Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 6.8.2004
Svátek má Oldřiška




  Výběr z vydání
 >TECHNOPARTY: Technolidé jsou normální...?
 >POLITIKA: Co všechno musí vyřešit Gross
 >FEJETON: Vzpomínat na Prahu nad ruskou čepicí
 >FEJETON: Královny virtuální krásy?
 >FEJETON: Cestou ke slávě
 >POLITIKA: Jaký mír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - cigarety a kafe, taky banány
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak kdo blbě vidí
 >VÍKENDOVINY: Lopude Lopude, kdo po tobě pude?
 >DETEKTIVKA: Na vlastní oči
 >EKOLOGIE: Ropná krize je tady. A co dál?
 >SPOLEČNOST: Zábava na stadiónu
 >ZE ŽIVOTA: Vzpomínka na padesátá léta - MANDELINKY
 >POSTŘEH: O háčkovi
 >PENÍZE.CZ: Autentizační prvky a metody pod drobnohledem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
6.8. VÍKENDOVINY: Lopude Lopude, kdo po tobě pude?
Václav Vlk

"My máme příslib! My máme příslib!" jásal jsem a lítal radostně po dílně a každýmu to vykládal.
"Tak mladý a už maj´ příslib?" divil se pak starej Vondráček při svačině. Byl rok 1966 a já jsem nosil hrdě v peněžence na své hrudi svůj první schválený devizový příslib. Mít, tedy dostat devizový příslib, to bylo něco svým významem pro mladého muže v ČSSR stejně tak dramatického jako první polibek či první skutečně popostažené a propátrané dívčí kalhotky. Či první "silniční lišej" když se člověk prvně vymáznul na motocyklu. Tak dramatický to bylo. Všechno ostatní už jsem měl za sebou, jen ten devizový příslib mi ještě chyběl. A teď jsem ho měl!

Hned po obdržení kouzelné obálky jsme se sešli s celou partou a já hrdě oznámil, že jsme to teda dostali. Všichni věděli co. A radovali se s námi, protože to byla jistěže nová a důležitá okoličnost která zakládala důvod k tomu, aby se co nejdřív uspořádal mejdan. Ono se to nezdá, ale v mladém věku někdy lidem docházejí i svátky a narozeniny, což jsou úplně ty nejlepší (až do vysokého věku) vhodné důvody k nakoupení několika flašek a vůbec k veselení se.

"Hmm, tak vy jste to dostali..?!" pravil Honza a trochu se zasnil.
"Hmm," přitakali jsme a také jsme se zasnili. A tak jsme si chvilinku tiše snili, když vtom Dana řekla, že ona to nedostala.

Honza se okamžitě odesnil a jen dvakrát polknul a pak hlasem jako kdyby byl kuře, které někdo škrtí, vydal zvuk, něco jako "hííááá..ééé" a pak se vzmužil, nadechl a položil otázku: "Éééé,.... nedostala ?!??! ,," Evidentně připraven na jakoukoli odpověď. Páč je muž a ví, že rány osudu dopadají v ty nejneočekávanější chvíli a ženy a zvláště mladé dívky mají neuvěřitelnou schopnost říkat nejstrašlivější a nejneuvěřitelnější věci v těch nejnevhodnějších okamžicích a vůbec. Takže v životě občas stačí k tomu, aby se mladý muž začal hroutit jen takové to dívčí skoro jen povzdechnutí: "Víš, miláčku, já....jak bych ti to řekla..."
Dana nechala, jak je u dívek zvykem, tiše hřmít a plynout tu krátkou a přeci tak nekonečnou vteřinu, kdy vše ztichne (někdy, ano někdy i kamarádky, pokud jsou kolem), a pak tiše špitla: "Sem nedostala příslib.."

Janovi se vlila červeň do tváří a pak se do doznívajícího ticha ještě trochu rozechvělým hlasem zeptal, kam že to pojedeme. To, že pojedeme do Jugošky, jak se říkalo Jugoslávii, bylo jasné. Protože my měli jen příslib na Jugošku. Skoro-kapitalistickou cizinu. Zemi občasného soudruha, občas Krvavého Psa Tita.
"Jó, to se teprve ukáže," pravil jsem hlasem světáka, který se rozmýšlí, zda osobně navštíví v Tibetu dalajlámu anebo se vnutí na mejdan u náčelníka Eskymáků.

Vtom se dostavili Hynek, zvaný Horoň, se svou ženou Dášou a také halasili, že dostali příslib a jistě že do Jugošky, kam žádali. I nastalo veselení a hned potom jsme důkladně rozebrali otázku, kdo se na tom, aby mu to schválili, víc namakal.

Protože na Žádost o devizový příslib do KS a Jugoslávie (nehodící se škrtněte) bylo potřeba získat souhlas a podpis nejprve od mistra z dílny, který to podepsal taky za dílenský výbor, pak soudruhů ze ZV ROH, a tam sedávaly občas pěkný baby. Dále pak souhlas s cestou pro "soudruha žadatele" o devizový příslib na cestu do ciziny (KS a Jugoslávie) od vedoucího závodu, potom ještě ředitele fabriky a nakonec soudruhů z SSM a ze ZO KSČ.

Procedura to nebyla jednoduchá, bez zádrhelů. Protože všichni, co to jednomu dotyčnému případně podepsali, se vystavovali nebezpečí, že je nakonec soudruzi ze ZO KSČ pěkně seřvou, jestli navrhnou někoho - dle KSČ - "výdobytku" nehodného. Ani tak nebylo, pokud všichni souhlasili, ještě vyhráno. Neboť ve hře ještě byl Uliční výbor a ONV a taky u mladších místní SSM, dříve ČSM, než ho pro velký úspěch v roce 1968 zrušili, a všichni, co to lejstro dostali do ruky ke schválení, se museli podepsat a zaručit, že jde o skutečně pracujícího soudruha, který si váží výdobytků našeho souštialistického zřízení a nebude nám, souzi, v cizině dělat ostudu, kamarádit se s emigrantama, případně s revanšistama, agentama CIA a CIC a vůbec. Ovšem oni sami, souzi ze ZO KSČ, pokud to podepsali, si nebyli nikdy jisti, jestli je za podpis nesprdne někdo z okresního výboru KSČ a nebo dokonce někdo z Vnitra. Když se jako zjistí, že soudruh unikl bdělému oku kádrového oddělení, které už na začátku schvalování ve fabrice či úřadu mělo sledovat, co je dotyčný vlastně zač, neb na něj měli spisy. Aby se pak nepřišlo na to, že dotyčný soudruh vlastně není vůbec žádný soudruh ale nějaký bývalý kulak, živnostník, podezřelý intelektuál anebo jeho syn, dcera, matka, babička, strýček, dědeček, a nebo vůbec nějak příbuzný. (Nehodící se škrtněte. Žádost vyplňte hůlkovým písmem).

Takže prakticky, kdyby se tohle skutečně dodržovalo a nebyli jsme u nás v Česku a připojeném Slovensku, tak by nikdo nikdy nikam nevyjel. Ale protože, jak vědí pamětníci, někdy se jezdilo hodně a někdy míň, ale jezdilo se furt, zvláště do Jugošky, ono to nebývalo zase tak horký. Jak měla strana a vláda ňáký prachy, hned se kritéria tiše zmírnila neboť i strana a vláda si svým způsobem chtěla šplhnout u soudruhů pracujících. A tak nakonec jezdilo do té Jugošky tolik lidí, že jsem na Pelješaci, a to už zase začali pouštět i mne někdy kolem roku 1980, viděl u kempu vylepenou tuto cenovku:

Domácí: Cena xxx Din. (už si nepamatuji kolik)
Cizinci: Cena xxx + 50% základní ceny Din.
Češi (do čehož se počítali i Slováci): Cena xxx + 15% základní ceny Din.
Češi prostě byli v Jugošce zvláštní kategorie. Což mělo svou logiku. Bylo jich hodně, ale neměli moc peněz. Ale měli zase tolik, aby byli pro Jugoše zajímavý.

V roce 1966 se ovšem ještě jásalo. Protože ještě nedávno, jak trefně pravila Hanka, ještě nedávno byste dostali všichni tak leda hovno. A né příslib. Což jsme konstatovali také a hned jsem se na to napili. Že jsme ten příslib dostali. Ten rok měl snad Tonda Novotný nějaké měkké srdce anebo jsme prodali do Jugošky nějakou elektrárnu či co a tak byly nějaký dináry a tak, jak se pak ukázalo, ten rok přísliby jen pršely. Skoro každý pátý žadatel jej dostal.

My, šťastní majitelé devizového příslibu do SFRJ, jsme se sesedli k sobě a začali plánovat. Počáteční poněkud zmatenou diskusi ukončil Horoň, protože byl nejstarší a měl zvučný hlas:

"Pojedem na Lopud! Je tam krásně! Všichni to říkaj! Do Dubrovníka letí letadlo. Z Prahy. A utopil se tam Viktor Dyk."
Kteroužto informací ukončil svoji přesvědčovací akci.
Posléze se po krátké diskusi objasnilo, že Viktor Dyk se neutopil na letišti v Dubrovníku, jak to z proslovu nejprve vypadalo, ale na ostrově Lopud, kde někdy od poloviny devatenáctého století až do nacistické okupace ČSR i Jugoslávie měla československá smetánka, hlavně umělecká, své letní vily. Informace o Viktoru Dykovi byla doplněna poněkud matoucím vysvětlení, že o tom svém utopení napsal slavnou báseň.

Na otázku obou mladých dam, jak mohl Dyk napsat slavnou báseň o tom, jak se sám utopil, se Hynek nejprve zarazil, ale pak pravil, že jsou nekulturní kačeny. Což dívky hlasitě podmítaly a dožadovaly se vysvětlení. Takže jim bylo opět sděleno, že to ví každý blbec, ony pravily, že nejsou každý blbec a že to nevědí, páč nemají gymnasium ale vzdělání technické, kde na básnících tolik nezáleží.

Ovšem odpovědi se stejně nedočkaly. Jejich hlasité protesty byly smeteny, na což obě reagovaly našpulením pusinek a významnými pohledy (mezi sebou), což však bylo v té zaostalé době tak všechno, co mohly udělat . Takže dívky ve svých dotazech a protestech neuspěly a nikdo jim nepomohl. Poněvadž celosvětové organizace na ochranu ohrožené fauny a flóry včetně žen, dětí, žížal, velryb a jiných důležitých živočichů a entit tehdy ještě nebyly v módě. Což dneska rozhodně, coby uvědomělý občan korektní Unie a přítel a obdivovatel amerických levicových intelektuálů, což je v EU skoro povinné, rozhořčeně odsuzuji. Jak všichni chápete.

Takže, přestože skutečnost, že se na Lopudu utopil Viktor Dyk neudělala na moji ženu ani na Dášu žádný zvláštní dojem, tedy ani to, že se utopil, ani to, že to byl Viktor Dyk, bylo rozhodnuto, že se tam pojede.Tedy poletí. Na Lopud. Totiž nejdřív do Dubrovníku.

A tak jsme jednoho dne seděli v letadle Bristol Britania společnosti JAT a mířili na Jadran. V kanceláři aerolinií v Dubrovníku nám po letu sdělili, že sice kufry nejsou, že letěly někam do Arábie či kam, ovšem že "nema problema" a ať přijdeme zítra. A pak se pracovník JATu jal věnovat svým půvabným kolegyním, telefonu, kávě a cigáru a slyšení bylo ukončeno.

Nevadí! Hurá do Dubrovníku! Města spojeného s romantikou, dobrodružstvím, Benátskou republikou, nedostatkem jakýchkoliv veřejných záchodků, velikými hradbami pochcanými v každém rohu, levné čokolády, zlatnických krámů a vůbec romantiky. Po hodině chození po hradbách v třicetistupňovém vedru začal Horoň nejprve říkat, že se musí někde vyčůrat, pak už jen syčel "sakra, kde tu mají nějaký hajzly" a protože jsme je "sakra" stále nenacházeli, seběhl dolů z hradeb a se slovy "Jestli tu ihned nenajdu nějakej hajzl, tak se jim tu vychčiju na náměstí" pobíhal kolem Onfrijevovy fontány sledován z přilehlé uličky zevlujícími číšníky. Nakonec krokem zvaným "šouravá tryskem", s koleny u sebe přiběhl před jednu kavárnu a na zírajícího číšníka zařval česky: "Máte tady hajzl?" načež číšník pravil: "Molim?" a Hynek vběhl do temného lokálu, dále směrem, kterým ukazoval číšník a pak, pak jsme to našli. Zatracený pivo v tom letadle!

Den v Dubrovníku ubíhal rychle. Ostatně, je to město, kde, pokud ho zrovna neostřelují Turci, Benátčané, Němci, Srbové či jiní nájezdníci, je vždycky něco zajímavého. Třeba městská pláž. Nalákáni šploucháním vln a s pohledem na opálené a na kamenech si užívající občany dubrovnické rychle jsme se sebe ztrhali šaty, vběhli do vody a cákali na sebe tu slanou nádheru.
V tu chvíli Dáša vytřeštila oči a drala se razantně z vody a na manželovu otázku "Co se děje ?" zařvala hlasitě:
"Hovno!!"
Jen jsme vytřeštili oči nad způsobem vyjadřování, ale protože nepřestávala mumlat ono slovo a přitom ukazovala rukou někam do modrých vln Jadranu, tak jsme sledovali, kam ukazuje její něžné ručka. A skutečně! Hovno! Plavalo tam. A nebylo samo!
A tak jsme z toho moře rychle vyběhli, protože jsme letným pohledem zjistili, že kolem nás v moři plavou i hajzlpapíry, kelímky a chuchvalce nějakého hnusu a tak podobně. Což místním zřejmě nevadilo, ale nám jo. Jak rychle do moře, tak ještě rychleji z moře. Ještě že jsme s sebou měli v lahvích pitnou vodu na umytí.

Ráno druhý den jsme už se zbytkem dorazivších kufrů stáli u přístavní kanceláře, kde na nás za okénkem čekala půvabná pracovnice jugoslávského socialistického podniku. Potřebovali jsme lístky na loď. Na ostrov Lopud se jinak než lodí dostat nedá. Vzhledem k mým zkušenostem s loďmi a jejich houpáním jsem byl nakloněn k řešení, že bych to snad i doplaval, ale byl jsem přehlasován. Jedeme lodí! Chorvatsky, tehdy se říkalo srbo-chorvatsky, což se dneska nesmí říkat, nechcete-li dostat na obou stranách přinejmenším do huby, jsme neuměli a tak Horoň spustil svoji plynnou angličtinou. A začal úvod zahajovací větou všech rozhovorů:
"Dú jú spík ingliš?"
"Jééés," rozzářila se dívenka. A tak Hynek vysvětlil, že potřebujeme čtyři lístky na loď na Lopud, tam a taky nazpátek, poptal se kolik to stojí, otázal se ještě na několik dalších detailů lodní dopravy, na což dívenka reagovala tak, že se stále zářivě usmívala a vždy když poklesl hlasem, pravila laškovně: "Jééés."
Když Hynek skončil, i ona skončila s "jésováním" a stále se usmívala. A nic. Horoň uvážil možnost, že možná mluvil příliš rychle anebo příliš anglickou angličtinou a opět se dotázal, jestli dívka spíkuje anglicky, ona opět potěšeně pravila že "Jéés" a tím to zase zvadlo. Neuměla ani slovo! Pardon! To bych jí křivdil! Uměla to " Jéés". Se zářivým úsměvem.

Nakonec jsme se na loď dostali, na Lopud dopluli, s místníma, jejichž starší generace tehdy ještě mluvila slušně česky, vyjednali ubytování a večer ulehli k první noci na Lopudu. Nic nevadilo, že jsme byli v pokoji, kde byly dvě postele pro nás čtyři, že pokoj měl jen jedno okno a vedle nás celé patro obýval hlučný Němec, tedy po pravdě spíše tichý Němec s hlučnou rodinou a obrovskou proláklou jizvou na čele. Okno měl pokoj otevřené do romantické stráně k obrovskému fíkovníku a dále bylo vidět k bílým horám na pobřeží :Ještěrky běhaly po stropě a jedna, skoro průsvitný albín, byla miláčkem domácích, cikády řvaly jak když za to jsou placený ve valutách a nám bylo blaze.
A v duchu jsme doufali, že při této dovolené dopadneme lépe než Viktor Dyk.
"Jééés!"


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku