Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 14.7.2004
Svátek má Karolína




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Mašíni once more
 >ZAMYŠLENÍ: Němé prase
 >POLITIKA: Patové situace
 >MROŽOVINY: Převrhnutí uprostřed Atlantiku
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 2.
 >PRAHA: O jedné výstražné ceduli
 >EKONOMIKA: Výsledková sezóna spustila pokles trhů
 >NÁZOR: Volební systémy
 >PENÍZE.CZ: Když je cestovní pojištění jen cárem papíru
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Takže vyrážíme
 >PSÍ PŘÍHODY: Ještě k psímu čmuchání
 >PENÍZE.CZ: Penzijní systém není v krizi, tvrdí KSČM
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Vláda štěnic
 >LITEVSKÉ LISTY: Můj nejlepší přítel
 >FEJETON: O budoucnosti

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
14.7. ZAMYŠLENÍ: Němé prase
Michal Matoušek

Určitě znáte tu situaci: jste bez sebe zlostí, ale neřeknete ani neuděláte nic – dobře víte, že rozumného ve svém okamžitém stavu svedete udělat pramálo. Trochu za to sebou pohrdáte a přáli byste si na tu krátkou chvíli být někým jiným. A jinak připraveni: svírat v rukou chladný kov zbraně nebo vystupovat z loďky a pomalovávat se válečnými barvami. – Ostrove, třes se! V duchu už slyšíte ozvěny vašeho hněvu.

Stalo se mi to onehdy (předposlední květnovou sobotu?): v Lidových novinách jsem si přečetl rozhovor s Michalem Vieweghem, a milý Michal na skutečnost, že ho kritik Peňás zařadil mezi kýčaře, odpovídá: “Už jsme se usmířili. Jiří mi dokonce přinesl kytičku petrklíčů a zavedl mě do restaurace, která se pak ukázala být oblíbeným místem homosexuálů, což bylo obzvlášť pikantní...” Tady jsem zažil tu krátkou ponižující chvíli. Peňás pak přes jiné noviny vzkázal, že se všechno seběhlo trochu jinak, což bychom vlastně i předpokládali – ale kdo to ještě potřebuje vědět? Vieweghův bzed jednou vyběhl, krapet zasmrděl… možná bych si měl podobné informace také opatřovat a trošku tu jimi vířit prach, jenže já se spíš sháním po zajímavém českém psaní. Tím spíš, že je ho nějak málo poslední dobou, nezdá se vám?

V souvislosti s Vieweghem řeči o psaní nezačínejme. Mluvme o mravu, móresech, obyčejném chování k lidem, před které rozptylovač předstupuje. Čteš moje věci; dobrá, a pochválit neumíš? Neumíš. Tak drž hubu. Že se ti nechce? Tak o tobě rozšíříme tlach. Nebo dostaneš do řepy, však ono se ti v hlavě rozsvítí. My ti dáme kýčaře! Kšefty nám, hochu, kazit nebudeš; rovnou tě zažalujeme. – I to už se dnes děje, jak jsme slyšeli. Co všechno si od našich umělců ještě necháme líbit? Nenastal konečně čas celý ten jejich humbuk poslat někam?

Magazínové rozhovory. Tklivé příběhy. Jakoby mimochodem zmiňované výdělky. Občas nějaká ta vyléčená rakovina... ale hlavně se s ničím nebabrat a masírovat publikum. Pěkně odzdola, vytrvale, “jemně a sračkovitě” (Frank Zappa); za žádnou cenu neztratit kontakt. Nemizet z povědomí bohatnoucího světa. – Ať zkrátka kořeni pořád solí, když jsou tak hloupí a nerozeznají škvár pohodlně splácaný za tři měsíce od psaní, pro které se žije a pro které se umírá!

Už před lety se M.V. dožadoval satisfakce od Literárních novin, když si dovolily uveřejnit negativní ohlas na jeho povídku. Ta povídka byla stejná jako vše, co rozptylovač kdy napsal a bude psát pořád: malinko zábavná, velmi nenáročná, nenápadně prolhaná. A tržně úspěšná. Předpokladem tržního úspěchu je z logiky věci rozmělnění tématu a výrazových prostředků co nejširším společným jmenovatelem (aby byl osloven co největší počet potenciálních kupců), a tady se musíme stydět, milí kolegové: v tom jsme pozadu. Nejsme tak “jemní” jako kolega. A bohužel ani dost “sračkovití”. V zájmu spravedlnosti dodejme, že zadání v branži si určuje každý sám; jestliže chce být Viewegh brán jako někdo, komu jeho profesionální imperativ velí vydat každý rok nový román a vydáváním se (výborně!) uživit, pak on své zadání plní zcela beze zbytku.

Chválu mu a od srdce blahopřání. Matoucí ovšem je, když se pak v magazínových rozhovorech nemluví o vydávání, a bůhvíproč o psaní, jako by k něčemu takovému v jeho knížkách skutečně docházelo! Zde autor své zadání překračuje, sklízí posměch a bezmocně ryje kolem sebe. – Co my si s ním do budoucna počneme? Já nevidím jinou možnost, než zatnout zuby a čekat. Naši pradědové také přežili Věnceslavu Lužickou; i když ona jen vydávala. Nelezla nikomu do domu oknem, sotva ji vyprovodili ze dveří, nestopovala je až do metra... pravda, metro tehdy ještě nejezdilo.

Umínil jsem si před časem, že už nebudu Vieweghovy další knihy číst. Důvodně předpokládám, že se jedná o zboží, a já si do knihkupectví nechodím pro zboží. – Ale život, jak známo, tropí hlouposti: zašel jsem po té sobotě ke knihkupci, protože jsem mu slíbil půjčit Michalovy Bubáky pro všední den; ať si aspoň něco pěkného přečte, když nic takového neprodává, že?! Při té příležitosti jsem si mu posteskl, jaký jsem kvůli tomu hulv. pořád nasr., knihkupec mi uvařil kávu a trpělivě mě vyslechl. Chvíli nade mnou postál (nejspíš sbíral odvahu), pak přinesl výtisk, já výtisk přece jen otevřel, učetl tři odstavce psané až urážlivě běžným jazykem a slohem, pak jsem zahlédl jméno Hujerová a knížku okamžitě zaklapl. “Že jsi s ním ale rychle hotový,” pravil knihkupec vyčítavě, a já odpověděl: “Zkus otevřít ty Bubáky a zaklapnout je po třech odstavcích. Oč, že to nedokážeš? – Když má někdo plnou hubu keců o architektuře a přitom vždycky staví dům z napůl shnilých panelů, navíc nakradených... kde má lepší čtenář tu trpělivost donekonečna brát?”

A to je opravdu otázka. Od Viewegha jsem titulů četl minimálně šest. Šanci dostal a čí je vina, že jeho věci jsou čím dál víc stejný šmejd? Aby se o tom našinec ujistil, už jim opravdu stačí jen juknout pod sukně. Huj, fuj, zboží. Přitom není zase tak těžké rozdávat lidem radost; knihkupcova káva například, ta byla velice dobrá. – Ale vraťme se od vydávání k soudobým móresům: M.V. lidi, kteří nad jeho vydanými věcmi kladou otázky, zkusil už i mlátit. Aby v podobných čistě literárních sporech obstál, chodí trénovat do posilovny, a protože pobyt v placeném prostoru není levný, alespoň tam v šatnách šmíruje po námětech na povídky. Carpe diem. Náměty jsou jalové; přesněji řečeno jsou stejné jako lidé, kteří se v placených prostorech běžně pohybují.

Vypráví se o Ernestu Hemingwayovi, že si jednou přečetl ve spřáteleném pařížském knihkupectví článek The Dumb Ox (Němý vůl; v americké angličtině “dumb” znamená i “pitomý”), že běhal po tom knihkupectví jako šílený a trhal květiny z výzdoby a vůbec se nepřístojně choval, protože umět se na sebe podívat očima druhých nebylo Hemingwayovi dáno. Jsou takoví lidé. Vyprávění však, bohudík, nekončí rvačkou; nemohla literatura při podobných příhodách zůstat? – Nesrovnávejme nesrovnatelné: Viewegh není... kým že on vlastně není? Ale na druhou stranu, kým je? Starce a moře nenapíše, kytička petrklíčů ho vůčihledě inspiruje. Co si s ním přece jen zkusit popovídat o literatuře? Mám pro to jisté předpoklady: jsem veliký a také potajmu posiluju. Urážet lidi, kteří si myslí něco jiného než já, mi začíná dělat radost, a třeba by se mi zalíbilo i je bít!

Do našeho literárního prostoru se hodím, nemyslíte? – Vieweghu, řekni kdy a kde.




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku