Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 15.7.2004
Svátek má Jindřich




  Výběr z vydání
 >KOMENTÁŘ: Fifty-fifty
 >GLOSA: Hrrr na viníky !
 >EKONOMIKA: Koruna v dlouhodobém výhledu posílí
 >PENÍZE.CZ: Malá škola zvyšování úroků: hlavně nenápadně!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Běž na západ, mladý muži! Ale kde to je, jsi-li na Měsíci?
 >NÁZOR: Důchodový systém a mezigenerační solidarita
 >VESMÍR: Výtah ke hvězdám
 >ZAMYŠLENÍ: Pomůžeme ti, i kdyby tě to mělo zabít
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 3.
 >PARDUBICE I : K estébáckým svazkům
 >TÉMA: Mašíni once more
 >ZAMYŠLENÍ: Němé prase
 >POLITIKA: Patové situace
 >MROŽOVINY: Převrhnutí uprostřed Atlantiku
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 2.

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
15.7. POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 3.
Čestmír Hofhanzl

Motto: "Bez poctivého vyrovnání se
s minulostí je budoucnost jen
pokračováním starých schémat".

Pokračování.

Vývoj po volbách 1996

Výsledek voleb 1996 byl jen půlkrokem. Strana předvoje kapitalistů - ODS - něco ztratila, lidovci si udrželi své a do sněmovny se dostala i Občanská demokratická aliance. Přes všechno úsilí "pragmatických aktivistů" uvnitř strany i koordinované mediální kampaně jsme ještě přežili. Zdůrazňuji, nebyl to spontánní a přirozený vývoj politické scény. Mocenská společenská vrstva, kterou vytvořil totalitní komunismus, obnovovala svou moc a vracela se na scénu v částečně pozměněných podmínkách.

V té době jsem si hloubku problému a to, co se ve skutečnosti v naší zemi odehrává, neuvědomoval v celkových souvislostech. Způsob, účel a smysl mediálních kampaní mi byl jasný z toho, co jsem viděl odehrávat se uvnitř scény. Účelovost a výběrovost těch kampaní byla nepochybná. Na vlastní kůži jsem si vychutnal neuvěřitelné podrazy organizované v ODA nejpopulárnějším Vladimírem a ochotně prováděné jeho chlapci ve volební kampani 1996. Překvapilo mne, když jsem po volbách přišel do sněmovny a někteří poslanci mi řekli, že nikdo z nich nečekal, že budu zvolen. Měli to nalajnované; kdo myslel na svou budoucnost, chápal ducha doby a přizpůsobil mu své jednání i hodnoty. Při předávání jmenovacího dekretu poslance jsem řekl Milanu Uhdemu, který nám dekrety předával: "Pane předsedo, já jsem přírodní zázrak. Přesto, že jsem se postavil největším mafiím, přežil jsem". Odpověděl mi tenkrát: "Snad se to již zlepšuje, když se dostane do sněmovny i osobnost". Opak byl pravdou, pouze jsme přežili, zatím nás ještě nedostali.

Významně posílili sociální demokraté a stali se po ODS druhou nejsilnější stranou v parlamentu. Komunisté - část, která si ponechala po rozdělení svou tradiční značku KSČM - si své postavení udrželi. Ve sněmovně byl v jejich čele opět jejich již "dědičně" lidumilný šéf Grebeníček. Posílili Sládkovi republikáni - o "pozitivním" vývoji vypovídá, že jejich klub byl větší než klub ODA.

Vládu vytvořila staronová koalice ODS, KDU-ČSL, ODA a premiérem se opět stal Václav Klaus. Papírově měla tato koalice ve sněmově 101 poslanců. Ještě před koaličními rozhovory Ivan Mašek v politické radě ODA trval na tom, aby ODA nevstupovala do vlády a stala se důsledně opoziční stranou a pojmenovávala, co se ve skutečnosti v české politice odehrává a kam je směrována. Pro tento postup jsme v poslaneckém klubu byli, myslím, Ivan Mašek, Dušan Kulka a já. Vladimírovi chlapci nás byli ochotni sežrat.

Protože "ruka voliče" byla nedůsledná a nedokončila manévr redukce a zpřehlednění "pluralitní" parlamentní scény, pokračovala očista od nepřizpůsobivých živlů po volbách standardními prostředky. To, co jsem viděl se odehrát na podzim 1996 a v roce 1997, mne definitivně přesvědčilo o smyslu a cíli politické a mocenské hry, do které jsem se připletl, a o tom, kdo píše její scénář. V normálních poměrech svéprávných politických stran a politiků, kteří mají zodpovědnost ke své zemi, by tito lidé museli jednat zcela jinak, než jak jsem je viděl skutečně jednat.

Na podzim 1996, na počátku volebního období, měla staronová vláda jedinečnou možnost a čas čtyři roky na opravu chyb a rozběhnutí reformy. Stal se pravý opak. Václav Klaus blokoval jakýkoli pokus o pojmenování příčin společenského i hospodářského stavu země. Stejně brzdil jakýkoli pokus o reformu. Místo koncepčního postupu, řešení společenských a hospodářských problémů státu, jak je nahromadila "sametová perestrojka", pokračovala očista veřejné scény od lidí i jejich aktivit, jež se nehodili do plánu a strategie perestojkového procesu.

Do ODA jsou vloženi dva noví "bílí koně" - Michael Žantovský a Karel Kűhnl. Zajímavé je, že oba do ODA přivedl Jiří Skalický. Stejně zajímavá je minulost a anamnesa obou pánů. Čas již mnohé ukázal a archivy za nějaký čas doplní, kým oba byli a co bylo jejich úkolem. Žantovskému skončilo období působení ve funkci velvyslance ve Spojených státech, Kühnlovi stejná funkce ve Velké Británii. Dostali od "hybatelů" nový úkol - pacifikovat nepohodlnou a nebezpečnou partu "kamarádů z Rytířské". Tak nás posměšně mediálně pojmenovávali. Žantovský do ODA přišel podobně jako padesát let před tím Klement Gottwald před Lidové milice na Staroměstské náměstí: "Přicházím k Vám z Hradu". Měl napsanou řeč - ideologický, nevěrohodný žvást o morálce, právním státu, spravedlnosti. Umělost, účelovost a nevěrohodnost z toho spisku přímo řvala. Slyšel jsem ho ten papír třikrát, na různých místech, přečíst; nebyl to schopen ani říct vlastními slovy. Stejně nevěrohodný byl aplaus, kterým čtení toho malého tajtrlíka odměňovali "Vladimírovi chlapci".

Velká koncepční šaráda pacifikace pluralitní postkomunistické scény pokračovala na podzim 1996 v tom, co nedokončila nedůsledná ruka voliče koncem jara. I když je veřejnost starostlivě vedená a demoralizovaná, přece to již není ono, jako když hrozil lágr nebo vězení. Strategickou hru odstartoval při sněmovním jednání o rozpočtu Miloš Zeman. V debatě napadl Ivana Kočárníka a Vladimíra Dlouhého a žádal jejich odvolání. My jsme v té době měli uvnitř ODA těžké konflikty s frakcí Vladimírových chlapců a vyhrávali jsme je. Po Zemanově řeči zcela nenadále, bez velkých problémů, aniž by Václav Klaus jako obvykle arogantně Zemana ignoroval, Kočárník i Dlouhý odstoupili z funkce ministrů. Pamatuji si nesmírnou úlevu, kterou jsem cítil, že Dlouhý je pryč. Bezprostředně následovala rána za uši. Jan Kalvoda vystoupil v poslanecké sněmovně s prohlášením, že neoprávněně používal titul doktora práv, vyvozuje z toho důsledky a odstupuje ze všech svých funkcí. Nebyl jsem v tom okamžiku ve sněmovně a ani jsem o té skutečnosti nevěděl. V okamžiku, když jsem se to dozvěděl, mi bylo jasné, že nás dostali.

Dnes, s odstupem času, jsem přesvědčen, že celá ta politická taškařice byl předem dlouhodobě připravený manévr. Klíčoví hráči základní strategii jistě znali a spolupracovali. Míním tím Miloše Zemana, Václava Klause, Žantovského i Kűhnla. Samozřejmě i další. Žantovský i Kűhnl byli "vloženi" do ODA již s tím, do které funkce budou použiti. Když na jaře 1997 kandidoval Žantovský na předsedu ODA, zastavil jsem ho v parlamentním klubu a řekl mu: "Pane, moje zkušenost mi nedovolí dát hlas tomu, o kom nevím, jak jedná v krizových situacích. Vás neznám, jste nevyplněná směnka, a já jsem nikdy nevyplněnou směnkou neplatil". Když Karel Kűhnl jako ministr průmyslu poprvé přišel na poslanecký klub, složky za ním nesl jeho sekretář Jan Matoušek, bývalý krajský manažer ODA v Brně a později sekretář ministra Vladimíra Dlouhého. Vzal jsem si Kűhnla stranou a zeptal se ho: "Pane ministře, víte, kdo je Matoušek? Zjistěte si to." Samozřejmě to dobře věděl. Ještě později mu Matoušek dělal krycí figuru v nějaké firmě.

Nakolik byl problém s doktorátem Jana Kalvody jen důsledkem vrozené či získané lenosti toho širokoplecího bonvivána či byl-li na špagátě - nevím. Celé roky jsem v ODA kryl Kalvodovi záda proti Vladimírovým chlapcům. Dělal jsem to přesto, že z vlastní iniciativy neudělal nic a ke všemu jsme ho museli dotlačit. Měl jsem z něho pocit, že nedělá podrazy rád. Jisté je, že celá série afér s falešnými doktoráty poslanců byla dlouhodobě a pečlivě režírována a připravovala scénu na vytažení sólokapra "lžidoktora" Jana Kalvody. Nechce se mi věřit, že inteligentní Jan Kalvoda by mohl být tak líný a naivní, aby si myslel, že v kleci se šelmami, kterou postkomunistická česká politika byla, mu žádný kanec holou zadnici nenatrhne. Papír a oficiální dekret s titulem JUDr. pro něho mohla být otázka nejvýše čtrnácti dnů.

Pak již ODA umírala a bylo to řízené dobíjení. Sekretariát v Rytířské obsadili Tošerovi ostravští chlapci. Na ústřední sekretariát přesídlili z ministerstva hospodářství, kde je předtím živil Vladimír Dlouhý. V médiích měli širokou publicitu jako "nové tváře" či "pragmatici". Již menší publicitu a popularitu jim "demokratická" a "svobodná" media věnovala později, kolem roku 2000, když po splnění svého politického úkolu a zadání vytunelovali Nakladatelství Mladá Fronta. V jejich čele při tomto "bohulibém" úkolu, za který možná byli odměněni platbou v naturáliích či podílem na lupu, byl mladičký a talentovaný poradce Vladimíra Dlouhého Aleš Musil.

Krajské konference ODA v zimě i celostátní na jaře v Mostě s volbou instalovaného likvidačního předsedy Michaela Žantovského byly již zcela v rukou pragmatických chlapců. Několik dní před každou konferencí se konala sešlost zasvěcených, na které si do podrobností dohodli strategii a rozdělili úkoly. Jihomoravská konference v Třebíči byla ukázková. Pokud si pamatuji, Vladimír Dlouhý tam ani nebyl a již zmíněný Aleš Musil vybíhal co chvíli na chodbu a mobilním telefonem informoval o průběhu a přijímal pokyny. Stejné jsem viděl odehrát se v Českých Budějovicích, kde hlavním koordinátorem byl Roman Češka. Ten ve svém proslovu napadl Ivana Maška a mne a řekl, že poslanci Mašek a Hofhanzl jsou politické mrtvoly a mumie. Když tamtéž ostravský Tošer vyhlásil svou kandidaturu na místopředsedu ODA, přihlásil jsem se do rozpravy. Řekl jsem, že vyhlašuji svou kandidaturu na politickou mumii. Raději budu politickou mumií než šmejdem; mumii mohou najít třeba za pět set let, o šmejdovi nebude nikdo vědět již zítra.

Stejné divadlo a v hrubší podobě se odehrálo na celostátní konferenci v Mostě, kde si zvolili předsedou Žantovského a nás vyházeli i z Ústředního sněmu. Slušní lidé už na konferenci ani nejeli anebo zírali. Vystoupil jsem tam a řekl jim, o čem byla ODA a proč jsme ji založili. Nakonec jsem řekl: "Zničíte nástroj, který jsme sestrojili, aby pomohl vést naší zemi ke svobodě." Vykřičeli mne. Zajímavé bylo, že po mé řeči za mnou přišel bývalý slovenský komunistický federální poslanec Stank, pozdější slovenský ministr obrany, a požádal mne o text mé řeči. Byl na konferenci jako host a pozorovatel, v té době pracoval na slovenském velvyslanectví v Praze.

Smutné a snad i specifické pro to, co se odehrálo a o čem byla česká "posttotalitní" politika v devadesátých letech, bylo následující chování Ivana Maška, tvůrce politiky ODA, člověka, který byl bezpochyby nejvýraznější osobnosti parlamentní politiky devadesátých let. On měl nejvýraznější podíl na prosazení dvoukomorového parlamentu i pravomocí Ústavního soudu do Ústavy. Ivan Mašek, když ODA umírala, byl ožralý. Celé dva dny jednání konference pil. Protáhl snad všechny hospody v Mostě. Proč to udělal a proč se tak zachoval, je mému způsobu myšlení nepochopitelné. Myslím si, že i umírat se má s hrdou tváří a s určitou důstojností. Nebudu Ivana odsuzovat ani omlouvat, jistě věděl, co se odehrává, že je rozhodnuto, jaký bude výsledek. Chorobou české politiky a v důsledcích nejen jí je, že nejsme schopni bojovat do konce a prohrávat se vztyčeným praporem. Jen to dává naději, že můžeme začít znovu, nebo dát příklad, že někdo svou věc bral doopravdy.

Strategické manévry, které se konaly na scéně české postkomunistické "pluralitní" politiky na konci podzimu a počátku zimy 1997, byly "černým" divadlem pro veřejnost. Byl to nehmotný, stínový, virtuální obraz něčeho, co se odehrálo za scénou, ale vnější obraz byl o něčem jiném. V podstatě šlo o to dokončit politický manévr, který "omezený a nedokonalý" volič nedokázal dovést do konce ve volbách 1996. Posunout postkomunistický pluralitní systém blíže "ideálnímu" stavu.

V Třeštici 31. března 2004

Čestmír Hofhanzl

Pokračování příště.




Další články tohoto autora:
Čestmír Hofhanzl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku