Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 22.7.2004
Svátek má Magdaléna




  Výběr z vydání
 >BÁSNĚNÍ: Naše pohostinství
 >POLITIKA: Grossodojmologie
 >POLITIKA: Vrchol sociální demagogie
 >ZE ŽIVOTA: Úřednická totalita
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Italové nás zachrání
 >PSÍ PŘÍHODY: Co nemá Bart doopravdy rád
 >POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 6.
 >PENÍZE.CZ: Rovná dávka není nesmysl
 >EKOLOGIE: Chcete radioaktivní odpad?
 >FEJETON: Chvála malých stran
 >EKONOMIKA: Další zvýšení úrokových sazeb je na dohled
 >MROŽOVINY: Technický šperk v srdci Jeseníků
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Opravdu zlá curva
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskové v Itálii
 >BĚS A HRŮZA: politicaly correct neboli společensky nezávadný

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
22.7. POLITIKA: Jak funguje dnešní česká politická scéna 6.
Čestmír Hofhanzl

Motto: "Bez poctivého vyrovnání se
s minulostí je budoucnost jen
pokračováním starých schémat".

Pokračování.

Taktika se mění, cíle zůstávají stejné

Hlavním důvodem "opoziční smlouvy", jak jsem již řekl, bylo prosadit v parlamentu změnu volebního zákona. Poměrný volební systém zajišťuje přístup do sněmovny stranám, které ve volbách dostaly více než pět procent hlasů voličů. Tomu bylo třeba zabránit. Při většinovém volebním systému by se do sněmovny dostali jen zástupci prvních dvou stran, které by dostaly největší procento hlasů. Ty by braly vše. Argumentací byla stabilita vlád vzniklých z takových voleb. "Jejich" stabilita znamenala zakonzervování výsledků sametové perestrojky. Díky většinovému systému by si všichni, kdo zneužili a využili komunistické perestrojky devadesátých let, "demokraticky" pojistili svou moc, postavení i majetek. Regulérně, podle takto nastavených pravidel, by po dlouhý čas bez násilí a povstání nešlo jejich monopol narušit.

Na kontinuitu a směřování postkomunistické politiky ukazuje, jak se plynule změnila politická taktika a strategie, když se "zákonnými prostředky" nepodařilo dosáhnout "ideálního" duálního pluralitního vzorce parlamentní politiky. Položil se důraz na jiné metody a taktiky.

Garantem uměřenosti a zábranou proti totalitárnímu zneužití výsledků vynalézavosti evropského ducha byl křesťanstvím po tisíciletí vytvářený morální systém a na něj navazující evropská filozofie. Kdykoli v evropské historii byla tato část její tradice a duchovna potlačena nebo ztratila svou sílu, následovalo zneužití a totalitní tendence. Kdykoli ztratily svou sílu ideje křesťanské morálky, vynořovali se diktátoři a zneužívali vymožeností evropských technologií. Komunismus do hloubky potlačil a poničil morální systém, proto mohli věrozvěstové sametové perestrojky s takovým úspěchem hlásat, že nás spasí "ekonomická reforma" - změna hospodářské technologie. Výsledek byl jediný a logický. Politika se stala technologií podvodu a směřuje k ovládání jednou skupinou mafiánů. Privatizace se stala organizovanou loupeží a směřuje k monopolizaci.

Není-li morálka, přestává existovat i pojem pravdy. Záleží na místě, ze kterého problém nazírám. Kdo mne živí a platí, jaké bude mít pro mne důsledky, když pravdu vyslovím a budu na ní trvat. Média, tisk, podávání informací přestávají fungovat jako "hlídací pes" politiky v demokracií, jako objektivní komentátor politické, veřejné i hospodářské scény. Jednou z mých nejhorších zkušeností poslanecké a politické kariéry byla stereotypní odpověď, kterou jsem dostával vždy, kdykoli jsem v různých sporech a konfliktech apeloval na hledání objektivní pravdy. Odpověď vždy zněla v tom smyslu, že "objektivní pravda není, každý má svou pravdu". Tak mi odpovídali lidé zastávající vysoké úřady i funkce i obyčejní kunčofti v hospodě u piva. Tak může bez vnitřního studu a zamyšlení reagovat a projevovat svůj postoj jen společenství duchovně a morálně postižené a nemocné. Nemocné komunismem, kdy bylo riskantní a nebezpečné a osobně neprospěšné mít svůj názor a trvat na něm. Většina těch lidí i po "revoluci" opakovala to, co bylo obecně přijatým úzusem.

První dva tři roky po "sametovém přesmyku" bylo možno mít naději ve směřování médií k nezávislosti a nestrannosti. V té době byla příležitost otevřít cestu k objektivní žurnalistice v médiích. Do politické kuchyně, pozadí politických aktivit i jejich nositelů, bylo vidět. V té době se ještě leccos dalo dostat do novin i na obrazovku. Bohužel, nepoznal jsem kolem politiky jedinou osobnost žurnalisty, kterou bych mohl nazvat ˛novinářem˛. Zvláště ostře to bylo vidět na článcích a komentářích z činnosti parlamentu. Parlamentní zpravodajové psali o povrchních, s prominutím, kravinách. Téměř nikdy o příčinách, podstatě toho, co se odehrává uvnitř, jaký je záměr a jaké budou důsledky. Opakuji: ty věci byly vidět a daly se s trochou osobního rizika i popsat a zveřejnit. Ovšem i v médiích se odehrál stejný proces, jaký proběhl na scéně politické. Velké množství deníků, které se objevily na "zpravodajském a informačním" trhu v prvých dvou třech letech devadesátých let, nebyly produktem náhle se zjevivších možností a svobody. Většina z nich, podobně jako množství politických stran, byla založena, aby naředila a rozptýlila možnou převratovou energii. Boom množství deníků a publikačních možností měl zabránit tomu, aby se nevytvořila skupina a redakce novinářů, kteří by trvali na hodnotách a kvalitě své profese a udrželi morální standard.

Na založení novin, vytvoření kvalitního redakčního kádru a uvedení a udržení novin v oběhu jsou třeba veliké peníze. Měli je jenom oni, "hybatelé". Po dobu více než deseti let jsem mohl pozorovat, jak se zpravodajská média vnitřně měnila. Jak se měnil jejich obsah i personál. Měl jsem možnost porovnávat skutečné děje a jejich aktéry s obrazem, jaký byl v médiích předkládán veřejnosti. Mohl bych popsat desítky případů a situací, ve kterých jsem získal zkušenost, jaký byl skutečný zájem o objektivní informace v klíčových politických i hospodářských kauzách. O zájmu novinářů o takové informace i reakce jejich šéfů na ně. "Slušnější"(?) novináři mi občas řekli: "Pane poslanče (později pane doktore), to nám šéfredaktor nedovolí zveřejnit, zvláště ve spojitosti s vaším jménem." Jiní viděli a věděli, sám jsem jim skutečnost ukazoval, dokonce i přiznali na místě, že daná věc se skutečně má tak a tak. Přesto napsali a léta píší opak. Nejroztomileji reagoval novinář, který se mne dotazoval v roce 2000, po schválení vydání lesů v Národních parcích obcím, na situaci v Národním parku Šumava. Když jsem mu odpověděl a dodal, že jsem dal výpověď a z parku odcházím, protože u rozkradení Šumavy být nemusím a nechci, chlapec si povzdechnul: "Co já mám dělat, nic jiného neumím".

Dnes všechna veřejná zpravodajská média informují a předkládají k věření to, co si přeje ten, kdo je řídí anebo platí. S pravdou to má málokdy co společného. "Přirozený společenský výběr" přetřídil novinářskou a zpravodajskou obec podle kritérií postkomunistického síta. Ti, co zůstali, vědí velmi přesně, co mají a mohou psát. Jak mne přesvědčily některé špičky dnešní "kritické" žurnalistiky, lépe adaptovaní tomu snad i chtějí věřit.

Od samého počátku devadesátých let se velká politika nedělá v parlamentu a nedělají ji lidé zvolení na určitou dobu ve volbách. Nedělají ji ti, kteří díky svému mandátu a viditelnosti nesou za konkrétní politiku a její důsledky odpovědnost. Dělají ji "hybatelé". Nikdo z nich nebyl v samém počátku důsledně volán k odpovědnosti za totalitní komunistickou anomálii. Ta anomálie se stala standardní praktikou, její aktéři přirozeně a "legálně" překročili "úvrať" převratu a pokračují. Tak, jak kontinuálně pokračoval a pokračuje jejich právní systém i organizační stroj.

Ještě v prvních rocích devadesátých let se do politiky dostalo pár osobností, které chtěly skutečnou změnu a které nebyly uměle mediálně vyrobeny. Ta doba je již dávno pryč a z těch lidí tam již není nikdo. Stejně tak mezi novináři byli někteří se snahou o poctivou objektivní žurnalistickou práci. Již tam také nejsou nebo se poučili a přesně vědí, kde je hranice. Od samého počátku "sametu" byla patrná snaha vyrábět politiku i politiky "via media". Do popředí politiky i politických stran se nedostávaly osobnosti tím, že se samy prosadily uvnitř svých stran. Většinou je "coby osobnosti" v médiích vyráběl někdo jiný. Ten, kdo jim prostor na obrazovce či na stránkách tisku dal. Celá dnešní česká politická "špička" je tvořena takto vyrobenými osobnostmi. Viděl jsem výrobu těch lidí, znám jejich osobní kvality. I kdybych chtěl, nemohu brát dnešní politickou reprezentaci českého státu vážně.

Pro to, jak se postkomunistický mocenský systém stále více řídí osvědčenou zásadou "účel světí prostředky", svědčí metody, které užívá k prosazení své ústřední politické mety - redukci parlamentní plurality na dva subjekty. Většinový systém se nepodařilo parlamentním procesem a zákonnou formou prosadit. Plynule se tedy přešlo na metody pololegální nebo nelegální a mediální manipulaci.

Již jsem napsal, že Unie svobody byla založena s jasným úmyslem vymazat volební elektorát voličů volících intelektuálně orientovanou pravicovou stranu. Do čela Unie byli při jejím vzniku "vloženi" lidé, z nichž jediný nemohl působit na voliče věrohodným dojmem. Nebo se mýlím - mohli snad Jan Ruml, Vladimír Mlynář, Ivan Pilip, Karel Kűhnl, Mareš, Pelc a další působit jinak než nevěrohodně? Svůj úkol a roli splnili dokonale. To, co se dnes odehrává, je jen vyvrcholením předem připravené politicko-mediální hry. Ještě se budou muset hlavní aktéři a reprezentanti za pomoci médií navzájem zamazat a pomazat, aby byl výsledek jistý a "věrohodný". Budete-li více pozorní, s jistým odstupem zjistíte, že hlavní aktéři nepřišli zkrátka a jejich existence je zajištěná.Kdybych stejnou hru nezažil a neviděl kolem likvidace ODA, mohl bych být napadán, že si vymýšlím.

"Uložení" Miloše Zemana do umělého spánku na Vysočině a prosazení Vladimíra Špidly do čela ČSSD mělo podobný účel a záměr. Jednoho z klíčových hráčů "perestrojky" uložit do zálohy pro případnou prezidentskou kandidaturu. Vladimírem Špidlou, kterého šlo bez velké námahy mediálně odpravit a předložit divákům jako směšnou a podivnou politickou figuru, zahájit proces zpochybnění a diskreditace sociální demokracie. Vyjádření Miloše Zemana již při navržení Špidly za svého nástupce k tomu bylo úvodem.

Prezidentská volba v roce 2002 byla pokračováním metodiky zmíněné politické hry. Scénář volby prezidenta byl člověku zasvěcenému do tajů a principů postkomunistické politiky předem jasný. Přijatá Ústava významně ztížila rychlé ovládnutí parlamentní politické scény postkomunistickou mocenskou skupinou. Jde to obtížně a s obstrukcemi, a to díky pravidlům a zpětným vazbám, které se nám podařilo při její kodifikaci prosadit. "Hybatelé" nastoupili delší, složitější cestu, snaží se obsadit klíčové úřady a instituce svými lidmi. Dlouho před prezidentskou volbou bylo jasné, že cílem je dosadit do této funkce Václava Klause. V záloze byl připraven spící Miloš Zeman. Všichni kandidáti předtím předložení byli specifičtí předtanečníci této "normalizační" hry. (Zájemci si mohou najít na Neviditelném psu mé texty - "Prezidentská volba - smutná parodie" a "Václav Klaus, hlavní pretendent role českého prezidenta".) Zklamání Miloše Zemana po neúspěšné volbě asi bylo opravdové, "hybatelé" dali přednost spolehlivějšímu klonu. Zvolení Václava Klause je možno považovat za významný normalizační krok. Roztomilé je jeho dnešní přiblížení se lidu i laskavý úsměv krokodýla.

Stejně logickým krokem byla i výměna většího počtu ústavních soudců a jmenování Pavla Rychetského za člena Ústavního soudu a jeho následné zvolení předsedou této politicky významné ústavní instituce. Pavel Rychetský byl před rokem 1989 právníkem pražského bytového družstva Rozkvět - to v bytovém družstevnictví znamenalo totéž, co v zemědělském Slušovice. Rychetský byl jedním z klíčových koní sametové perestrojky. Nemohu zapomenout, jak nás na podzim 1990 přišel do klubu Občanského fora v České národní radě, coby federální ministr spravedlnosti, přesvědčovat o nezbytnosti právní kontinuity a o tom, že komunisty nelze zakázat - mají přece lidská práva.

V Třeštici 31. března 2004

Čestmír Hofhanzl

Pokračování příště.




Další články tohoto autora:
Čestmír Hofhanzl

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku