Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 13.8.2004
Svátek má Alena




  Výběr z vydání
 >TÉMA: Fahrenheit 9/11.
 >ZE STARÝCH NOVIN: 120 let v lidské historií je to velký skok?
 >VÍKENDOVINY: Někdy je přírody až moc
 >PENÍZE.CZ: Bezpečnostní prvky Eura
 >ŽIVOT: Továrnna na Absolutno aneb Karel Čapek a Utah
 >REAKCE: Dopis pro šéfredaktora MfD
 >TÉMA: Kerryho předvolební křeče
 >LIDŠTINY: Stalin a Bush jsou prý pořád v kurzu - mají něco společného? aneb americké prezidentské volby za dveřmi.
 >ZE STARÝCH NOVIN: Vztahy Čechů a Němců před asi tak 120 lety
 >MÉDIA: Presidentův moderátor? - nebo snad pouze český chaos?
 >POSTŘEH: O řetězovém dopise a platonické lásce
 >PRÁVO: Spravedlivý proces, hasiči, policajti a ostatní.
 >PENÍZE.CZ: Finanční plánování podle TriMan II.
 >NÁZOR: Uvažování a záměry lidí zvláštního ražení
 >NÁZOR: Hoffmannovy povídky z basy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
13.8. VÍKENDOVINY: Někdy je přírody až moc
Václav Vlk

Minule jsme si povídali, jak jsme krásně a celkem jednoduše (s přestávkou v Dubrovníku) doputovali na ostrov Lopud. Psal se rok 1966.

Slunce to léto hřálo jako zběsilé a tak první a zásadní cesta po návštěvě pláže vedla do hospody. Pardon, restaurace. K večeři měli chobotnici. Na kousky nakrájenou, v olivovém oleji opečenou, s bílým chlebem podávanou.

Druhý den na malé promenádě ostrova jsme pozorovali jednu místní atrakci. Kluci přinesli v plechovce, asi takové, do jaké se dávaly znojemské okurky, chobotnici. A živou ji vyklopili na betonovou cestičku. Chobotnice se vzepřela na chapadlech, vztyčila svoji oblou a lysou hlavu a podívala se na nás svýma jakoby lidskýma očima. Velké, nemrkající oči, v kterých se zdá zrcadlit moudrost moře, nás pozorně sledovaly.

"Hele, chobotnice!" upozornila nás Dáša.
"A je živá," doplnila moje žena.
"Jó, jó. Takovou jsme měli včera k večeři," řekl jsem a díval se do těch očí. Očí chobotnice, aby nebyla mýlka .
"Todle jsme jedli? Vono se to na mně dívá," mírně jíkala Dáša.
"To víš, že jo. Ona si tě ta chobotnice prohlíží, aby si tě pamatovala. Protože ony vycítí, protože jsou moudré, když jim někdo sežere kámoše. A pak jsou nemilosrdný. Stáhnou tě pod vodu, ani nemrkneš. Proto se taky námořníci ani neučili plavat, protože to bylo proti těmhle bestiím zbytečný," pravil Hynek a tvářil se nenápadně. Po chvilce se dočkal té správné holčičí odpovědi: "Ty si blbej!!" a bylo to.

Ostrov Lopud bylo nutno prozkoumat. Každý ostrov, když se na něm člověk octne, je nutno prozkoumat! Už Robinson Crusoe prozkoumával ostrov, až našel Pátka (dneska by se mohli i vzít, že jó?). Vikingové našli a prozkoumali Grónsko a prý i Eskymáky a nějaký Kolumbus prý objevil Indiány. Budeme následovat jejich příkladu!

Vydali jsme se tedy směrem severojihozápadním, jak by stálo v knížkách našeho mládí, na osamělý mys. Cesta to byla dramatická. Dáša se již brzo začala opožďovat a nenápadně občas zacházela do místního roští. Vzhledem k tomu, že místní roští se skládalo z mála borovic ale hodně opuncií a obrovských agáve, byly nám její "odskoky" podezřelé. Tedy mně a mojí ženě. Horoň, coby manžel a vůbec nejstarší člen výpravy a důstojník v záloze, byl stále na špici.

"Co se děje?" přitočil jsem se k Dáše .
"Ale nic," pravila takovým tím přízvukem, kterým když promluví jakákoliv žena, je každému muži jasno, že je nějaký průser.
"Neříkej že nic, když něco!" pronesl jsem důrazně. A zatvářil se výhružně. Když jsem neustoupil v naléhání, špitla Dáša cudně:
"Se mi zařezávaj kalhotky."
"No a co," odvětil jsem. "Mně se zařezávají trencle každou chvíli. Tak to takhle popotáhni a je to," sdělil jsem a ukázal prakticky.
"Se mi zařezávaj vepředu," špitla ještě tišeji Dáša a na to už nebylo z mé strany slov. Mně se tedy trenýrky vepředu ještě nikdy nezařezávaly. Vyrazil jsem raději vpřed a ponechal ženskou část výpravy jejímu osudu. Zbaběle, já vím. Ale jsou okamžiky, při kterých je navíc každej mužskej.

Na konci ostrohu bylo ideální místo k plavání a potápění. Voda čistá, slunce hřálo a někde tam před námi byl na dně v dálce vrak spojeneckého bombardéru. Prý tam ležel i s posádkou. To bylo napínavý, co?
Do vody se slézalo po nakloněné rovině veliké vápencové desky, která se kdysi utrhla, sklouzla do moře a vytvořila takovou trojúhelníkovou jeskyňku anebo tunel, chcete-li. Podvodní tunel.

Dívat se na potopené letadlo, sedící na dně moře mezi ostrovem a pevninou, stříbřitě šedivý trup, ohnuté vrtule a díra v boku, to je samo o sobě zážitek. Plavali jsme s Hynkem sem a tam, koukali pod hladinou na vrak letadla, prohlíželi podvodní vápencovou stěnu tvořící v těchto místech břeh ostrova a kolmo padající do hloubky, což dohromady by pro normálního člověka muselo stačit na celou dovolenou.

Mládí je ovšem zvědavé, statečné, pitomé a vůbec, což ovšem stáří taky, ale mládí bývá rychlejší. Takže do onoho tunelu, vytvořeného pobřežím a sklouzlou deskou jsem vplul první.
Podmanivé šero a romantické stíny mne uchvacovaly. Já - objevitel a průzkumník, kapitán Nemo hadr - jsem plaval vpřed. Ovšem pak jsem najednou zjistil, co jsem do té doby netušil, a to, že umím plavat i pozadu. Tedy spíše dozadu.

Z otvoru ve stěně přede mnou se totiž nejdříve vynořila dvě chapadla, pak další chapadla, pak vykoukla hlava a to už jsem počet chapadel nepočítal, nebyl čas. Světový rekord v plavání dozadu nebyl zaznamenán jedině díky tomu, že tam nebyl žádný úřední časoměřič. Jinak dodnes pravděpodobně držím světový rekord v plavání pozadu z pod vápencové desky. Proti aspoň pětimetrové chobotnici, co na mne vyjukla, bych neměl šanci. Rychle pryč a pryč a nakonec jsem se zachránil. Jen ty oči, ty oči mne pak pronásledovaly ještě mnoho dní. Tedy nocí.
No, nocí ne, protože zdravý mladý člověk v noci chrní jak zabitej. No prostě, když jsem si na to vzpomněl, tak jsem to živě viděl. A že ta chobotnice byla pětimetrová, to mi nikdo nevymluví. Místní rybáři si mohou říkat co chtějí. No, možná nebyla pětimetrová, ale dvoumetrová určitě. Fakt! Nevěříte? No tak si nevěřte! Když jste takoví!!! Ale padesát centimetrů určitě měla! A těma chapadlama mávala skutečně výhružně!

Poněkud zdrchaný po setkání s chobotnicí jsem se pro tento den odmítl koupat, což následně vyvolalo další dramatické příhody.

Co bylo příčinou následující události, na to se v našem kolektivu názory značně rozcházely. Já jsem řval, že za to může "von" a "vony" dvě, protože "von" mne naváděl co mám dělat a "vony" mne nevarovaly, abych to nedělal. A že nešlo o žádnou náhodu, jak se snaží tvrdit, ale skoro o atentát! Minimálně o nezodpovědnost, schválnost a vůbec. Druhá strana pak stála na tvrzení, že šlo o čistou náhodu a jestli to byl děj nutný, tak to jen proto, že jsem nečuměl, kam jsem měl.

Uspokojivou odpověď na tento problém, jak je to s tou "náhodou" a "nutným dějem", jsem objevil až později. V době, kdy jsem pozdě ale přeci získával další vzdělání. Vědecký základ k řešení problému úlohy a vzniku náhody mi podal při přednáškách pan profesor Brož, když nás učil, že filosofie nás učí, že prý "náhoda vzniká v průsečíku nutných dějů".

Než dojdeme k popisu oné dramatické události, si to skoro vědecky rozebereme a vysvětlíme. Nejprve nutné děje: Jeden z nutných dějů byla ta chobotnice, v tom okamžiku v mých očích určitě pětimetrová, která mne vyhnala z vody. Současně pak působila na všechny romantika ostrova a modrého moře. Nutně pak také ta krása ovlivňovala duševní pochody umělecky postižených osob. Daná nutnost byly také borovice, které tam rostly. Ještě další nutný děj byla již značná rozviklanost kamenných zídek, které tam někdo kdysi postavil. A už léta neopravoval. Neboť moderní turismus nepřál ostrovnímu ručnímu a jistěže ekologickému zemědělství. Neb ty políčka prd vynášela. Pročež se místní obyvatelstvo už dávno vyfláklo na obdělávání suchých políček a šlo raději odporně posluhovat ekologicky nevhodným, leč movitým turistům. Nejprve německým a rakouskouherským(skládajícím se hlavně z obyvatel zemí Koruny české), pak československým, pak chvíli po svých německy mluvících bývalých hostech stříleli, pak jim zase pronajímali pokoje a jak Češi chudli a Němci bohatli, Lopuďané zapomínali češtinu a učili se německy. (Mezitím občas stříleli na sebe navzájem. Takový místní zvyk.) Ale danost byla ta, že na ty pole obehnané zídkama už ani nepáchli. Čímž vznikl další nutný děj, na jehož základě bývalá políčka zarostla tisíci opuncií a obrovskými agáve, které ovšem vypadaly tak romanticky a výtvarně, že to Hynkovi nedalo.

Dalším nutným základem posunujícím děj dále bylo to, že Hynek byl vášnivý fotoamatér. Na dveřích vlastní ložnice neměl přes své relativní mládí a bez ohledu na to, že nakonec má tři děti, vylepenou cizí fotku nějaké nahaté ženské, jak bývalo zvykem, ale vlastnoruční vyfocenou fotografii Štrbského plesa. Přes celou výplň. Dveří. V bytě se stropy ve výšce 3 metry 50. A tomu odpovídajícími dveřmi. Takovýto člověk, který byl ochoten utratit tak hříšné peníze, aby si nechal zvětšit svůj vlastní černobílý snímek Štrbského plesa přes celý takovýhle dveře, nutně musel být do fotek trochu cvok. To znamená, že fotografoval kdeco a kdekoliv.

Bylo tedy od počátku jasné, že se staneme na této dovolené obětmi jeho vášně a že nás bude postrkovat sem a tam mířit na nás flexaretou a vykřikovat: "Ještě kousek doprava... ještě... jóoo, malý kousek, dobrý...!"
A vtom, v kombinaci dalších nutných dějů přišla ta náhoda. Které se člověk často tak diví! No i já se za chvíli nestačil divit. Hynek vytasil foťák, mne vyhnal, abych se postavil na jednu z těch zídek, oblečeného jen v kraťasech a tílku a zamířil na mne objektiv. Chtěl, abych svým tělem tak ňák pomohl porovnat velikosti a perspektivu zobrazovaných přírodních objektů. Asi tak, jak říká ten fotograf v ateliéru tajemníkovi právě zvěčňovaného potentáta: "Postavte vedle něj na zem nenápadně krabičku sirek, aby bylo vidět jak je to velký blbec!"

U mne chtěl, aby bylo jasné, jak velké jsou ty opuncie a agáve za mnou.
A dirigoval:
"Jo, dělej, hnise, ... jo... už, ...já už to vidíííím…. Kousek doprava..."
"Nemůžu, jsem na zídce...," vzdoroval jsem.
"Tak di eště kousek dozadu... eště kousek, takhle se natoč, eště krok...," poroučel. Umělecký model má poslouchat, tak jsem poslouchal. Kousek sem, kousek tam, eště takhle, krůček dozadu...
A ten krok dozadu byl navíc.

Hynek fotil, slunce svítilo, agáve měla trny, zídka byla rozkotlaná a já padal. Pozadu. Do náruče pravé přírody. Zde representované opunciemi a hlavně obrovskou agáve.
Všechno to vlastně, jak tak dneska koukám, byly nutné děje a jediná náhoda byla vlastně v tom, že jsem si o tu agáve nevypíchnul oko. Anebo neamputoval některou vyčnívající část těla. Voni ty trny jsou po stranách jak pila na katru! Prostě bylo to všechno nutný a pak přišla ta náhoda.
Ale v okamžiku, kdy sedíte zadkem v agáve, jsou člověku všechny filosofické směry fuk! Už jste někdy zkusili spadnout pozadu, v kraťasech a tílku do agáve? Ne? No tak to jste přišli o skutečně silný zážitek. Já od té doby, když někde čtu, jak někdo hledá, nejlépe nějaký umělec, "skutečně silné podněty a prožitky", aby mohl vytvořit nefalšované plnohodnotné dílo plné silných zážitků a vjemů, tak mu v duchu doporučuji vylízt na tu zídku na Lopudu. A udělat krok dozadu. A pak už jen padat. Hlubokých zážitků se určitě rychle dočká.

Je pravda, že když jsem tam v tý agáve tak ležel, měl jsem měl ty černé trny agáve zapíchnuté v těle. Kde? No tam... a tam, no a těsně vedle toho taky a hlavně jsem nemohl ven. Což o to, že jsem nemohl ven?! Já se nemohl ani nadechnout , páč mně každý nadechnutí stálo několik píchnutí do zad, rukou a neslušných míst. Ale nakonec jsem se nadechl, jako hostinský Bedřich, který taky nakonec vstal, "poněvadž musel" jak vyplynulo z jeho rozhovoru s panem doktorem z Vesničky střediskové. S tím, co se tak rád kochal. Ovšem, já na to, že se musím nadechnout, přišel sám!
Nemíním zde už dále rozvádět další úvahy například nad tím, zda se i v tomto okamžiku odehrávaly "nutné děje" a jaké a odkdy to byla už jen náhoda. A zda to, že mi ty ohnuté trny nenatrhly pytlík, to byla skutečně jen náhoda. Ale asi jo. Podle toho, jak se pak zjistilo, byly některé z nich nebezpečně blízko. Stát se to, tak bych neměl dneska dva syny.

Ještěže Hynkovi ta fotka vyšla. Takhle když mi žena v září v Praze loupala ze zad a jiných míst, na která si člověk nedosáhne, strupy, mohl jsem svoji mysl odpoutávat od utrpení kocháním se nad fotkama z Lopudu. A hlavně nad tou, na které stojím na zídce, ruce od sebe rozhozené, ve tváří zděšený výraz. A za mnou se majestátně skví v dáli hory pobřeží, blížeji rozkošatělé pinie a hned za mými zády... no a zadkem... trčí dužinaté listy agáve s černými trny. Večer mne lepili flastrama jak my za mládí starou prokopanou a prodřenou mičudu. Já nebyl ani starý, ani prodřený, já byl propíchaný!

Moře, slunce, vzduch, prostě báááječné místo. Chobotnice, agáve, opuncie, ještěrky, malý rybky pod přístavem mola, přezrálý žlutý a báječně sladký fíky, jejichž dopad na zažívání po pozření na lačný žaludek je srovnatelný se Šaraticí... ten báječný Jadran! Ach, ta romantika. A vůbec nefalšovaná příroda...
Ovšem někdy je tý přírody na jednoho moc. A to jsem ještě netušil, co mi ta tamní ještě chystá.

***********************
Obr.: Západy slunce jsou na Jadranu krásné, i když tahle fotka je odjinud a z jiné doby.


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku