Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 14.7.2004
Svátek má Karolína




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Mašíni once more
 >ZAMYŠLENÍ: Němé prase
 >POLITIKA: Patové situace
 >MROŽOVINY: Převrhnutí uprostřed Atlantiku
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 2.
 >PRAHA: O jedné výstražné ceduli
 >EKONOMIKA: Výsledková sezóna spustila pokles trhů
 >NÁZOR: Volební systémy
 >PENÍZE.CZ: Když je cestovní pojištění jen cárem papíru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Takže vyrážíme
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě k psímu čmuchání
 >PENÍZE.CZ: Penzijní systém není v krizi, tvrdí KSČM
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vláda štěnic
 >LITEVSKÉ LISTY: Můj nejlepší přítel
 >FEJETON: O budoucnosti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
14.7. POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 2.
Čestmír Hofhanzl

Motto: "Bez poctivého vyrovnání se
s minulostí je budoucnost jen
pokračováním starých schémat".

Pokračování.

Dluh ODA

Klasickým příkladem byla kausa dluhu ODA z let 1991 - 1992. Krátce přiblížím jeho vznik, průběh i aktéry.

Občanská demokratická aliance byla založena 17. prosince 1989 v bytě Pavla Bratinky. Již mezi "otci zakladateli" byly, jak čas ukázal, zaúkolované osoby. Dnes, po zkušenosti, jak jsem viděl jednat v průběhu devadesátých let Pavla Bratinku, pochybuji i o něm. Nepochybuji o Tomáši Ježkovi; o jeho jednání, kortroversnímu k důvěryhodnému a prostomyslnému výrazu tváře, by se dala psát kniha. Nebyl tak nevzdělaný, aby nevěděl, jaké důsledky bude mít ekonomická reforma po způsobu "hybatelů". Otec Jiřího Skalického byl vojenským kontrarozvědčíkem. Jak jsem viděl Skalického jednat v celém průběhu devadesátých let, nepochybuji, že původ a vztahy k jistým strukturám byly jeho hlavním kvalifikačním předpokladem pro funkci ministra privatizace. Zadání splnil i svou funkcí likvidačního předsedy ODA po Michaelu Žantovském. Kvalifikací Romana Češky na funkci předsedy Fondu Národního majetku byl incident, asi z roku 1987, kdy byl policistou chycen při pokusu o krádež auta. Případ šel v tichosti do autu a tajná bezpečnost měla k ruce pro budoucí revoluci mladého ekonoma revolucionáře. Když splnil svůj úkol, byl stažen z oběhu prostřednictvím mediální šarády. V zimě 1997 - 1998 byl případ jeho pokusu o krádež auta zveřejněn. Účastnil jsem se mimořádného jednání grémia ODA konané v den vytažení aféry na veřejnost. Jiří Skalický, Češkův šéf jako ministr privatizace, zde přiznal, že o Češkově prohřešku věděl od počátku 90. let. Způsob stažení z oběhu byl logický: použitý nástroj ještě musel i při své likvidaci poškodit subjekt, do kterého byl vložen. Karel Kříž, také otec zakladatel, bývalý redaktor Lidových novin, poradce Romana Češky, je dnes ekonomickým poradcem předsedy ODS Topolánka. Z minulosti ekonoma Kříže je velmi zajímavá funkce tajemníka ekonomických seminářů, které pořádal Josef Zieleniec.

Ve volbách 1990 kandidovali členové ODA v rámci kandidátky Občanského fora. ODA získala několik míst poslanců ve federálním shromáždění i České národní radě. Při roztržce a dělení OF na konci roku 1990 jsme se nepřipojili k žádnému z dvou hlavních proudů a ODA začala v parlamentu fungovat jako samostatný subjekt. Jedním z důsledků bylo, že ODA nedostala při dělení majetku a financí nic z vybavení a majetku bývalého Občanského fora.

V průběhu roku 1991 vstoupil do ODA Vladimír Dlouhý, talentovaný předseda stranické skupiny v Prognostickém ústavu, po "revoluci" ministr federální vlády. Koncem roku 1991 zprostředkoval Vladimír Dlouhý pro ODA půjčku. Větší část vypůjčené částky byla od Komerční banky. Počátkem roku 1992 Komerční banka začala naléhat na splacení půjčky. V té době se nabídla možnost, že dluh převezme Průmyslová a kreditní banka, založená emigrantem Moravcem. Moravce doporučil Janu Kalvodovi Josef Lux. Od samého počátku byly tyto peníze "nastavené vidle" a vedení ODA se na ně nabodlo. Peníze na činnost a fungování strany do té doby nebyly a najednou se zdálo, jak půjde všechno snadno. O dluhu jsem se dozvěděl někdy počátkem roku 1993, když si ze mě někteří poslanci ODS utahovali, kdy to na nás vytáhnou…

Zničující mediální kampaň byla odstartována v lednu 1994, v čase, kdy ODA měla vysoké volební preference. Nešťastné bylo, že Jan Kalvoda neměl odvahu otevřeně říci, jak se věci mají a jaký je vůbec stav financování české politiky. To od něho ale nebylo možné chtít, na to širokoplecí Jan neměl a ani se to zde nenosilo. Jeho protiakce s Ivanem Maškem o sledování "biskou" vypadala nevěrohodně a také to bylo perfektně mediálně využito, resp. zneužito.

Mediální akce a kampaň byla koordinována s akcemi podnikanými příznivci Vladimíra Dlouhého uvnitř ODA. Kampaň s dluhem byla v pořadí třetím nebo čtvrtým pokusem o zpochybnění a diskreditaci ODA. Ve všech případech v něm měl prsty nejpopulárnější popřevratový český politik Vladimír Dlouhý. Jedinečné na celé této hře totiž bylo, že půjčka a dluh byly peníze, které zorganizoval Vladimír Dlouhý. Mediálně a i uvnitř ODA pak Vladimírovi spojenci žádali odstoupení vedení strany kvůli neprůhlednému financování. Na celostátním sněmu v březnu jsme, přes neuvěřitelnou mediální masáž, situaci ustáli. Ústřední sněm usnesl a odhlasoval mír zbraní. Konec to nebyl. Prvého května se "ctnostný" Vladimír sešel se svými chlapci v Třeboni na statku u Petra Habesberga. Při konzumaci selátka, v den svátku práce, si pravicoví soudruzi dohodli další taktiku před ústředním sněmem ODA, který se měl konat počátkem června. V oblastech, kterým šéfovali Vladimírovi chlapci, měla být před sněmem přijata usnesení, v nichž oblastní výbory žádaly odstoupení vedení strany.

V Ostravě byl šéfem ODA Miroslav Tošer. Oblastní výbor přijal usnesení bez problémů a to bylo ihned publikováno. Pro zajímavost, pravičák Tošer vystudoval občanskou nauku v Sovětském svazu. V rodných Kravařích tvořilo klub ODA jeho příbuzenstvo. V Brně oblastní výbor usnesení, předložené Dušanem Navrátilem, nepřijal. D. Navrátil je dnes pracovníkem BIS. Jel jsem tehdy na jednání do Brna a řekl přítomným členům, co se hraje a jaké je pozadí. Den před tím byl v televizi "Most přes řeku Kwai". Řekl jsem tehdy před hlasováním přítomným členům oblastního výboru: "Odhlasováním tohoto usnesení uděláte to samé, co udělal anglický plukovník se svým mužstvem, když postavil most pro Japonce. Zradíte svoji partu a zradíte svoji zemi." Většina pak odmítla hlasovat. Za týden jsem jel do Českých Budějovic, kde bylo přichystáno odhlasování stejného usnesení. Zde byl předsedou Miroslav Leština, dnes předseda představenstva Českobudějovických pivovarů (pivovar Samson). Do funkce "bílého koně" jej jmenoval ještě "agent" Chvalovský. Když jsem na jednání výboru přišel, chtěl mne Leština vykázat; protože to ale nešlo, jednání zrušil. Sešli se za týden, den před sněmem, na Lipně a usnesení přijali. V den konání sněmu byly všechny noviny plné článků o tom, že oblastní výbory ODA žádají odstoupení vedení strany.

Sněm se konal v Černé u Lipna v hotelu, který z Fondu národního majetku, vedeného Romanem Češkou, privatizovala Leštinova Českobudějovická privatizační agentura "Šemík". V půl čtvrté ráno, po dvanácti hodinách keců a podrazů, jsem se šel fackovat se "Šemíkem" Leštinou. Otevřeně jsem jim řekl: "Co zde hrajete? Každý jedete v nějaké levárně a kšeftu. Vím o dohodě, kterou jste uzavřeli v Třeboni u Habesberga." Konečné hlasování sněmu zcela prohráli, s "miláčkem" Vladimírem zůstali jen asi tři čtyři nejvěrnější.

Vyhráli jsme bitvu, ale vyhrát válku jsme neměli šanci. Byla to opotřebovávací válka: i ústřední sněmy se již konaly u "sponzorů", jejichž zájmem bylo, aby partička, která trvala na zásadách a principech, již z politiky vypadla. Před podobnými akcemi si nejpopulárnější politik Vladimír domlouval taktiku s Josefem Zielencem a i oni, jsem přesvědčen, byli jenom převodovými pákami. Navazující mediální kampaně byly koordinovány s vybranými novináři. ODA se pomalu vnitřně rozkládala. Kdo myslel na svou budoucnost, zařizoval se podle toho… (Pro doplnění Petr Habesbergr byl hlavní viditelnou osobou z české strany v projektu zábavního turistického parku v Rajcheřově u Starého Města pod Landštejnem. Dnes má podobné zájmy v území Národního parku Šumava.)

Ruka voliče měla v roce 1996 ukončit další etapu "polistopadového" vývoje. Média již byla spolehlivě "normalizována"; co "hybatelé" nechtěli, to se do nich nedostalo. Zobrazovala a zobrazují virtuální realitu. V reálné politice již nebylo zapotřebí moravistů, svůj účel splnili. Stejné platilo pro Trnkovy zemědělce. Jejich roli se chystala převzít sociální demokracie. "Mirina" Sládka a jeho virválisty si zatím ještě ponechávali v záloze, to byl použitelný folklór. Ze scény měla vypadnout i ODA. Mediální kampaně s "dluhem", propagace "nových tváří" či "pragmatického křídla", jemuž vévodili poctivci typu Češky, Tošera, Leštiny, měly tento smysl. Byly a jsou ilustrativní ukázkou, jak se dělá aktivní postkomunistická politika.

Přesto však ODA ještě přežila. Na celostátní stranické konferenci na jaře 1996 se nepodařilo Vladimírovým chlapcům prosadit odhlasování jejich metodiky způsobů primárních stranických voleb. Podle jejich "demokratického" výběrového principu by pořadí získané součtem odevzdaných hlasů měly mít oblastní výbory možnost změnit. Oblastní výbor měl mít pravomoc určit pořadí parlamentní kandidátky na prvých místech. Ve švindlech a kšeftech byli "pragmatici" jedničky. Nebudu popisovat příklady z této hry a co jsem si na vlastní kůži užil.

Na jaře 1996 nebyla situace na úplné dokončení této politické hry ještě zcela zralá. V tomto stádiu "normalizace" šlo o snížení počtu politických stran pohybujících se po viditelném parlamentním jevišti. Předvoj "kapitalistické" třídy zhumanizoval své pracovní postupy a propracovává se v dnešních časech k ideálnímu uspořádání jemnějšími, sofistikovanějšími metodami. Karabáč není vidět. Ještě důsledněji ale platí Leninova teze "gillotina nám nestačí, gillotina lámala pouze činný odpor, my musíme zlomit veškerý odpor" - tzn. všechny musí demoralizovat. Morální rozklad v době voleb 1996 ještě nepřekročil potřebný práh. ODA se díky tomu do parlamentu dostala a navíc to byli z větší části lidé, kteří nepatřili do skupiny "pragmatiků". Kdyby se volby konaly o pár měsíců později, na podzim, výsledek by byl již zcela jiný.

Většinový volební systém

Trend a záměry třetí etapy "polistopadového" vývoje naznačily již v roce 1994 - 1995 některé novinové články a propagační akce v médiích o výhodách většinového volebního systému. Pokud si pamatuji, s články a úvahami na toto téma započal tehdejší "hradní" politolog Jiří Pehe. Dovolím si dodat, že se domnívám, že emigrační minulost i porevoluční aktivita toho pána jsou velmi podobné kariérám televizního šéfa Hodače i senátora Fišera.

Většinový volební systém je sestaven a vypočítán tak, že dva tři politické subjekty (strany), které ve volbách dostanou největší počet hlasů, berou vše. Strany, které dostanou méně hlasů, nedostanou do sněmovny nikoho. Při dnešní mediální výrobě veřejného mínění a při získání monopolního vlivu "hybatelů" v médiích není problém vytvořit a udržovat si takto fakticky totalitní politickou moc a systém. Při propagaci většinového systému naši "reformátoři" především hlásali, jak dobře většinový systém funguje v kolébce demokracie - Velké Británii, i ve Spojených státech. Jak by v našich podmínkách tento volební systém umožnil velkým "zodpovědným" stranám vládnout a vyřadil by malé "rozhádané" strany. Nikdy se autoři textů, propagujících většinový systém, slovem nezmínili, z čeho většinový systém vyrostl a co brání jeho zneužití.

Ve Velké Británii vyrostla politika a i většinový volební systém z fakticky tisícileté kultury veřejného života a z puritanismu. Majitel panství chodil v neděli do stejného kostela jako všichni ostatní. Šlechta a privilegovaní se nikdy zcela neodtrhli od ostatních, aby se pro ně tito stali dobytkem. Do mentality Angličanů a jejich vnímání světa a jeho běhu se z puritanismu vestavěl hluboký smysl pro fair play. Toto pojetí politiky i veřejné společenské kultury se podařilo vložit také "otcům zakladatelům" Spojených států i jejich následníkům do většinového pojetí veřejné kultury a politiky v USA. Při volbách v těchto dvou velkých anglosaských zemích, jejichž kultura vyrostla z křesťanství, se volič rozhoduje v jednoduchém schématu. Dává hlas té straně, která jej přesvědčí, že hájí jeho zájmy, nelže a hraje fair play.

Pojetí politiky kontinentální Evropy bylo vždy složitější, méně přehledné, a to nemluvím o součásti evropského kontinentu - o Rusku. Rusko bylo výrazně ovlivněno a ve vývoji, který prodělaly jiné evropské země, zabržděno "zlatou hordou". Má staletou tradici samoděržaví, celá Rus i se svým obyvatelstvem byla "votčinou" samoděržavného cara. Vládce Rusi mohl se zemí i jejím lidem činit, co si umanul. Ani rodová šlechta nebyla svéprávnou vrstvou. Všichni byli sluhy nebo nevolníky cara a státu. Historicky se v této rozlehlé zemi vůbec neustavily společenské vrstvy stojící na určitých hodnotách. Komunismus, ideově vzniklý v Evropě, upravil na ruské poměry i k ruskému způsobu myšlení "otec zakladatel" Lenin. Do ruské praxe jej uvedl kavkazský mafián a technokrat Stalin. "Předvoj pracující třídy", jak sami sebe nazývali, byl produktem negativního výběru mezi aktivisty (straníky), kteří vstoupili do hry a systém přijali. Výběr byl negativní ze samé podstaty komunistické ideologie i systému. Komunismus popírá přirozenost člověka, proto se musel stát jen mocenskou technologií. Ve stranické i společenské hierarchii se prosazovali ne nejschopnější, ale nejlépe přizpůsobiví nastaveným kritériím. V ostatní populaci pak byly cílevědomě potlačovány vlastnosti a kvality, které z člověka dělají kulturní bytost. George Orwell před šedesáti roky v knize "Rok 1984" geniálně vystihl, co nás čeká. Za dlouhá desetiletí své existence "ruská varianta" komunismu přetřídila lidské společenství: stranickou, technokratickou i společenskou elitu. "Předvojem" se stali nejlépe přizpůsobiví, ne nejschopnější a pravdiví lidé. Před staletími by takovýto ideologický systém skončil u lidských obětí. Nepřizpůsobiví by byli, pro výstrahu, předkládáni jako obětní dar nejvyššímu bohu Marxovi či Leninovi. Konečně, co lidských obětí si komunismus ve 20. století vyžádal…

V dnešním otevřeném světě "předvoj" pochopil, že má-li se vyhnout otřesům a přežít, musí změnit firmu a upravit technologii. Pod vnějším tlakem a pro svou technologickou a vojenskou méněcennost ve vlastním zájmu přistoupil na proces technologické změny systému i k výměně firmy. Přizpůsobivost v žádném případě neznamená ochotu skutečně změnit systém. "Hybatelé" velmi dobře věděli, čemu vděčí za své privilegované postavení. Proto nastavili základní parametry "sametové revoluce" - právní kontinuitu a kontinuitu komunistické strany. Listina práv byla pro komunisty, ne pro nás. Dialektika byla vždy užitečným nástrojem "předvoje pracující třídy".

Počáteční popřevratová politická pestrost (množství stran) nebyla znakem rozchodu s komunismem. Mnohé strany komunisté sami založili, do jiných vložili své lidi. Cílem bylo rozmělnit možný popřevratový entusiasmus, odvést pozornost na vedlejší pole. Především k tomu byli moravisté a Sládkovi republikáni. Díky těmto účelově založeným stranám a do nich "vloženým" aktivistům získali "hybatelé" od samého počátku při klíčových hlasováních převahu i v parlamentních počtech. Od počátku devadesátých let byl pluralitní parlamentní systém směřován k ideální duální pluralitní podobě.

Na politické úrovni měl být základní změnou při přerodu od klasického komunismu ke "komunistickému kapitalismu" přechod ze systému jedné totalitní politické strany k "pluralitnímu" systému dvou politických stran. Jedné s levicovým programem (nejlépe s názvem komunistická), druhé s pravicovou rétorikou. Současně se v reálných poměrech privatizace "předvoj pracujících" kapitalizoval a kontinuálně měnil v "předvoj kapitalistů". Podobným procesem v sedmdesátých a osmdesátých letech "předvoj pracujících" ve státní bezpečnosti, bankovnictví a průmyslu přebral otěže řízení strany i státu. V devadesátých letech tak po svém převtělení "předvoj kapitalistů" plynule převzal otěže řízení "pluralitní politiky". Stejně jako v osmdesátých letech "předvoj pracujících" prosazoval svůj vliv v Ústředním výboru KSČ přes některé klíčové členy ÚV, dnes, v kapitalistickém převleku, prosazuje svou vůli ve stranách, parlamentu i vládě.

Techniky a mechanismy prosazování své moci a vůle "hybatelé" zdánlivě zjemnili a zhumanizovali. Ale ve skutečnosti stále jde o korupci, vydírání a demoralizaci. Při monopolním vlivu v médiích to není takový problém. Aby bylo možno takovýto systém dlouhodobě udržet, je nezbytné redukovat pluralitu na dvě "virtuální" politické strany, které si konkurují a jsou jiné jen zdánlivě.

Klasický anglosaský parlamentní systém dvou politických stran vznikl jako užitečný kompromis mezi vládou jednoho a vládou mnoha. Mohl vzniknout a dlouhodobě, bez velkých zneužití a prospěšně pro většinu, fungovat pouze ve společnosti s hlubokou důvěrou ve smysl jednání fair play. V postkomunistické společnosti, s jejím komunistickým kapitalismem, je většinový systém dvou stran ideálním způsobem vládnutí pro komunistický předvoj kapitalistů. "Hybatelé" svá postavení za komunismu získali díky tomu, že pojem fair play vůbec nepoznali a nedělají si s tím starost ani dnes. V kapitalistický předvoj se přeměnili díky flagrantnímu popření smyslu pro spravedlnost, zodpovědnost a pro naprostou absenci férového jednání.

V Třeštici 31. března 2004

Čestmír Hofhanzl

Pokračování příště.




Další články tohoto autora:
Čestmír Hofhanzl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku