Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 24.7.2004
Svátek má Kristýna




  Výběr z vydání
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Základní teze koncepce systému zdravotnictví ČR
 >KULTURA: Pozvánka na výstavu - Kontinuální pozvánka na expedici napříč kontinenty.
 >POLITIKA: Spor o zahraniční politiku nebo pomsta?
 >GLOSA: Jak to je s přírůstkem obyvatelstva
 >FILM: Dům z písku a mlhy
 >POLITIKA: Prezidentovi širší souvislosti občas unikají
 >MOBY DICK: Ambrožův nekrolog
 >TÉMA: Jakási konkurenceschopnost
 >TÉMA: Oběti domácího násilí
 >TÉMA: Co zavádět ve zdravotnictví
 >ZAMYŠLENÍ: Na demogracii nám nešahej!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - jízdní kola
 >PSÍ PŘÍHODY: Umřel Monty
 >FILM: Titulky vs dabing
 >VÍKENDOVINY: Bouře na moři

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
24.7. FILM: Dům z písku a mlhy
Jan Sehnal

Kathy Nicol (Jennifer Connelly) právě úspěšně skoncovala se závislostí na alkoholu a dům, který se pro ni stal symbolem života, znenadání ztratila vinnou úředního omylu a lajdáctví. Její poslední životní jistota, malý bungalov, byl v aukci prodán hluboko pod svou cenu a navíc, dle domnění Kathy, neprávem. Novým šťastným majitelem se stal íránský imigrant Behrani (Ben Ginsley) s rodinou, pro kterého je nový dům splněním svého dlouholetého snu. Kathy se domu však nehodlá jen tak vzdát a má pouze jediné přání – získat pozemek se stavením opět do vlastních rukou a žít tak, jak žila dříve, v domě, ve kterém žil již její otec, jenž na něm zanechal kus svého já. Ustavičné domlouvání Behranimu a jeho rodině však nepřináší žádné ovoce a tak si Kathy povolává na výpomoc zkušenou právničku z oboru Conii Walsovou (Frances Fischer). Kathy se však zaplete i se zástupcem šerifa Lesterem Burdonem (Ron Eldard), který se do sporu Kathy vs. Behrani také silně zaangažuje. Behrani si však stojí stále za svým a rozhodně nevypadá na to prodat předchozí majitelce bungalov za stejnou cenu, za kterou ho koupil. Má však jiný plán – v nově koupeném domku se se svou rodinou dočasně zabydlet, a to do té doby, než se najde nový kupec, který by dům koupil za daleko vyšší cenu, resp. za cenu, která mu odpovídá.

Režisér vypráví postavu Íránce Behraniho velice kladně, ačkoliv se to z prvotního přečtení příběhu rozhodně nezdá. Na první pohled byste mohli s klidem řici, že Behrani ztvárňuje tvrdohlavou postavu, která si jednoduše stojí za svým a na naléhání ostatních nebere přílišný ohled. Ve snímku je však postava imigranta líčena způsobem, který divákovi vytvoří pohled na Behraniho velice přívětivý. Vždyť si jen chrání svůj dům, který v aukci řádně zakoupil, poté zaplatil a dle státu mu také náleží, nakonec si řeknete. Kathy Nicol jednoduše neplatila daně, a proto jí byl právem odebrán. I vy budete mít po zhlédnutí snímku podobný názor a nakonec začnete „fandit“ právě jemu. Ben Kingsley, který byl mimojiné za svůj herecký výkon nominován na Oskara (pochopitelně za hlavní herecký výkon), předvedl jako jeden z mála ve snímku neuvěřitelně výrazný a přesvědčivý výkon. O padesát procent za ním pokulhává (avšak také velice dobrá) Jennifer Connely, taktéž nominována na zlatou sošku, ovšem „jen“ za vedlejší ženský herecký výkon. Velkou ikonou, která zvýrazňuje průběh každého snímku je bezesporu hudba. Když se řekne jméno James Horner, každému filmovému fanouškovi jistě srdce zaplesá. Tento proslulý hudební skladatel vytvořil nejen výrazné charakteristické skladby právě pro snímek Dům z písku a mlhy, ale svými melodiemi obohatil i takové filmy jako jsou Legenda o vášni, Zorro: Tajemná tvář nebo oscarové psychologické drama režiséra Rona Howarda z roku 2002 Čisté duše.

Filmového ztvárnění zajímavého dramatického příběhu se ujal debutující režisér Vadim Perelman, který si jako předlohu pro svůj první snímek vybral čtenářsky velmi úspěšnou knihu Andreho Debuse „House of Sand and Fog z roku 1999. V témže roce se román dokonce probojoval mezi finalisty v prestižní soutěži National Book Award, což již samo o sobě bylo pro filmové tvůrce alarmující. Perelman si Debusovu knihu poprvé přečetl při cestě z Říma přes Atlantik před dvěma lety a ihned mu bylo jasné, že se trefil přímo do svého šálku kávy. Snímek líčí příběh imigranta, který se snaží v cizí zemi nalézt nový smysl života, a velmi podobný osud potkal právě režiséra Perelmana, jenž se ve Spojených státech prosadil spíše jako úspěšný režisér reklam. Jako čtrnáctiletý totiž Perelman spolu se svou matkou emigroval z Kyjeva, a to nejprve do Vídně, později na krátkou dobu zapustil své kořeny v Římě, odkud se již dostal do Kanady, kde se poprvé seznámil s filmem. Perelman se tedy mohl svým dosavadním životem bohatě inspirovat.

Jak by se mohlo z dosavadních napsaných odstavců zdát, jedná se o ideální, perfektně vyvážený snímek. Bylo by tomu tak, kdyby se ve snímku neobjevily dva „nešvary“. Tím prvním je vůbec herecký výkon Rona Eldarda, jenž si mimojiné zahrál ve známém snímku Černý jestřáb sestřelen, případně Drtivý dopad nebo v televizním seriálu z nemocničního prostředí Pohotovost. Často mi připadalo, jako by se Eleldarovi vůbec hrát nechtělo, jako by stačilo odříkat pár vět s tupým výrazem v obličeji a tím jeho role ve snímku končí. Zde to bohužel není jako v Černém jestřábovi, kde lze svou mimiku schovat za helmu, případně za prach vzedmutý od střelby. Eldard se do podobného filmového žánru bohužel vůbec nehodí a je škoda, že to režisér nepostřehl již při rozhodování o obsazení postav. Ostatní herecké výkony jsou průměrné, nijak výrazněji jim Perelman místa nedává, nebyl také důvod. Druhý nešvar, který jsem v průběhu článku naznačil, je však oproti tomu hereckému absolutně nesrovnatelný. Jedná se spíše o jakousi vizuální nesrovnalost, nebo spíše přemrštěnost. Přílišné pohledy do krajin, na slunce a podobné záběry kamery byly ve snímku poměrně časté, nijak neplnily provázanost s příběhem snímku, ani ho nijak neposouvaly a působily spíše jako nastavovaná kaše, jež měla plnit jediný úkol – prodloužit film. Nebýt těchto dvou (v současné době vskutku populárních) neduhů, ohodnotil bych snímek sta procenty. Přesto kdybych měl jít dnes do kina, dal byl zhlédnutí snímku Dům z písku a mlhy rozhodně přednost než leckterému jinému snímku. Nakonec však zjistíme, kam až může vést přílišná dotěrnost a dospějeme především k názoru, že je někdy lepší ustoupit.


Další články tohoto autora:
Jan Sehnal

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku