Blíží se čas dovolených, a s ním i opakované sjíždění řeky Vltavy. Akce s partou bezva lidiček, kamarádů, přátel. I slíbil jsem, že vezmu pubertální dceru přátel coby posádku na svou loď. Ba co víc, bude docela fajn mít malého a lehkého háčka. Třeba s čumákem lodi nahoru spíš projedu jezy, jež jsem vloni poznal i z pod hladiny. Fandím si moc?

V některých věcech jsem pedant a puntičkář, vyrazit na divokou Vltavu s nezkušeným háčkem by nebylo nejlepší. Následující víkend tedy proběhne tvrdý výcvik, kdy se bude Adéla učit pádlovat vpřed, kontrovat, přitahovat, zabírat tak aby se za pádlem dělaly víry... Budu nesmlouvavým a přísným, ale i spravedlivým učitelem. Jenomže. Jenomže i já se budu muset lecčemu naučit. Kupříkladu umět zařvat na háčka. Vloni mi to nešlo. Nedokázal jsem kamarádce říci jinak, než "Štěpánko, mohla bys teď prosím trochu víc zabrat?" Hlasem mírným a vyrovnaným. Snad mi to teď s tou malou žábou půjde.

"Připrav se ale na to," pravila tuhle matka Adély, "že se tě bude vyptávat na ledacos. Je totiž hrozně zvědavá." O oprávněnosti jejích slov jsem se přesvědčil nedávno, když jsem byl k přátelům pozván na oběd. Adéla se mne optala, kolik mi je vlastně roků. Nejsem cimprlich abych považoval její dotaz za drzost, přesto jsem jí pravil aby hádala. "Čtyřicet?" Málem bych se urazil: "Uber." "Tak třicet devět?" Přikývl jsem. "A jsi už senilní?" Údivem jsem otevřel papulu a koktavě odpověděl, že to snad ještě ne.

Když jsem se po chvíli vzpamatoval, rozhodl jsem se získat zpět trochu vážnosti. Zavolal jsem Adélu a zeptal se jí, co to je vlastně ta senilita. Že to nevím. A že bych byl rád, kdyby to do doby co se bude učit pádlovat zjistila. Zbaštila mi to. Pokrčila rameny a odběhla do svého pokoje. Možná listovat ve slovníku cizích slov.

Snad jsem z toho tentokrát vybruslil, ale co si vymyslí na vodě?

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku