Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 4.8.2004
Svátek má Dominik




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Pachatelé domácího násilí
 >SVĚT: Jak se máme, Afghanistáne ?
 >TECHNO: Dvacet let jaderné elektrárny V-2
 >NÁZOR: Ať žije technoparty
 >MROŽOVINY: O jednom pacifistickém bludu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Strýc Podger a pořádek v papírech
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí semetrika
 >SAMOVAZ: Jedny prázdniny mých padesátých let
 >EKONOMIKA: Experti očekávají posílení koruny k dolaru i k euru
 >POSTŘEH: O dovolené
 >GLOSA: Návrat Ronalda Regana
 >GLOSA: Dobrý den, deníčku!
 >PENÍZE.CZ: Jak ušetřit za cesty PID a ČD?
 >ARCHITEKTURA: Pavilon na Výstavišti rekonstruován
 >POLITIKA: Být z obliga

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
4.8. SAMOVAZ: Jedny prázdniny mých padesátých let
Dušan Neumann

Letos znovu zavzpomínal Ondřej Neff v Neviditelním psu na svá padesátá léta. V jeho vzpomínkách významně figuroval samovaz. V mých hraje také podstatnou roli.

Pod železnou sedačkou samovazu se vlnilo žitné pole a do zpocené zarudlé kůže se zadíral prach a osiny z obilí. Na bezmračné šumavské obloze jedovatě pálilo slunce. Čas jakoby se zastavil, odměřován jen počtem vyrovnaných řad snopů.

Rachtání naftového motoru traktoru Zetor 50, pach spálené nafty a tílko přilepené na záda, byly třemi body sextantu určujícího mou každodenní pouť. Od severní meze bývalého Denkovic lánu, osázené třešněmi a proto nezlikvidované stranou vyslanými združstevňovateli, dolů po svahu až ke hřbitovní zdi. Tam zdvihnout lištu a vázací stůl. Traktor se otočil o 180 stupňů a najel do nového řádku. Sluníčko začalo opékat druhé rameno. Tak to šlo od rozbřesku, kdy se jen mléčné světlo lehce dotýkalo orosené sedačky, která tak probouzivě studila tělo sotva vyspalé, zmožené převalováním pod venkovskou dekou, jež nedokázala zchladit spálenou kůži.

„Škuner živoucí rachotem pák a převodů parního kotle, prořezávající se vlnami moře pod pevným vedením osmahlého kapitána se neodchýlil od kursu určeního magnetickou střelkou na velkém mosazném palubním kompasu“, snil jsem s otevřenýma očima po vzoru svých dětských Verneových hrdinů, vlečen družstevním traktorem. Na konci pole mne nečekal ostrov Tabor, jak bych si touzebně přál, ale další otočka o 180 stupňů, dalších dvacet minut za rozpálenými ovládacími pákami samovazu z Agrostroje Prostějov, který mě každým snopkem přibližoval k vysněnému cíli. Pět korun na hodinu bylo v roce 1959 pro čtrnáctiletého kluka hotové jmění. Vidinou bylo modré skoro závodní kolo Favorit s přehazovačkou s trojkolečkem, které v obchodě se sportovními potřebami stálo 960 korun, jež rodiče odmítli synkovi obětovat. Žně obvykle trvaly tři týdny a měl jsem tedy spočítáno, že si na kolo vydělám.

Končila padesátá léta, která ve vzpomínkách poznamenávají jen horká léta ve Strážově a Šumavě, provázená zvídavostí, poznáváním praktického života a nezměrným pocitem dobrodružství na hranicích zakázaného pohraničního pásma.

Mého paličatého bezdětného strýce Alexe zkolektivizovali až v okamžiku, kdy neměl komu předat svůj pětihektarový grunteček. Nevrčel a nenadával. Dál se staral o stárnoucí kravku Malinu a rachitickou ovci s podivným jménem Pecerla. Bral životní katastrofy jako sedlák, který ví, že je proti kroupám, které v předvečer sklizně položily jeho pšenici bezmocný.

Ostatní zemědělci se velmi rychle rozdělili na dvě skupiny. Ta první, vrchnostenská, z okresu dosazená, řídila chod JZD, aby v hlášeních byly výnosy překročeny a výročí oslavována závazky a průvody. Ta druhá žila skoro jako kdysi. Sedláci obdělávali svá rozkulačená pole a louky a selky chodily do kravína dojit své zkolektivizované krávy. Místní straničtí funkcionáři, po prvopočátečních výlevech revolučního hněvu záhy pochopili, že ustavený mrav vesnice nelze zrušit, chtějí-li mít k snídani mléko, v poledne maso a vajíčka a večer pivo. Pod rudými transparenty a za ranního hlášení městského rozhlasu vyhánějícího družstevníky do práce a děti na sběr amerického brouka, se vesnice jen otřásla a žila dál. Chuději a nesvobodně, ale z kolejí nevyražená. Bývalí největší sedláci se opět stali rozhodujícími autoritami nejen v hospodě, ale i při organizování sklizně. Ostatně, kdo jiný měl zkušenosti s mlátičkami, traktory a samovazy.

V tomto světě jsem se spokojeně a nevědoucí pohyboval, hnán vidinou velocipédu.

Začal jsem na farském dvoře mezi mohutnými zděnými stodolami, který po združstevnění sloužil za průmyslovou základnu JZD. Ve stodolách se opravovaly zemědělské stroje. Tomuto opojně naftou vonícímu království vládl Petr Kroupar. Bohem nadaný mechanik, který se právě vrátil z vojny. Dokázal stejně rychle vyměnit zuby na žací listě, jako vyměnit tekoucí vodní pumpu na Zetoru 25. A do práce jezdil na nablýskané kývačce Jawa 250. Však také po něm místní holky jely, což jsem sice pozoroval se zájmem, ale ještě bez pubertálního vzrušení. To se upíralo ke služebnímu stroji družstva, červenému Pionýru 50, zvanému pařez. Začal jsem chodit na faru pomáhat. Nejdříve jsem v naftě myl zašmírované řetězy sekaček a kardanové hřídele traktoru. Pak mě Petr naučil měnit svíčky a rozebrat karburator Pionýra. Když jsem ho dokázal složit, směl jsem za odměnu jezdit na farském dvoře okolo hrušky.

Nejvíce mě však přitahovala kovárna. Mistr Denk do družstva nevstoupil a místní stranická věrchuška mu dala pokoj protože družstvo bez něj nemohlo existovat. Ve zděděné dílně denně žhavil podkovy na výhni, na kovadlině do nich vysekal otvory pro podkováky a pak je ještě rozžhavené přitloukal združstevněným valachům na kopyta. Uzdu vždy pochopitelně držel původní, nyní rozkulačený, majitel. Kováč Denk byl nemluva a vystačil se slovy „podej“, „podrž“ a „nemehlo“. Toho slova, doprovázeného taháním za ucho, používal jako výchovného vedení učedníka Karla v oboru metalurgie.

Jak jsem mu záviděl, když držel v kleštích čep závěsu, rozžhavený šlapacím měchem v oranžově žhnoucí výhni. V kleštích přenesl čep na kovadlinu, mistr je převzal, začal čepem točit na zápustku a bez viditelného úsílí do něj bušil kladivem. Čep z oranžové barvy pomalu přecházel do červené. Z jeho povrchu odskakovaly namodralé okuje. V okamžiku, kdy po úderu kladiva neodskocila jiskra, vrazil mistr Denk čep do kyblíku se záhadným olejem. Zasyčelo to, a když se opojná vůně namodralého kouře rozplynula, přetáhl kovář čep pilníkem. Zazvonilo to a pilník strhl jen zčernalou vrstvu okují. Tak se kalila ocel ve Strážově. Po obroušení se čep vrátil zpět do samovazu, na jehož sedačce jsem si slastně protrpěl žně.

Byl to samovaz moderní, navržený pro tahání traktorem. Na rozdíl od odsoukroměných strojů, jež vyžadovaly sílu koňského páru, moderní stroj nepotřeboval nařezané provázky s kuličkami, ale klubko sisalu, které se zavádělo skoro stejně složitě jako nitě do singrovky mé, také znárodněné, babičky švadleny. Jako dítě zcela malé jsem sedával u jejího šicího stroje, na němž se celý den vykořisťovala a záhy se naučil navlékat nitě z člunku soustavou kladek a brzdiček skrz rameno a třmínek až ouškem jehly. Tato nevědomá praxe mi pomohla zvládnout zavádění vázacího provázku systémem vazače tak rychle, že jsem se nevědomky kvalifikoval do vrstvy zemědělské aristokracie po bok soudružky Korabelnikové. Zavádění provázku mě vlastně vytáhlo z farského dvora, kde jsem dostával dvě koruny a deset haléřů za hodinu, do údernicky placené sedačky samovazu. Tehdy jsem ještě netušil, že samovaz není vynálezem sovětským, jak mi naznačovaly romány „Rytíř zlaté hvězdy“, „Daleko od Moskvy“ a film „Kubáňští kozáci“, které jsem po vyčerpání přídělu povolených verneovek a zakázaných mayovek četl v dětské nemocnici na Karlově, kde jsem několik let před tím ležel s hnusným zápalem plic. Chytil jsem ho v ozdravovně ve Vidnavě a po léčení sovětským penicilinem mi zplesnivěly plíce. Nevím, jak mě z toho pan profesor Švejcar dostal, ale muselo to se mnou být vážné, protože se o každé návštěvě u mého lůžka shromáždili všichni příbuzní. Jejich největší zásluhou o mé uzdravení byly krabice rakviček se šlehačkou, které po odchodu zůstaly na nočním stolku. Že jsem měl ruce rozpíchané od injekcí a odběrů krve si už tak moc nepamatuji, zato chuť rakviček přežívá kdesi v podvědomí dodnes.

Choroba měla za následek, že jsem byl osvobozen od tělocviku, kteréžto hodiny jsem trávil ve školní knihovně. Arkadije Gajdara jsem měl brzy v malíku a Vaska Trubačov mi už nestačil. Pročetl jsem se dětstvím tak, jako se jím moji vrstevníci prokopali s mičudou u nás na plácku hrajíce zeď. Z nedostatku jiného jsem v nemocniční knihovně začal číst kromě paperbackových vydání sovětských příběhů z druhé světové války také knihy technické, což vysvětluje mou inklinaci k samovazům, mlátičkám, lokomotivám, automobilům Bugatti, Ferrari a Tatra, k pistolím ráže 9mm, bitevním lodím a letadlům Spitfire, Mosquito, Lightning a Mustang.

Ale zpět k samovazům. Tenhle stroj vymyslel a sestrojil počátkem americké občanské války pan McCormick. V době, kdy Seveřané měli ve vojšti polovinu zdatného mužského obyvatelstva, podobně jako Jižané, umožnily jim McCormickovy stroje zásobovat obyvatelstvo potravinami. Konfederovaní si tento přepych nemohli dovolit. Převahou severního průmyslu a jeho schopnosti zásobovat nejen armádu, ale i civilní obyvatelstvo, vysvětluje zcela přesvědčivě doktor Ludvík Souček, inspirátor Ondřejův a v menší míře I můj, historické předpoklady vítězství Unie. Tehdy to ovšem byly stroje tažené koňmi nebo voly a vazače potřebovaly nastříhané provázky s korálky nebo uzlíky na konci. Takový muzeální stroj se prolíná I Ondřejovým dětstvím, zatímco mému už vévodí výrobek o osmdesát let mladší.

Napsáno pro NP, 1996


Další články tohoto autora:
Dušan Neumann

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku