Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 6.8.2004
Svátek má Oldřiška




  Výběr z vydání
 >TECHNOPARTY: Technolidé jsou normální...?
 >POLITIKA: Co všechno musí vyřešit Gross
 >FEJETON: Vzpomínat na Prahu nad ruskou čepicí
 >FEJETON: Královny virtuální krásy?
 >FEJETON: Cestou ke slávě
 >POLITIKA: Jaký mír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - cigarety a kafe, taky banány
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak kdo blbě vidí
 >VÍKENDOVINY: Lopude Lopude, kdo po tobě pude?
 >DETEKTIVKA: Na vlastní oči
 >EKOLOGIE: Ropná krize je tady. A co dál?
 >SPOLEČNOST: Zábava na stadiónu
 >ZE ŽIVOTA: Vzpomínka na padesátá léta - MANDELINKY
 >POSTŘEH: O háčkovi
 >PENÍZE.CZ: Autentizační prvky a metody pod drobnohledem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Ekonomika  
 
6.8. PENÍZE.CZ: Autentizační prvky a metody pod drobnohledem
Miroslav Ludvík

V dnešní době je stále více citlivých údajů v počítačích než na papíře, přičemž tento trend pokračuje a nabývá na rychlosti. Stále palčivější se pak stává otázka zabezpečení těchto dat. S ohledem na případy podobné tomu, kdy byl opilému zaměstnanci BIS v restauraci ukraden notebook s citlivými daty, je nutné si uvědomit, co nebo spíš kdo je nejslabším bezpečnostním článkem současných systémů.

Co je autentizace?

Autentizace je proces ověřující, že uživatel je opravdu tím, za koho se vydává. K autentizaci se používají níže zmíněné a popsané metody a jejich kombinace. Má-li být autentizace skutečně kvalitní, je nutné použít autentizaci vícefaktorovou, může být jedno-, dvou- či třífaktorová. Z názvů je zřejmé kolik faktorů musí být u jednotlivých typů použito.
Příkladem jednofaktorové je autentizace jménem a heslem. Dvoufaktorová je například autentizace předmětem, kde je vyžadována znalost PINu. K úspěšnému přihlášení je třeba něco, co uživatel má (token, viz dále) a něco, co zná (PIN). Nejvyšší stupeň bezpečnosti pak zajišťuje autentizace třífaktorová, která k dvoufaktorové přidává ještě nějakou uživatelovu vlastnost, např. charakteristiky oční sítnice.

Jaké autentizační metody vlastně existují? Pro uživatelskou přívětivost jsme je seřadili podle úrovně poskytované bezpečnosti, a to od těch nejméně bezpečných k těm, které zajišťují nejvyšší stupeň ochrany.

Jméno a heslo

Jedná se patrně o nejrozšířenější metodu zabezpečení, která se však už dnes přežila. Bohužel je nutné konstatovat, že pro některé účely, jako je například přihlášení do sítě je to stále metoda nejrozšířenější. Jméno a heslo není obtížné odpozorovat a naučit se to může snad opravdu každý. U šikovnějších uživatelů není odpozorování zcela triviální, ale pro trénovaného útočníka také není nemožné.
Dalším důležitým faktorem je fakt, že šikovný útočník dokáže odpozorovat heslo a při tom to vypadá, že se dívá někam úplně jinam, a nepředstavuje tak žádné nebezpečí. Jedním ze způsobů, jak zjistit uživatelovo heslo, je nainstalovat na jeho počítač program určený k "odposlechu" stisku klávesnice. Tyto programy jsou již hotové a jejich použití je velmi jednoduché. Naopak nevýhodou metody je skutečnost, že jsou třeba administrátorská práva a fyzický přístup k jeho stanici. Elegantnější a jednodušší variantou je "přinutit" uživatele, aby se přihlásil na počítači útočníka, kde je zmíněný software nainstalován.

Významné riziko přináší i rozvoj techniky, tedy skutečnost, že minikameru lze umístit prakticky na jakékoli místo, aniž by si toho někdo všiml. Podobné případy se objevily například v souvislosti s napadením bankomatů. Bezpečnost této metody trpí i tím, že člověk je od přírody pohodlný. Abychom tedy zamezili notoricky známým žlutým lepícím papírkům na monitoru či spodní straně klávesnice, je nutné přijmout odpovídající bezpečnostní politiku, vynucovat její dodržování a zároveň provádět osvětu. V neposlední řadě již nízkou úroveň bezpečnosti této metody snižují sami administrátoři, byť s dobrými úmysly. Je-li uživatel nucen jednou za tři týdny měnit heslo, které je minimálně dvanáctiznakové a obsahuje písmena, čísla a speciální znaky a zároveň systém nedovoluje použít posledních dvanáct hesel, pak je nad síly běžného uživatele si takové heslo vůbec pamatovat. Logicky pak hesla končí na již zmíněných a notoricky známých místech. Argument, že znalost hesla je užitečná pouze po dobu jeho platnosti, nemůže obstát. Jestliže útočník jednou zná heslo, byť třeba jeden den, pak veškerá data, ke kterým má uživatel s tímto heslem přístup, již není možné považovat za tajná, ale musíme s nimi zacházet jako by byla veřejná. Jestliže se uživatel nedozví, že jeho heslo má k dispozici někdo jiný a okamžitě nepřistoupí k přeinstalování celé stanice, je velmi pravděpodobné, že si útočník vytvořil pro přístup do systému zadní vrátka a ani zmíněná pravidelná změna hesla nic neřeší.

Autentizace po telefonu

S rozvojem tzv. telefonního bankovnictví se dá hovořit i o vzniku další metody autentizace. České banky přitom poskytují hned několik různých variant autentizace. V té nejméně bezpečné variantě, na kterou jsem narazil, má uživatel klientské číslo a heslo. Klientské číslo zadává uživatel celé a z šestimístného hesla zadává tři pozice. U této varianty stačí, když se uživatel přihlašuje do systému například v kanceláři, kde jeho kolegovi stačí "odposlechnout" 4,2 relace. Je jasné, že toto číslo je velmi nízké a tato metoda zabezpečení tak rozhodně není dostatečná. Je však třeba říci, že banky nabízejí bezpečnější alternativy a je pouze na uživateli, zda si vybere bezpečnější, nebo pohodlnější, ale méně bezpečnou, variantu. Pokud si ale vybere pohodlnější a méně bezpečnou variantu, pak není možné z případného zneužití vinit banku, neboť ta nemá prostředek, jak by tomu zamezila, pokud nebudeme brát v úvahu zcela absurdní možnost, že by banka tuto službu nenabízela.

Certifikát na nechráněném médiu

Jedná se o řešení, které je v našich zeměpisných šířkách jednoznačně nejrozšířenější pro autentizaci v prostředí internetového bankovnictví. Toto řešení rozhodně neposkytuje požadovanou úroveň bezpečnosti, už jen z důvodů nechráněného ukládání certifikátu na pevných discích nebo ještě hůře disketách, které jsou následně vkládány do nedůvěryhodných počítačů. Většina uživatelů se navíc neřídí radami bank a svůj počítač nijak nezabezpečují (např. personálním firewallem). Banky přitom mají na svých webech popsán i postup jak počítač zabezpečit včetně odkazů na doporučený software. Z uvedeného je zřejmé, že obviňovat banky z nedostatečného zabezpečení je poněkud scestné.
Chovat se v rozporu se všemi doporučeními, které banky uživatelům dávají v praxi, může znamenat, že umožníte napadení svého účtu. Navíc je nutné připomenout, že většina bank nabízí také variantu čipové karty, která je o třídu bezpečnější. Tuto možnost většina uživatelů neakceptuje, protože se zde projevuje stará známá pravda, že se každé zvýšení bezpečnosti děje na úkor pohodlí. Kritika bank pak ovšem pokud jde o zabezpečení internetového bankovnictví není zcela na místě. Mimochodem úroveň zabezpečení nabízená většinou tuzemských finančních ústavů převyšuje často bezpečnost tohoto produktu v zemích, které jsou nám často dávány za vzor, tedy v těch ležících na západ od našich hranic.

Dokončení textu najdete na tomto místě, věnujeme se v něm např. autentizačním kalkulátorům či tokenům.

Autor působí ve společnosti Asknet.

Myslíte si, že je úroveň zabezpečení vaší komunikace s bankou nebo počítačem dostatečně vysoká? Upřednostňujete bezpečnost nebo pohodlí? Jak často vám správci změní z důvodu bezpečnosti heslo a jak se vám to líbí?




Další články tohoto autora:
Miroslav Ludvík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku