Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 6.8.2004
Svátek má Oldřiška




  Výběr z vydání
 >TECHNOPARTY: Technolidé jsou normální...?
 >POLITIKA: Co všechno musí vyřešit Gross
 >FEJETON: Vzpomínat na Prahu nad ruskou čepicí
 >FEJETON: Královny virtuální krásy?
 >FEJETON: Cestou ke slávě
 >POLITIKA: Jaký mír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - cigarety a kafe, taky banány
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak kdo blbě vidí
 >VÍKENDOVINY: Lopude Lopude, kdo po tobě pude?
 >DETEKTIVKA: Na vlastní oči
 >EKOLOGIE: Ropná krize je tady. A co dál?
 >SPOLEČNOST: Zábava na stadiónu
 >ZE ŽIVOTA: Vzpomínka na padesátá léta - MANDELINKY
 >POSTŘEH: O háčkovi
 >PENÍZE.CZ: Autentizační prvky a metody pod drobnohledem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
6.8. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - cigarety a kafe, taky banány
Ondřej Neff

Vzpomínání na dětská léta - Slapy, Dobříš, Žižkov, jak se to uchovalo v mlze paměti. Celý seriál je na mém serveru Hyena.

O cigaretách jsem se kratičce zmiňoval v druhém dílu seriálu. Moji rodiče kouřili a vajgly sypali do veliké bedny na půdě. Smrděla pekelně a nic nepomohlo, že obsah byl kryt dřevěným poklopem. Má celoživotní nechuť k cigaretám možná pochází z těch dob. Už tenkrát jsem se otce ptal, proč kouření nenechal - za války, kdy byly cigarety drahé, jedna stála až padesát korun.
"To nikoho nenapadlo," odpověděl otec. "Byla by to prohra."
Takže on i maminka vyhráli, kouřili celý život, otec umřel na cévní chorobu, matka na rakovinu. Jako v příručce.
Taky pili kafe. Ani káva nebyla za války běžně k dostání a rodiče si k jejím zrnkům zachovali podivně spořivý vztah. Někdy mi dovolili mlít kávu. Nesmělo mi upadnout ani zrnko - ne proto, že by to bylo smetí, ale proto, že by to byla škoda.

Nevzpomínám si, že by někdy za mého dětství nebyly cigarety a káva k dostání, o alkoholu nemluvě, ten byl vždycky. Na to si režim potrpěl, základní drogy museli pracující mít.
Horší to bylo s jižním ovocem. První banán jsem viděl v životě snad když mi bylo deset. Do restaurace, kde jsme byli na obědě, přišel profesor V.V.Štech, dlouholetý přítel naší rodiny - přátelil se už s mým dědečkem. Zamířil k našemu stolu a vytáhl z náprsní kapsy banán a podával mi ho. Nechápavě jsem na ten divný žlutý předmět hleděl, v první chvíli jsem nevěděl, co to je. Divná věc, nevědět, co je to banán. Ale takové to tenkrát bylo, v těch zlatých padesátých.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku