Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 6.8.2004
Svátek má Oldřiška




  Výběr z vydání
 >TECHNOPARTY: Technolidé jsou normální...?
 >POLITIKA: Co všechno musí vyřešit Gross
 >FEJETON: Vzpomínat na Prahu nad ruskou čepicí
 >FEJETON: Královny virtuální krásy?
 >FEJETON: Cestou ke slávě
 >POLITIKA: Jaký mír?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - cigarety a kafe, taky banány
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak kdo blbě vidí
 >VÍKENDOVINY: Lopude Lopude, kdo po tobě pude?
 >DETEKTIVKA: Na vlastní oči
 >EKOLOGIE: Ropná krize je tady. A co dál?
 >SPOLEČNOST: Zábava na stadiónu
 >ZE ŽIVOTA: Vzpomínka na padesátá léta - MANDELINKY
 >POSTŘEH: O háčkovi
 >PENÍZE.CZ: Autentizační prvky a metody pod drobnohledem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
6.8. FEJETON: Cestou ke slávě
Michal Matoušek

Povím vám tajemství, které tajemstvím ve skutečnosti není: je nás moc. Je nás moc, kteří se cítíme povoláni psát, a čerstvá zkušenost praví, že moc je i lidí, kteří se cítí povoláni veřejně provozovat hudbu či dokonce skládat ji. Mnoho je lidí velice slušně vládnoucích štětcem, majzlíkem, špachtlí, sklářskou foukačkou, jehlou a nití nebo kladivem a ohněm. Filmovou kamerou. Svým vzhledem. Svým hlasem. – Je nás všech dohromady moc; někteří mohou nabídnout víc, někteří zatím méně, ale řada z nás je ve svém povolání až překvapivě dobrá. Přesto vlastně nejsme zapotřebí.

Důvod je nasnadě: málo kapusty, mnoho slimáků. Více kapusty není zapotřebí, míní slimáci, kteří v kapustě právě jsou. Říkají: k čemu další a další periodika, když není dost dobrých autorů, aby je zaplnili? A myslí tím samozřejmě: nové noviny nezakládejte a předplaťte si ty naše. – Říkají: dnes, při svobodě slova, vzniká dojem, že psát je snadné a samozřejmé právo každého jen proto, že každý může psát. A myslí tím: mějte přece rozum! Nejsme hlupáci, abychom pouštěli do kapusty slimáky, kteří by mohli být lepší než my sami.

Někde tady je možná zakopaný pes: ve slůvku “lepší”. Strávil jsem, bez valného úspěchu ovšem, téměř čtyřicet let nad šachovnicemi půlky Evropy. V branži, ve které ti lepší jdou rozeznat relativně snadno: sedni a hraj. Pravidla jsou jednoduchá, pro všechny STEJNÁ, žádný rozhodčí ani boží ruka ti nepomůže. – Jak ale změří síly dva fotografové? Tři herečky, čtyři kytaristé... když každý, má-li se předvést ve své nezaměnitelné osobitosti, musí hrát úplně JINAK než ti ostatní? Kde nalézt základnu pro hledání “lepšího”? Umíme jen vyřadit evidentně špatné, což dnes už rovněž není bez rizika: malá česká Dajda se nafrní a půl národa bude nadávat.

Je vlastně s podivem, že tak jako já se ptá málokdo. Dnes se vůbec málo ptáme; myšlení o literatuře, hudbě či výtvarném umění si jen v rámci boje o prostor na trhu vyměňuje invektivy. Tak třeba: ona jemu říká, že výběr autorů pro knižní veletrh, pod nějž se on podepsal, je seznam grafomanů, které spojuje kamarádšoft. On jí říká rusistko, jsi rusistka a nerozumíš ničemu, poněvadž jsi nikde nebyla a ještě jsi jen rusistka, pokud vůbec. Přistupuje třetí a říká, že ona je navíc taková obyčejná rusistka: má pouze jednu fakultu. Přistupuje čtvrtý a říká, že ona má fakulty dvě, a že člověk vlastně nepotřebuje fakultu žádnou, aby směl o někom říci, že je grafoman... ti lidé se nedomluví. Protože nemají ani společnou slovní zásobu. Pomůžeme jim?

Pojem “grafoman” mám už na stránkách NP za osvětlený dostatečně a chci nahlas říct (aniž bych se za to styděl), že grafomany jsme v některých zcela konkrétních aspektech leckteří: milujeme psaní a nenaplněnou publikační ctižádost také máme. Pojem “rusistka” mi za vysvětlování nestojí, je-li míněn jako nadávka. – Vraťme se ale ke slůvku “lepší”: ti jednodušší z nás při hledání “lepšího” rádi berou v potaz hledisko prodejní. Ale je velikost plochy obsazené na tržišti umění spolehlivým svědectvím o kvalitě prodávaného? Je svědectvím vůbec nějakým?

Tím, že si něco kupují všichni, má být jednoznačně potvrzeno, že to něco není šmejd? Tím, že něco jiného si nechce koupit vůbec nikdo, má být jednoznačně potvrzeno, že to něco jiného šmejd je? Trh si nezřídka žádá nikoli to lepší z nás; trh občas přímo požaduje, abychom to lepší raději vynechali. Jeden příklad za tisíce podobných: snad v každé hendrixovské monografii najdete svědectví o tom, jak se u prvních Hendrixových alb v definitivním mixu odstraňovaly brilantní instrumentální mezihry, aby byla dodržena tří, maximálně čtyřminutová stopáž nahrávky – protože tehdy panovala obava, že trh delší stopáž nepřijme. Co dnes péčí Hendrixových dědiců a Eddieho Kramera vychází, už podobným barbarstvím netrpí, přesto se prodává velice dobře.

Položím naprosto nesmyslnou otázku: která Hendrixova alba jsou “lepší”? Ta někdejší, nebo ta dnešní? Trh zkrátka změnil názor; sám těm svým proměnám říká: “hledání komerčního potenciálu”. Takové hledání má mnoho daleko horších podob; některé jsou vysloveně ponižující, zároveň stále platné, a tím, jak jsou a stále víc budou platné, budou i stále víc ponižující. Jako třeba že někoho známe nebo o nás někdo někomu řekne a my jsme ochotni za ním jít. A tak dále. A on pak řekne, že jsme “lepší” než někdo jiný, a že tedy vyjde náš článek nebo naše knížka. Ne toho jiného. Bude se točit náš film, ne toho jiného. Protože jsme “lepší”. – Koneckonců, i toto jsou pravidla, jako v šachu; ne sice jednoduchá a pro všechny stejná, ale pravidla to jsou. Kdo je nepřijme a podle nich nehraje, jako kdyby nebyl. Tady na onu mlčky vyslovenou otázku musí odpovědět každý sám za sebe.

Pokud z povahy věci výsledek jakéhosi porovnávání nevzniká před zraky všech a podle jednoduchých, pro všechny stejných pravidel, ale prostě se jen odněkud z kuloárů prohlásí, musím se ptát: máme jej vůbec považovat za výsledek? – Být lepší. Být nejlepší. Nemám ve své úvaze postranní úmysly plynoucí z jakési frustrace: po všechny ty šachové roky mi nevadilo být jen poddaným v šachové říši. A to jsme mívali krále, kteří se k titulu probili přes mnohá protivenství a kteří pak dovedli dát najevo svou moc; zažil jsem jich osm a o předešlých pěti to platí rovněž. Nemusili jsme je milovat, ale každý věděl, že oni na trůnu sedí právem.

Kdo sedí na trůnu literárním a jak opodstatněné je jeho právo k tomu? Musíme-li se tak ptát, bez rozhodčího se neobejdeme a já jsem ochoten přijmout výrok jediného z nich. Mám pochopitelně na mysli čas; výroky šíbrů z tržiště umění odmítám brát v potaz. – Obávám se, že ne všichni mi uvěří, jakým poddaným bych byl v literární říši; myslím, že loajálním a dobrým. Přesto bych se každou chvíli ptal, zda jakákoli zvnějšku vnášená hierarchizace do literární říše patří, jaké dobro zde činí a komu vlastně slouží. Přijmout podobné myšlení za své znamená především zúmyslně v sobě pěstovat vlastnosti, které si slušně vychovaný člověk nepřeje mít! Nebo snad v té branži nemají slušní lidé co pohledávat?

To, čeho bych si (a jsem si jist, že nejen já) opravdu přál svým psaním dosáhnout, nesouvisí s žádným pomyslným trůnem či jinými laury: žebříčky prodejnosti, kritickým ohlasem et cetera et cetera. Však toho nedosáhla ani valná většina našich žijících nositelů literárního věhlasu, snad s výjimkou Vaculíka. Chtěl bych v té souvislosti jmenovat i Kunderu, ale nemohu, když jeho texty v Čechách ani na Moravě nevycházejí. Míval to Škvorecký, a už nemá; Topol ani Legátová to neměli nikdy. Viewegh a Obermannová to mít ani nemohli, jak každý pochopí. – Co bych si tedy přál? Slyšet někoho, kdo nemá sebemenší důvod chtít mi udělat radost, jak říká: “Četl jsem onehdy cosi a říkal si ´Takhle přece píše jenom...´ – a teprve pak jsem se podíval na podpis. Podpis souhlasil; byl tvůj.”

A já bych věděl, že jsem v cíli. A že je opravdu lhostejné, kolik toho ode mne vyjde, kolik se prodá a co se o mně bude či nebude říkat. Napsal jsem už, napíšu teď znovu a určitě ne naposledy: psaní (pokud to s ním myslíme doopravdy) není boj o papír pro náš inkoust.

Nýbrž způsob života; nic víc, nic míň.




Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku