Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 16.7.2004
Svátek má Luboš




  Výběr z vydání
 >ZAMYŠLENÍ: Úplné zatmění mysli
 >PENÍZE.CZ: Pomůže novela vysokoškolského zákona?
 >VÍKENDOVINY: Ženeva... ženeva... ženevadí
 >LITEVSKÉ LISTY: Transport
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 4.
 >NÁZOR: Osobní styk s voliči je pro ODS jediným řešením
 >NÁZOR: Šest let vlády ČSSD, šest let podvodů
 >NÁZOR: Mediální připosrání se
 >NÁZOR: Zeď izraelské svobody
 >POVIDKA: Začátek prázdnin
 >KOMENTÁŘ: Fifty-fifty
 >GLOSA: Hrrr na viníky !
 >EKONOMIKA: Koruna v dlouhodobém výhledu posílí
 >PENÍZE.CZ: Malá škola zvyšování úroků: hlavně nenápadně!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Běž na západ, mladý muži! Ale kde to je, jsi-li na Měsíci?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
16.7. POVIDKA: Začátek prázdnin
Petr Motyka

Daval jsem kytice kvetin do zavarovacich lahvi s vodou. Trida kvetinami vonela, otevrenym oknem jsem slysel radostny krik deti venku pred skolou. Nekolik kluku hazelo s mostu kameni do reky, bezici hned kolem skolni zahrady. Trava na lukach se vlnila a borovice nad lomem svitily v polednim slunicku do dalky svymi nacervenalymi kmeny. I na dalku jsem si mohl predstavit vuni jejich pryskyrice. Za chvili hlasy deti doznely a skola se zacala ukladat k zaslouzenemu letnimu odpocinku. Tech natrhanych kvetin mne bylo lito. Za par dni zvadnou a pan skolnik je vyhodi na smetiste za kotelnou.

Vysoko na strani za hristem zakricel bazanti kohout. V zime jsem bazanty krmival v zasypu hned za skolou. Videl jsem na ne z meho mista ve sborovne. Rad jsem je pozoroval, jak si razi cestu hlubokym snehem ke krmelci plnym dobrot, ktere mne pro ne deti prinesly. Flintu jsem mival v kabinetu pro pripad, ze by nektery z mych pratel myslivcu uvidel zatahovat do mlazi lisku. Kdo jen byl po ruce, hned jsme za ni vyrazili. Zajicu a bazantu jsme v reviru tolik nemeli a s liskou jsme se o ne delit nechteli.

Vedel jsem uz, ze se s bazantim kohoutem, stale se ozyvajicim nahore u lesa, na podzimnim honu nepotkam. Skolni rozhlas zacal sycet a praskat a rediteluv hlas me vyzval dolu do reditelny. Neprekvapil me, byl jsem uz pripraveny. Pred hodinkou, zrovna kdyz jsem detem rozdaval vysvedceni, jsem oknem uvidel auto, blizici se od vesnice ke skole. Kdyz bylo na moste, vedel jsem uz. Majitele jsem znal. Inspektorka vystoupila a namirila si to kolem zahonu ruzi ke skole .

Potkali jsme se uz davno, ucila me v devate tride poctum. Rikali jsme ji Anca . S matematikou zapolila zrovna jako my. Byla vsak docela hodna, nikdo u ni nepropadl. Nekdy se vsak pri pocitani na tabuli zamotala a to si hned nasla zaminku, aby zacala na nekoho jecet . Ruda v lavici hned za mnou se nekdy rozcilil, vzal ji kridu a priklad za ni vypocital. My jsme na to uz vsichni cekali a Ruda nikdy nezklamal. Byla mezi nami dohoda, Anca se uz pak ani necervenala . Nechala nas vsechny prolezt a Ruda rozlouskl i za ni ty tezke priklady. Ja jsem ji dobre rozumel, byl jsem na pocty tez natvrdly .

Ted jsme se na sebe divali pres rediteluv stul. Nebyla u veci srdcem, uhnula pohledem. Vyhazovani ucitelu z prace bylo pro ni jako pocty, ktere kdysi ucila ; vsechno umela jenom asi tak napul. Stale me oslovovala krestnim jmenem, jako pred lety v devate tride .

" Petre , ty vis , ze toto se nemuselo stat. " lhala sama sobe .

" Vzdyt jsi tu mel dobre bydlo a soudruh reditel rika, ze jsi dobry ucitel. Rozumis mne, ze te nemohu nechat ucit po tom vsem ? "

" To vsechno " byl seznam udani. Bylo to jen kratkou dobu od ruske okupace, mela vsak popsanych par stranek ve svem notysku. Kdyz me udani i s daty a misty mych prohresku cetla, byl jsem prekvapeny, kolik jsem toho stacil za per mesicu rict. Kdyz citovala me vyroky z hospody, neudrzel jsem se smichy. Borovicka vzdycky obohacovala muj slovnik, kterym jsem castoval mistni pilire strany a kolaboranty. Neradi by meli slova, kterymi jsem je castoval, napsana na vratech. Usmivala se i Anca. Smich me vsak brzy presel, kdyz zacala cist me vyroky ze skoly. Najednou jsem pred sebou videl tvare deti s ocima uprenyma na me, kdyz jsem jim v hodinach prirodopisu misto popisovani pampelisek recitoval :

" Z bourneho casu jsme se narodili

a v bournych mracnech krok za krokem jdem ,

vstric hrde vznesenemu svemu cili,

sij klonice jen pred svym narodem . "

Mel jsem tehdy slzy na krajicku. Poprve jsem citil svate poslani kantoriny. Byl bych prisahal, ze jmena Jan Palach, Milada Horakova, Tomas Garyk Masaryk, jsou poutem mezi mnou a detmi, ze budou tajemstvim, ktere budu vzdycky se svou tridou sdilet .

Kdyz jsem ta vsechna jmena slysel z ust inspektorky, vzdal jsem se. Kdo me udal ? Byl to Rostik, ktery sedaval vlevo u okna nebo Maruska, tridni premiant ? Tonda , ktery se stale dloubal v nose, ci Jozka, nas oblibeny nahonci na podzimnich honech ?

Inspektorka neco rikala. Ja jsem za ni oknem videl letni stran, ze ktere se tu a tam ozvalo bazanti zavolani .




Další články tohoto autora:
Petr Motyka

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku