistr.
"Už kušuj!" zařval major.
Strážmistr otevřel ústa, ale vzápětí je sklapl a kousl se do rtu.
"On totiž své manželce zahýbá," děl suše major. "To víte, prodává dříví - snad legálně - ale pořád je někde v luftě. Kluci se poptali - a není těžké získat informace, ač samozřejmě čistě důvěrné!"
"On má prachy a lidi jsou závistivý!" vybuchl strážmistr, takřka přidušený vynuceným mlčením.
"Ale přece drby a zahýbání snad nejsou naše starost!" namítl poručík.
"To jistě - jenomže mezitím máme už i mrtvolu."
"Cože?"
"Slyšíš dobře."
"A kdo je ten mrtvý? On Putna přece jen někoho zastřelil?"
"Nejde o zastřelení , nýbrž o uškrcení."
"Podezřelý je nějaký zkorumpovaný podnikatel! Je taky v městský radě!" vykřikl strážmistr.
"Uklidni se! Co ty víš o nějakém zkorumpování! Žádné podrobnosti zatím netušíme!!" zarazil ho major.
"Tak teď už tomu ale vůbec nerozumím, řekl poručík.netrpělivě.."Proč by kdo škrtil zastupitele?"
"To máš pravdu, Putna to neudělal. Někdo totiž včera v noci uškrtil jeho."
Poručík otevřel ústa a vykulil oči. Stávají se takové situace, že kriminalisté upadnou v přechodné zmatení."Vy myslíte, že ho uškrtila jeho manželka?"
"To se zdá být nepravděpodobné. Našli ho totiž v borovém hájku za vsí, na tomtéž místě byl také uškrcen.""Když má ženská pořádný vztek, dokáže vyvinout až nadlidskou, nečekanou sílu!" prohlásil strážmistr. "To jsem četl na internetu takovou story -"
Jdi někam," přerušil ho major. "Já vím, jak se vzděláváš, ale držme se věci. To znamená, že si ji půjdeme vyslechnout. To jest já a poručík. Ty bys ji,Pepíku, nenechal ani domluvit." Vůbec nedbal toho, jak ukřivděně se mladík zatvářil.

"Není to daleko," prohlásil major, když se poručík rozjel. "Pojedeš pořád po téhle silnici až dorazíš k hospodě, kde odbočíme doprava a jsme tam."
Vlídná, útěšná podzimní krajina se vůbec nehodila k úkolu, za kterým se hnali. Mírně oblé vršky, na nich lesíky nabírající místy zlatohnědou barvu, jako by je tam někdo přejel hutným štětcem, pod nimi posečené lány polí a luk, nahoře zářivě bělostná oblaka jako z pohlednic.
Za hospodou odbočili, kaštanová alej je dovedla k malému shluku rodinných domků. Hned za tím, který hledali, se rozbíhal hustý borový les.
Zastavili před vrátky, nad kterými se klenuly dokvétající růže. Zazvonili, ale nikdo se neukázal.
"Paní Putnová odjela," objevila se v sousedním okně tvář starší ženy. "To víte, po tom, co se stalo -"
A víte snad, kam odjela?" zeptal se major.
Paní nevěděla. "Ona s nikým ani nepromluvila, vzala vůz, naložila děti a v tu ránu byli pryč."

Major seděl nad rozevřeným spisem; zatím byl dost hubený. Ale i v těch skromných papírech už se rýsovaly nešťastné osudy; způsobili si je lidé sami, nebo byli bez viny?
Někdo zaklepal. "Pane majore, hledá vás nějaký pán," hlásila stráž.
"Tak ať jde dál!"
"Prosím, on nechce jít nahoru."
"Víte aspoň, jak se jmenuje?"
"Doktor Hálek."
"Ale!" Major smetl spis do zásuvky a hbitě seběhl ze schodů.
"Vladimíre!" zavolal na muže, který stál přímo naproti vchodu. "Co tě za mnou přivádí?"
Potřásli si rukama. Od studií na právech, nejméně deset let, se neviděli.
"Ty ses ani moc nezměnil,Stanislave," podotkl doktor Hálek, ale tvářil se spíš, jako by vyslovoval kondolenci.
"Projdeme se?" navrhl major. "Takže - co máš na srdci?"
"Taková choulostivá věc - týká se to poměrů na radnici." Doktor Hálek se zastavil a zadíval se na svého bývalého kolegu, jakoby zvažoval, do jaké míry k němu může být upřímný.
"Nežinýruj se, Zdeňku, byli jsem přece kamarádi!"


"Ono je teď všecko jinak."
"Tak už spusť! Já jsem se nezměnil."
"No- já jsem kontroloval účty jednomu známému a přitom se mi shodou okolností dostala do ruky lejstra, která -"
"Jen pokračuj!" řekl už poněkud netrpělivě major, potlačuje ze starého přátelství chuť podívat se na hodinky.
"No - vzniklo - to je mám takové podezření, že ta jeho firma - jenže ono se to těžko dokazuje…"

Než se major z Hálkova koktavého vyprávění dověděl, o jaké možné podezření by se mělo jednat, stalo se cosi, co vypadalo jako nesmyslné, pomatené počínání bez kapky rozumu, co ale ve skutečnosti, když jste se nad tou záležitostí zamysleli, bylo vlastně neobyčejně logické…
Mladý, agilní, ukřivděný strážmistr cítil neodolatelnou, vyzývavou potřebu dokázat - těžko říci zda sobě, či těm druhým, nebo zkrátka všem dohromady - co svede sám, na vlastní pěst. Určitě k tomu přihodila své polínko i nepříliš útulná kancelář, která - kromě počítače s internetem - pro něj neměla žádné přitažlivé půvaby.
Poněvadž věděl,, že jeho rozhodnutí přece jen poněkud vybočuje z mezí, zanechal majorovi na jeho psacím stole vzkaz, v němž velkým, souměrným písmem oznamoval, kde se bude v nejbližším čase nacházet. Vycházeje s poněkud vachrlatým svědomím ze dveří, ještě se ohlédl na obrázek pověšený na zdi vedle trezoru, na kterém se usmívala něžná ženská tvář, naprosto nedotčená prostředím, v němž se ocitla.

Na motocyklu tam dojel za necelou půlhodinu. Zastavil před borovým lesem, koruny starých stromů sahaly na kraji místy až k zemi. Nadechl se a vstoupil do temného přítmí. Kolem voněla navlhlá půda, větve nad ním se slabě kývaly.
Vydal se úzkou, prošlapanou cestičkou, pamatoval si ze spisu, kde byl Putna nalezen. Uškrcený. Holýma rukama. V lese se rozpínalo pološero, jen místy zahlédl nad sebou střípek modrého nebe. Krásné - ale tohle nebyl výlet. Občas klopýtl přes vystouplý kořen, ale nehodlal nic vzdát, poněvadž tady, v té syrově vonící zemi, v temných shlucích keřů, v divoké změti ostružiníku a maliní, do nichž se co chvíli zaplétal, tady někde se skrývalo, neznámé řešení. Četl jsem moc romantických knih, pomyslel si strážmistr.
Za ním se náhle ozval tichý zvuk. Rychle se otočil, ale nikde se nic nehýbalo. V chvějivé hře stínů , mezi kmeny viselo podivné, až výhrůžné ticho. Jenom nahoře tvrdě skřípaly ve větru větve borovic..Chvíli vyčkával, několikrát se zhluboka nadechl. Napadlo ho, že v té spleti křovin a stromů zabloudil, ale to bylo směšné. Pamatoval si přece směr, odkud přišel, kde nechal motorku. Na okamžik se v něm zavrtěla nutkavá touha vrátit se tam zpátky, na okraj lesa. Jenže to přece nemohl - byl by ztratil úctu sám před sebou…
Vtom zase ten zvuk! Zamrazilo ho, prudce se otočil tím směremV téže chvíli právě sděloval major poručíkovi, co se vlastně dověděl. "Jde s největší pravděpodobností o korupci, " řekl a posadil se ke svému stolu. "Ten můj známý mi ukázal jakási lejstra týkající se našeho milého Zahrádky - Někdo o něm něco ví a prý se ho snažil vydírat. A ta střelba na něj údajně mělo být varování… Propána, no tohle!" Vzal do ruky papír s pečlivě napsaným vzkazem a zuřivě s ním zatřepal.
"Co je to?" zeptal se poručík.
"Ten bláznivý Pepík jel na místo činu! Chápeš! On se snad úplně pomátl!" soptil. "Od toho kluka se člověk dočká jen potíží!"
Netrvalo ani pět minut a vyrazili..

Rozložitá postava udělala pár dlouhých kroků. "Co tady chceš?" vyštěkla.
"A co vy?" rozzlobil se strážmistr a také pokročil kupředu. A jak přestal přemýšlet, ze vzteku, že mu ten strejc tyká, udělal osudnou chybu: "Snad taky nepátráte po místě, kde byl zavražděn - " zarazil se.
"Zavražděn?"
"Jo - uškrtil ho!"
" A kdo ho měl uškrtit?" Ramenáč skoro poskočil a natáhl paže. Na konci paží obrovské ruce - svíraly se arozevíraly.
Strážmistrovi to bleskurychle došlo. "Stůjte!" zařval.Nebyl žádná pápěrka, ale na zádech mu vyrazil pot .Odhadoval horečně, jakou má šanci proti těm obludným rukám.Sápaly se mu po hrdle. Rozrazil ty hnáty a vyrazil pěstí. Ramenáč na okamžik zakolísal. Strážmistr toho chtěl využít a skočil po něm. Narazil na něj a za okamžik se váleli na zemi. Strážmistr věděl, že si musí chránit krk. Chvíli se zdálo, že má navrch, ale pak uvázl nohou v nějakém šlahounu a toho ramenáč využil. Neobyčejně hbitě se zvedl a vrhl se na ležícího protivníka. "Tak tebe zajímá, kdo ho uškrtil!" ryčel výsměšně. Strážmistr zahlédl vytřeštěné oči - ten chlap je šílenec! Kdo uteče, ten vyhraje! Vyskočil jako blesk a začala divoká honička mezi kmeny a keři, po zšeřelé stezce, oba dva zakopávali o kořeny, ramenáč supěl, zůstával trochu pozadu.
Stromy se rozestoupily, okraj lesa byl na dosah.
Na louce se objevil vůz a řítil se k borovicím. Z vozu vyskočily dvě postavy.
"Tamhle je! Pomozte mi ho chytnout!" zaječel strážmistr. "Chtěl mě uškrtit - jako uškrtil Putnu!"
Netrvalo dlouho; na nebezpečných rukou zaklapla pouta..

"Takže špatné svědomí kvůli nějakým úplatkům ho zahnalo do kouta," řekl major, když opět seděli v kanceláři.. "Kdyby se - a kdoví - ta korupce prokázala, mohl dostat pravděpodobně nicotný trest. Ale on si radši vybral vraždu a kriminál."
Strážmistr se podíval z okna. Na protějším domě blikala reklama jako zapomenutá atrakce."Žádný osud, člověk sám je strůjcem svého neštěstí!" pronesl moudře.
"Tím myslíš také sebe?" zeptal se major a usmál se.
"Jistě, pane majore, zapomněl jsem vám poděkovat."




Další články tohoto autora:
Lydie Junková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku