Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 23.7.2004
Svátek má Libor




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Jakási konkurenceschopnost
 >TÉMA: Oběti domácího násilí
 >TÉMA: Co zavádět ve zdravotnictví
 >ZAMYŠLENÍ: Na demogracii nám nešahej!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - jízdní kola
 >PSÍ PŘÍHODY: Umřel Monty
 >FILM: Titulky vs dabing
 >VÍKENDOVINY: Bouře na moři
 >POLITIKA: Jaký systém voleb opravdu chceme?
 >SPOLEČNOST: Nejpamátnější den lidstva
 >PENÍZE.CZ: Malá násobilka životního pojištění
 >BÁSNĚNÍ: Naše pohostinství
 >POLITIKA: Grossodojmologie
 >POLITIKA: Vrchol sociální demagogie
 >ZE ŽIVOTA: Úřednická totalita

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zdraví  
 
23.7. TÉMA: Oběti domácího násilí
Lucie Hrdá

Myslíte si, že vy se obětí domácího násilí stát nemůžete v žádném případě? Že oběti domácího násilí jsou nevýrazné "šedé myši" kolem čtyřicítky? Že si oběť může za svoje postavení sama? Že vám nepřísluší starost o ně?

V tom případě patříte ke třem pětinám lidí v České republice, kteří si myslí, že oběťmi domácího násilí se stávají jen slabé a bojácné ženy. Toto je obecně rozšířený a oblíbený mýtus, kterým si lidé omlouvají domácí násilí jako celek a zároveň svoji neochotu obětem pomoci. Z tohoto mýtu totiž vychází přesvědčení, že takovéto ženy o pomoc nestojí, v každém vztahu to s nimi dopadne stejně... vlastně si žádnou pomoc ani nezasluhují. Tento názor, vycházející z naší zakořeněné představy o síle muže a slabosti ženy a mužově právu si ženu vychovávat, je nepravdivý. Jde ruku v ruce s dalším mýtem, kterému propadá ještě více lidí: totiž že domácího násilí se rozhodně dopouštějí jenom asociálové, hrubí lidé, nevzdělanci, nebo muži s nízkou inteligencí. Pravý opak je pravdou, a to u obou tvrzení. V tomto článku se ale budu věnovat mýtu prvnímu a pokusím se najít odpověď na otázku, kdo je obětí domácího násilí.
Jak jsem již dříve psala, oběťmi domácího násilí se stávají ženy i muži z heterosexuálních i homosexuálních vztahů. Agresory jsou také muži i ženy. Typickou obětí domácího násilí je dle představy velké části populace žena středního věku, s minimálním vzděláním a maximálně průměrnou inteligencí, žena v zástěře stojící za plotnou. Bohužel, domácí násilí se týká naprosto všech žen i mužů, všech věkových kategorií, profesí, různé inteligence i různých sociálních skupin. Obecně řečeno, obětí domácího násilí se může stát úplně každý. Pokud budeme chápat pojem domácího násilí nejen jako násilí partnera-agresora vůči partnerovi-oběti, ale také jako násilí agresora vůči ostatním, kteří s ním žijí v jedné domácnosti, musíme si uvědomit, že násilí je pácháno na mnoha lidech, aniž by si měli možnost vybrat, zda do vztahu s agresorem půjdou, nebo kteří mají sníženou či minimální možnost úniku. Zde hovořím o dětech z rodin, ve kterých se domácí násilí vyskytuje, nebo o seniorech, kteří žijí ve společné domácnosti s agresorem. Pojďme se zaměřit na jednotlivé skupiny podrobněji.
Oběti partnerského domácího násilí
Příběh:
Paní I. se seznámila se svým budoucím manželem, panem R., když jim bylo oběma něco po dvaceti. Byl to milý muž, často jí dával dárky, rád vyprávěl. Byl velmi oblíbený v kolektivu. Líbil se mnoha ženám, ale vždy se paní I. dušoval, že patří jen jí. Paní I. po třech letech známosti otěhotněla, a tak byla svatba. Manželé si vystavěli dům, který byl z větší části zaplacen z úspor paní I. Paní I. chtěla dát své rodině skvělé zázemí, a tak pracovala na domě a zahradě, zlepšovala co mohla, vkládala tam veškeré své prostředky. Po narození druhého dítěte paní I. zjistila, že ji manžel podvádí. V následné hádce ho označila za děvkaře. Manžel se na ni vrhl a krutě ji zbil s tím, že to, co tu vypráví je lež a ona sama že je mu nevěrná, že už ji sleduje pár let a že pochybuje o tom, že její druhé dítě je skutečně jeho. Druhý den se pan R. dostavil s kyticí, a žádal o odpuštění. Sliboval hory doly a paní I. mu odpustila. Po několika měsících však zjistila, že manžel ji stále podvádí. Oznámila mu, že se s ním rozvede. Pan R. na ni znovu zaútočil, zlomil jí klíční kost, nosní přepážku a zápěstí. Dva dny jí zakazoval jít k lékaři s tím, že jinak zabije toho parchanta, čímž myslel jejich druhého syna. Paní I. nakonec s pomocí sousedky zavolala po dvou dnech polici. Teď se paní I. skrývá se svými dvěma dětmi v azylovém domě a čeká na ukončení rozvodu. Manžel jí vyhrožuje, že jestli bude požadovat dům pro sebe, zabije ji i druhé dítě.

Dominantní skupinou obětí jsou oběti partnerského domácího násilí (partnership abuse, partnership violence). Oběťmi jsou ženy i muži, ale počet ženských obětí je naprosto převažující. Pokud se tedy zaměříme na ženy, zjišťujeme, že neexistuje něco jako tzv. typická oběť domácího násilí. Známe příběhy mnoha obětí domácího násilí, kde každá oběť je něčím specifická, je z jiného prostředí. Jsou to ženy dvacetileté, čtyřicetileté i po šedesátce. Jsou známy případy domácího násilí trvajícího přes 25 let i případy, kdy se obětem podařilo se ze vztahu vymanit po krátké době. Jednu věc ale mají tyto příběhy společnou: nenápadnost, s jakou domácí násilí začíná. Dle již jednou citovaného výroku: v domácím násilí jde nejdříve o důstojnost, pak o zdraví a nakonec o život.
Řečeno zjednodušeně: žádná z obětí si nezačínala vztah s očekáváním toho, že jí bude pravidelně ubližováno. To je právě na domácím násilí to zákeřné: že totiž začíná nepozorovaně. A zatímco jednotlivé útoky se opakují v cyklu útok - omluva - období klidu - nový útok, oběť je stále více emočně i finančně připoutávána k agresorovi. Postupem času je oběť na agresorovi tak závislá, že když jí začne ubližovat nepokrytě, nevykládá si to oběť jako nepatřičné chování ze strany agresora, ale jako chybu jí samotné. Toto navenek nesmyslné jednání zmátlo již mnoho lidí, kteří chtěli některé z obětí pomoci. Na oběti, která se útočníka zastává, omlouvá ho a "rozumí mu" se ve skutečnosti tímto projevuje tzv. "syndrom týrané ženy", který se u oběti domácího násilí objevuje často. Je to pro oběti partnerského násilí přirozená ochranná reakce, která jim pomáhá vyrovnat se s tvrdou realitou jejich vztahu.
K takto nepřiměřeným reakcím oběti patří například popírání nebezpečnosti partnerova jednání, tvrzení, že se jí nic ve skutečnosti nestalo, omlouvání partnera, zlehčování utržených zranění, odmítání nabízené pomoci, disociace a podobně. Toto jednání ovšem oběť nebere jako výmysl; opravdu věří tomu, co dělá a říká. Reálné nebezpečí si velice často neuvědomuje a potřebuje impuls zvenčí, aby jí došlo, že ve skutečnosti je to agresor, ne ona, kdo se chová v dané situaci nepatřičně.
Již jsem psala o cyklické povaze domácího násilí. Po útoku se obvykle agresor k oběti chová mile, dává jí dárky jako "odškodnění", omlouvá se, nebo naopak jedná, jako by se nic nestalo. Poté, co mu oběť odpustí, přijme jeho omluvu, nebo přistoupí na myšlenku, že se vlastně nic závažného nepřihodilo, agresor zaútočí znovu a většinou s větší razancí. Postupem doby se období klidu zkracují a útoky se stávají intenzivnějšími, ale pro oběť je už v tuto dobu extrémně těžké od agresora odejít. Na konci celého procesu již jde oběti doslova o život.

Děti jako oběti násilí
Příběh:
Tomášovi je 12 let a od svého útlého dětství byl svědkem toho, jak otec bije matku i sestru. Otec chodil domů opilý a svou ženu krutě mlátil. Svou agresi později rozšířil i na svou dceru. Jen svého syna nebil, protože "chlapi musej držet spolu proti těm děvkám". Tomáš se před výbuchy hněvu svého otce skrýval v jiném pokoji a pak chodil utěšovat matku i sestru. Když mu bylo ale 10 let, vzbouřil se a svého otce napadl, aby svou matku i sestru bránil. Otec byl tímto obratem zaskočen, ale pak začal Tomáše bít o to surověji, protože dle jeho vlastní představy zradil. Tak to pokračovalo další dva roky, a brutalita se stupňovala, dokud při jednom z útoků nevzal Tomáš kuchyňský nůž a svého otce bodl do břicha V současné době se rodiče rozvádějí, otec je ve výkonu trestu odnětí svobody za týrání svěřené osoby a ublížení na zdraví. Obě děti mají vážné psychické problémy.

Druhou skupinou obětí násilí v rodině jsou děti. Dle výzkumu STEM, který byl v květnu roku 2001 proveden pro Bílý kruh bezpečí vyplývá, že v 84% rodin, ve kterých existuje partnerské násilí, žijí děti. Pro dítě je samotná hrozba existence násilí mezi jeho rodiči velkou zátěží, a to i když není jeho přímým svědkem, což znamená, že i když nevidí útoky agresora, může je slyšet, nebo je svědkem jejich následků na oběti, na zařízení domácnosti a podobně. Dle stejného výzkumu se v přítomnosti dětí odehrává násilí v 69% rodin. Tato čísla jsou naprosto alarmující. Pokud je dítě ještě malé, nechápe, co se to s jeho rodinou děje, proč otec bije matku, naprosto postrádá zázemí a samozřejmě se velice bojí. Dítě je navíc také "osobou se sníženou schopností obrany", což v důsledku znamená, že útok na dítě mívá mnohem těžší následek než útok stejné intenzity na dospělou osobu (více než polovina dětských obětí se musí podrobit nemocničnímu ošetření, na rozdíl od obětí dospělých, kde převládá ošetření ambulantní).
Dítě se může stát přímou obětí domácího násilí dvěma způsoby. Prvním je přímý a zamýšlený útok na jeho osobu s úmyslem mu ublížit. To se týká trestných činů, jako je například ublížení na zdraví dle § 221 a násl. Tz, týrání svěřené osoby dle § 215 Tz, pohlavního zneužívání dle § 242 Tz, opuštění dítěte dle § 212 Tz a podobně. Druhým případem je snaha dítěte, které je přímým svědkem útoku na jinou oběť, tuto oběť chránit. Přitom je častou situací, že je dítě zraněno. V některých případech může dokonce dojít k úmrtí dítěte.
Děti jsou zasaženy domácím násilím o to více, že si samy nemohou vybrat, zda ve vztahu v domácnosti s agresorem setrvají. Dítě žije pod stejným tlakem a strachem z útoku stejně jako jeho rodič, který je obětí, ale navíc podstatu tohoto násilí není schopno rozumově pochopit. V tom je i velká nedostatečnost naší právní úpravy, protože neposkytuje týraným obětem možnost i se svými dětmi zůstat ve svém bytě, zatímco agresor by byl vykázán. U nás systém funguje zcela opačně, a tedy necitelně. Tím, že dítě je nuceno opustit svůj domov a prchnout před agresorem například do azylového domu, je jeho psychika vystavena dalšímu otřesu ze ztráty zázemí, kamarádů a podobně.


Staří lidé jako oběti agrese
Příběh:
Paní N. je 75 let a žije v bytě 3+1 ve městě. Tam se za ní přistěhovala její šestnáctiletá vnučka P., která je z vesnice a v tomto městě začala chodit do školy. Zpočátku bylo vše, jak má být, ale pak se P. ve městě rozkoukala a začala si vodit domů přátele, kteří tam přes babiččin odpor zůstávali přes noc. Paní N. s tím nesouhlasila, ale vnučka jí vyčítala, že je na ni moc zlá a že ji nemá ráda. Přátele P. do bytu chodili dál. Pak paní N. zjistila, že se jí ztrácejí věci. Řekla to P., ale ta ji odbyla s tím, že už je stará a nepamatuje si, kde co má. Stav se zhoršil natolik, že paní N. nyní používá jen jednu místnost, kde si i vaří, v bytě žije 8 vnuččiných přátel, pořádají večírky, a pravděpodobně fetují. Stará paní vůbec nevychází ven. Na svoji situaci si nikomu nestěžuje, protože se stydí za svou vnučku, za to, jak se chová, i za sebe, že to nechala dojít tak daleko.

Další skupinou obětí, na kterou nesmíme v žádném případě zapomenout, jsou staří lidé. Velice často jsou obětí agrese svých dětí, vnoučat a jejich partnerů, pokud s nimi sdílí společnou domácnost. I v tomto případě má domácí násilí vysokou latenci. Jako některé z důvodů jsou popisovány pocity vlastní viny, fyzická i psychická závislost na agresorovi, strach, stud, zvýšená nedůvěra, zvýšená úzkost, emoční nevyrovnanost, vysoká míra sugestibility apod., jako důsledek změn psychiky ve stáří. Agresor snadno zneužije člověka, který pro svůj věk nemá možnost se bránit, snaží se vždy ve všem vyhovět a navíc dost často neví, kde jsou hranice vztahu s mladší generací. U mnoha těchto starších obětí se setkáváme s tvrzením, že už je jim jedno, jak se k nim ostatní chovají, že oni už nějak dožijí, což je samozřejmě tvrzení, které agresorovi dokonale nahrává. Staří lidé jsou také často k agresorovi tak citově připoutání, že mu omluví prakticky cokoliv. Velmi významným faktorem je také strach starších lidí, že jsou v mladé domácnosti na obtíž, a tudíž mají snahu se co nejvíce přizpůsobit stávajícím podmínkám. Tím snadno přijímají roli oběti, která je jim v rodině přisouzena. Často je jim také ubližováno, když se pokoušejí pomoci jiným obětí v rodině, nebo se jich zastávají, a to jak dětí, tak partnera agresora. Staří lidé se často také velice stydí za to, že některý z členů jejich rodiny je schopen se zle chovat, a proto nevyhledávají pomoc a násilí trpí jako známého rodinného "kostlivce ve skříni".

Osoby s fyzickou nebo mentální indispozicí jako zvláštní kategorie oběti domácího násilí
Příběh:
Z. je 14 let, je upoutána od dětství na invalidní vozík a má nižší IQ. Její otec, který ji vždy zanedbával, protože ji měl za méněcennou, se ji jednou pokusil pohlavně zneužít. Z. se snažila matce říci, co se stalo, ale matka její stížnost ignorovala, protože jí nedokázala uvěřit. Když otec zjistil, že se mu nic nemůže stát, Z. opakovaně pohlavně zneužíval po následující tři roky. Věc zjistila až lékařka gynekologické ambulance, kam Z. musela na nutné vyšetření, a věc nahlásila na polici.

Osoby s fyzickou či mentální indispozicí jsou velmi snadnou obětí z několika důvodů.
Prvním důvodem je snížená schopnost či možnost obrany před agresí. Schopností obrany rozumíme fyzickou schopnost útok odrazit, bránit se, uniknout do bezpečí a podobně. Možností obrany rozumíme faktickou možnost dovolat se ochrany svých práv a pomoci ve společnosti. Osoby, které jsou omezeny v pohybu, upoutány na invalidní vozík, nebo nemají pro svou mentální indispozici schopnost komunikace, jsou totiž sociálně izolovány, a proto je jejich možnost dovolat se ochrany velmi ztížena, ne-li mnohdy vyloučena.
Druhým důvodem bývá často vysoký stupeň závislosti indisponované osoby na agresorovi. Tím nerozumíme "pouze" ekonomickou a citovou závislost, jako je tomu u ostatních obětí, ale také závislost doslova existenční. Pro handicapované osoby je jejich rodina či blízký člověk jediným spojovacím článkem s okolím, jejich "náhradní ruce", jediná společnost.
Další důležitou skutečností je v mnoha případech ztížená schopnost komunikace s okolním prostředím, a to buď na základě smyslového postižení, nebo mentální indispozice. Taková oběť například neumí, nebo není schopna podat popis pachatele, nerozezná nebezpečnost situace a podobně.
U obětí s mentálním postižením navíc existuje faktor důvěřivosti a nezkušenosti v lidských vztazích, rozpor mezi vývojem pohlavních znaků a rozumovou úrovní, menší svědecká věrohodnost a snadná ovlivnitelnost, dezorietovanost v běžném životě atd.
Jako další důležité faktory lze uvést například nízké sebevědomí oběti vyplývající z její tělesné indispozice, neschopnost samostatného jednání u osob s mentálním postižením osob, předsudky veřejnosti (v některých případech nejen laické), neznalosti intimní zóny při komunikaci, vliv psychofarmak, opoždění morálních aspektů atp.

Kde hledat pomoc a informace:
Linka DONA pro pomoc obětem domácího násilí a pro informace o něm: 2 51 51 13 13, nepřetržitě.
Bílý kruh bezpečí - Praha, Brno, Ostrava, Plzeň




Další články tohoto autora:
Lucie Hrdá

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku