Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.7.2004
Svátek má Libor




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Jakási konkurenceschopnost
 >TÉMA: Oběti domácího násilí
 >TÉMA: Co zavádět ve zdravotnictví
 >ZAMYŠLENÍ: Na demogracii nám nešahej!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - jízdní kola
 >PSÍ PŘÍHODY: Umřel Monty
 >FILM: Titulky vs dabing
 >VÍKENDOVINY: Bouře na moři
 >POLITIKA: Jaký systém voleb opravdu chceme?
 >SPOLEČNOST: Nejpamátnější den lidstva
 >PENÍZE.CZ: Malá násobilka životního pojištění
 >BÁSNĚNÍ: Naše pohostinství
 >POLITIKA: Grossodojmologie
 >POLITIKA: Vrchol sociální demagogie
 >ZE ŽIVOTA: Úřednická totalita

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
23.7. POLITIKA: Jaký systém voleb opravdu chceme?
Jiří Pehe

Současná diskuse o zavedení většinového systému pro volby do Poslanecké sněmovny téměř zcela pomíjí skutečnost, že každá ze dvou základních verzí většinového systému-jednokolová a dvoukolová-má zcela odlišné důsledky pro politický systém. I když existují i modifikované většinové systémy, v nichž jeden volební obvod reprezentuje několik poslanců, v "čistých" verzích může vyhrát v každém obvodu může jen jeden politik. Zde ovšem podobnosti končí.

V jednokolovém systému vítězí politik, který se umístí první-bez ohledu na to, jak vysokou podporu získal. Neboli, jak se často říká, vítěz bere vše. Ve dvoukolovém systému se v druhém kole koná "rozstřel"-buď mezi dvěma nejúspěšnějšími kandidáty z prvního kola, nebo mezi všemi kandidáty, kteří překonali určitou stanovenou hranici voličské podpory v prvním kole.

Z jednokolového systému těží nejvíce ty strany, které mají pevnou voličskou podporu v celé zemi-i když může docházet k regionálním výkyvům. Vítězi v jednomandátových obvodech se mohou často stát kandidáti, které volilo například jen 30 procent voličů. Nadpoloviční většinu parlamentních křesel může pak získat strana, která též má například jen třicetiprocentní podporu.

Jednokolový systém tak výrazně preferuje efektivitu vládnutí (schopnost sestavovat jednobarevné nebo silné koaliční vlády) na úkor politické spravedlnosti. Nejenže zemi může většinově vládnout strana, která nemá zdaleka většinovou voličskou podporu. Jednokolový systém také zužuje parlamentní spektrum tak, že v něm nejsou reprezentovány některé důležité politické proudy.

Dvoukolový systém zachovává základní pluralitu politických stran v parlamentu-podobnou té, kterou produkuje systém poměrný. Eliminuje ale politické extrémy, protože ve druhém kole se vytvářejí demokratické většiny nejen pro někoho, ale též proti někomu. Nejčastěji jsou těmi, proti nimž voliči v druhém kole volí, zástupci extrémistických stran nebo stran, které mají nízký koaliční potenciál.

Kritici dvoukolového systému často argumentují, že nic neřeší ve srovnání se systémem poměrným, protože též nutí politické strany vytvářet koalice, což může učinit sestavování vlády obtížným. Politici Občanské demokratické strany si zase často stěžují, že jsou to právě jejich kandidáti, proti kterým se ve druhém kole dvoukolových senátních voleb spojují voliči ostatních stran.

Ve skutečnosti dvoukolový většinový systém demokratickou stranu hlavního proudu, jakou je ODS, nijak výrazně nepoškozuje.Ta má v Senátu v současnosti 26 křesel, tedy téměř 30 procent z celkového počtu. To v podstatě přesně odpovídá její podpoře ve společnosti. Kdyby bylo složení dolní komory stejné jako složení Senátu, měla by nyní ODS spolu s lidovci, kteří mají 16 senátních křesel, vládní většinu.

Na druhou stranu nesystémová KSČM má jen 4 senátory, tedy jednu dvacetinu celkového počtu křesel v Senátu. V Poslanecké sněmovně, kam se volí podle systému poměrného zastoupení, má ODS, stejně jako v Senátu, zhruba jednu třetinu křesel, zatímco KSČM má jednu pětinu křesel. A právě tato jedna pětina křesel, které patří extrémistické straně s nulovým koaličním potenciálem, dnes znemožňuje vytváření funkčních vlád.

Kdybychom zavedli jednokolový systém, je možné, že by ODS byla po volbách schopna za současné situace vytvořit jednobarevnou vládu, ale druhou nejsilnější stranou by se mohla klidně stát právě KSČM. Ta má disciplinované voliče a v mnoha obvodech by se právě její kandidáti mohli umístit jako první-i když třeba jen s 20 nebo 25 procenty.

Dvoukolový systém by naopak podpořil vznik jednotné demokratické levice pod vedením ČSSD, protože kandidátům demokratické levice by ve druhém kole pomohli proti komunistům voliči ostatních demokratických stran. Komunisté by se buď museli reformovat, nebo by jejich kandidáty ve druhém kole voleb pravidelně přehlasovávaly demokratické většiny, tak jak se to stává kandidátům Le Penových populistů ve Francii.

Pokud by se tedy skutečně začalo vážně uvažovat o změně volebního systému od poměrného k většinovému, měli bychom si nejprve ujasnit, který ze dvou efektů chceme: systém dvou stran, z nichž jednou může být KSČM; nebo systém několika stran, z něhož je ovšem KSČM eliminována. Ti, kdo si myslí, že nám ze všeho nejvíc schází silná vláda jedné strany, budou pro systém jednokolový. Ti, kdo si myslí, že hlavním problémem české politiky, je nulový koaliční potenciál komunistů, budou podporovat dvoukolový většinový systém.

Článek vyšel v MF Dnes, 22.7.2004.


Další články tohoto autora:
Jiří Pehe

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku