Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 20.8.2004
Svátek má Bernard




  Výběr z vydání
 >EKONOMIKA: Tempo zvyšování úrokových sazeb se zpomalí
 >ZAJÍMAVOST: Fakta o Iráku
 >SETKÁNÍ: Ani jednou jsem nevystřelil!
 >ENERGETIKA: Zemi si přece nechceme zničit
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - autobusy a vlečňáky
 >PSÍ PŘÍHODY: Když se Iris urazí
 >VÍKENDOVINY: Copak jsem nějaká učitelka?
 >PENÍZE.CZ: Investiční životní pojištění: jak na něj I.
 >ŠAMANOVO SVĚDECTVÍ: Vy hajzlové, vždyť někoho zabijete
 >SPOLEČNOST: Svoboda slova nebo propagace fašismu?
 >SPOLEČNOST: Nebe, peklo, ráj
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Ne vše bylo zalito sluncem
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí semetrika a její paní
 >PENÍZE.CZ: Lee Raymond: Ropa může rychle zlevnit
 >LITERATURA: Válka neskončila ve chvíli, kdy se lidé přestali zabíjet

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
20.8. VÍKENDOVINY: Copak jsem nějaká učitelka?
Václav Vlk

Ách, ty západy slunce nad mořem! Nejlepší je, jak každý brzo zjistí, sledovat takový romantický západ slunce hezky od stolu. Na stole má být něco tekutého, ale coca-cola nééé, smažené ryby voní... A to je pak tou krásou prostoupen člověk tak nějak celičký, že.

Posezení na terase seshora zastíněné větvemi vinné révy, na kterých se houpu veliké zlátnoucí hrozny, nemá chybu. Jen kdyby ta protivná fuchtle, manželka toho Němce co má vepředu proláklou hlavu dovnitř a kůži na ní sešitou jak kdyby mu ji spravoval ožralý švec dratví, furt nekušnila. Manželka pana domácího, který seděl u své sklenky vína na svém místě, mírně lomozila někde v šeru a chladu starého kamenného domu, Němec občas jen něco nezávazně prohodil a upíjel víno z kameninového pohárku a my u našeho stolu jsme se snažili, aby nám jedna láhev vydržela pro čtyři co nejdéle.

Večery byly tiché a zadumané. Konverzace nic moc. Ale když Němec viděl, že nemůžeme spustit oči z jeho prohlubně nad čelem již druhý večer, v jedné z řídkých pauz mezi kvákáním svojí ženy pronesl: "Stalingrad." Pan domácí, dalmatský Chorvat zvedl svůj levý prázdný rukáv a řekl: "Tito." A bylo jasno. Dívali jsme se na ještěrky, na slunce, na lesknoucí se moře. A jen ta ženská furt a furt brebentila. Ani cikády skoro nebylo slyšet. A to je u Jadranu co říct.

Až jednoho dne, když už se to fakt nedalo vydržet, ten nepřetržitý proud pazvuků, kdosi z naší skupiny si polohlasně postěžoval: "Ježíš, ta mi leze na nervy!"
Němec sebou trochu trhnul, pak se pomalu napil a nakonec polohlasem pronesl tiše ale zřetelně: "Sátrasená baba. Mne taký!" A domácí dodal: "I mene!"

Tak jsme se, v názoru sjednoceni, napili. V té chvíli náš dovolenkový soused prvně a také naposledy prozradil, že umí také česky. A čtenáři ať si všimnou, že jsem nikdy neřekl, že se jednalo o spolubydlícího s rozeřvanou "německou" manželkou. Protože tenhle typ příšerných ženských je jev mezinárodní. U těchhle bab na národnosti nezáleží. A při setkání s těmito ženštinami člověk pochopí, že rozvod po starém arabském způsobu, kdy stačilo říct:"Zapuzuji tě, zapuzuji tě, zapuzuji tě," měl taky něco do sebe.

Ostrov Lopud má mimo jiné slavnou písečnou pláž. Přírodní písečnou pláž, což není na Jadranu tak moc obvyklé. Krásnou. Jenže my jsme se romanticky chodili koupat a slunit na druhou stranu ostrova, na velké bílé vápencové desky, které se jako bloky horkého bílého ledu svažovaly k hladině moře. Kolem nikde nikdo (až na pár skupinek nudistů), křišťálově čistá voda a... a prostě všechno. Jo, milé dámy, a taky to tam báječně opalovalo, což mělo v očích našich manželek svoji váhu.

Den jako vymalovaný, koupání, ležení na vápencové desce a zase hup do vody a hup z vody... Tak si takhle hupnu, plavu, koukám sem a tam. Kousek vedle nás byli již jmenovaní nudisti a jistě že taky nudistky. Mladý, to dá rozum. Protože na tohle koupání se muselo jít nejdřív kus do kopce a pak z kopce a byliny voněly a slunce pralo a vedro víc než 35 stupňů nad nulou, stráně porostlé suchou trávou sálaly jako stěny v peci, takže žádný stařec nad čtyřicet se kol kolem daleko nevyskytoval.

Ach jó, nudistky! Těla vystavují slunci a zvědavým pohledům úplně jen tak! No a když vystavují, tak to má mladý zdravý muž přímo povinnost se podívat, jak jsou holky pěkně opálený. To není jako někde na Rujáně, kde člověk přemýšlí, jestli by se neměl mezi tou haldou koupajících se rekrea…. Rekreantů by to bylo, kdyby to byli chlapi, ale ony to jsou bohužel dámy ve věku "-náctinám" značně odrostlém, jak by se jim to řeklo... rekterantinky... ne to ne... rekreantky, nebo spíš "důchodkyně na vejletě", to bude to správný označení. Tak tam na severu by mladý muž spíš potřeboval pro zachování sexuálního apetitu tmavý brejle. Tedy nejlépe hodně tmavý. Takový svářečský by byly nejlepší. Pokud se nechce přeorientovat výhledově na kluky..

Ovšem tyhle nudistky na Lopudu byly ke koukání. A aby se kluci koukali co nejvíc, co chvíli pobíhaly, jen mírně a holkovsky, ale přesto a často si pinkaly s míčem a ladně při tom skotačily po těch největších vápencových deskách. Vesele se smály a ukazovaly tak svoje bílé zoubky a jak poskakovaly, tak... raději nebudu říkat nic. A vůbec.

No ale v každém případě mne zaujaly. Taková přírodní nezkažená krása zaujme. Zvláště když je člověku pod třicet. Pozorování této krásy z příslušné, ani velké ani malé dálky má svoje výhody. Vlastní manželka může předstírat, že nevidí že vy něco vidíte, přestože jako každá ženská ihned vidí co vidíte, i když usilovně předstíráte, že jako skoro nikam nekoukáte a tím pádem nic nevidíte, ale přitom je jasný, že něco vidíte, co byste vidět jako před ní neměli a tak vůbec. Také je skutečností, že pokud máte dobrý zrak, je pozorování dívčí krásy z takové větší dálky úplně nejlepší. To už nejsou vidět jemné a drobné vady, jako například předkus nebo odstálé uši, celulitida jako by ani neexistovala a podobně. Takže jsem odplaval do průzračných vln a měl tak v moři na studium krásy větší klid, že ano?!

Né že bych byl nějaký šmírák a chtěl se k nudistům přibližovat nějak pokoutně, to tedy ne. Ono to bylo skoro až obráceně. Oni se tihle nudisti ale vůbec, ale ani trochu necudili. Nevěříte? Tak hned uvěříte!

Když jsme totiž první den s ženou a přáteli přišli na tenhle kousek pobřeží, oddělili jsme se od sebe, obě dvojice, páč jsme holt ti český stydlíni a žádní nemravní furt und furt nahatí Germáni případně Skandinávci. A lehli si každý kousek dál od sebe. Místa všude dost. Mezi vápencovými deskami přírodně clonící skalky. Nudisti kousek od nás na vedlejší desce byli taky za malou skalkou. Podle zaslechnutých útržků vět a tak jsme usoudili, že to budou asi nějací Skandinávci.

Když jsme si s ženou lehli na břicho na skálu, oblečeni jen do své kůže, bledé a v některých partiích ještě bledší, a začali se opalovat, kousek za skaliskem se koupající nudisté po chvíli zpozorněli. A po chvíli na nás cosi v nějaké nesrozumitelné řeči začali volat.

Kroutili jsme hlavou jako že nerozumíme. Nudisté uspořádali krátkou poradu, načež jeden mladý pár přelezl skalisko a postavil se vedle nás a s živou gestikulací nám cosi začal vykládat. Už jste zkoušeli někdy někde ležet nahatý na břiše, když se vedle vás postaví někdo jiný, taky úplně nahatý a začne s vámi diskutovat? To vidíte tu diskusi i ty diskutující z prazvláštní perspektivy a zříte některé věci z úhlů, které jste doposud nikdy neviděli. Příchozí nám cosi důrazně sdělovali a když jsme se nedokázali domluvit, oba k naší velké úlevě odešli. "Už jsme sami!" zaradovali jsme se. Ale nemá se chválit dne před večerem. Dotyční se v cuku-letu vrátili, cosi třímali v rukou a než jsme se stačili vzpamatovat, přičapli vedle nás na bobek, nabrali z přinesených krabiček jakéhosi krému, plácli nám jej na zadek a začali nám ten krém do těch našich oblin vtírat. Ona mně, on mé ženě. Sakra, to jsme se lekli! Jen si to v klidu představujte, co jsme při tom, když jsme se podívali co to proboha dělají, měli asi tak 30 cm od obličeje! Při vtírání opalovacích krémů do našich zadků k nám hovořili uklidňujícím hlasem, což bylo potřeba, protože když k vám někdo ničehož nic přijde a začne vám masírovat prdel, to jednoho znervózní. I když je to ve dne a na pláži!

Když nám ty zadky natřeli, slušně pozdravili a odešli za skalku. Chvíli bylo ticho, pak jsme na sebe mrkli, natáhli si plavky a odplížili se k našim přátelům, kteří se do té chvíle plavky neodhodlali ani sundat. No a nás ta samaritánská akce neznámých mladých nudistů přesvědčila nezvratně o tom, že co se týče nás a nudismu, taky že my dva, aspoň prozatím a potom asi taky určitě, se budeme koupat v plavkách.

Přesto však "krása bez závoje", když už se kolem tak nějak vyskytuje, prostě mladého muže tak či onak k juknutí láká. Takže už druhý den…
Jsou věci, které je nejlepší provozovat z bezpečné dálky. Jako v tomhle případě. Co kdyby je příště napadlo při osobním kontaktu natírat mi opalovacím krémem něco jiného než půlky.

A tak si plavu, slunce svítí, ptáci se vznášejí ve vzduchu, dívky ladně skotačí a jsou jen tak, když tu uvidím ve vodě něco kousek od mne. Něco divného. Vy, kteří jste viděli Čelisti, už víte o co jde, ale tehdy ten film ještě nebyl na světě.

Tedy jistě že to bylo o něco menší než ta ploutev v Čelistech. Tedy o hodně menší. Ale někdy jak jsem byl v pubertě poučen odborníkem sexuologem profesorem Hyniem v nezapomenutelné knize "Dospíváte v muže", na velikosti ani tak nezáleží jako na tom, že to skutečně existuje. A zda je to vztyčený. A tohle evidentně existovalo! A bylo to vztyčený! Trojúhelníkovitá ploutev čeřila zřetelně mořskou hladinu. I když tedy asi nebyla největší. Ta ploutev. Protože Jadran je za ochrannými ostrovy čeřen vlnami ještě míň jako Tálínskej rybník, tak byla dobře vidět. Já jsem to, co vykukovalo nad hladinu, chvíli sledoval. A dumal, co by to jako mohlo být. Nahoru ploutev, dole ňáká ryba a má takový nějaký skvrny... SAKRA!!!!! To měli v Dubrovníku v Mořském akváriu! Jak tomu říkali? "Morsky pas" anebo "Morska mačka"? Teď si nevzpomínám, ale česky je to ŽRALOK! Doprdele! Doprdele!! DOPRDELE!!!!! Tyhle skvrnitý místní žraloci jsou prý malý, asi tak jen metr a půl, ale stejně jsou to žraloci! VEN! VEN Z VODY!!

Ještě, že jsem býval závodní plavec. To by měl strejda Mirek radost, kdyby mě viděl jak rychle plavu! Ruce jen kmitají, nohy v kraulovém pohybu stříhají jedna druhou a už jsem venku, už jsem zachráněnej!
Ještě ve vodě jsem začal řvát: "Žralok!!" Našinci se zvedli a nevěřícně koukali a říkali takové ty české věty jako: "Vážně??", "Hele, nekecáš?", "Jakej žralok, kde vidíš žraloka?" a podobně, jako kdyby ten žralok měl snad povinnost počkat, až se dotyčný zvedne a uráčí kouknout do vody. Ještě že nudista, tentokrát německy mluvící, hned jak jsem se dostal na břeh, přispěchal, aby mi dosvědčil, že tu ploutev taky viděl a ovšem dodal, že to byl nějaký maličký, naprosto zanedbatelný žraločí jedinec a začal mi opakovat tu historku z dubrovnického akvária, že tihle jsou málo nebezpeční, skoro vůbec ne a skoro nikdy nikoho nekousnou, na což jsem opáčil, že jadranský žraloci jsou odevždycky známí tím, že každé léto sežerou nějakou českou učitelku a já mám podezření, že se nějak domákli, že jsem byl právě před odjezdem závodem vyslán, abych se stal pedagogem na odborném učilišt, takže po mně určitě šli, a vůbec že to byla hrůza a žraloci jsou vůbec nebezpeční a tak... Dotyčný pravil, že o sežraných českých učitelkách nic neví, že se v chorvatských novinách o tom nic nepsalo, což jsem odrazil sdělením, že chorvatský tisk není u mne žádný světový tisk a u nás že se o tom psalo. A on chtěl vědět kdy a když jsem mu řekl, že naposledy v roce 1939, tak se na mně jen divně podíval a šel pryč.

Žena se mne zeptala, kde jsem se naučil plavat na suchu, protože podle jejího míněni jsem krauloval i po tý vápencový desce a to až k té kolmé stěně, co je asi patnáct metrů od břehu. Zatímco Hynek nás přesvědčoval, že on naopak viděl jak jsem vyskočil, coby bývalý hráč vodního póla, přímo kolmo z vody ven nahoru a těch dvacet metrů k břehu jsem běžel po hladině jako nějaký fakír anebo starozákonní prorok a že se to pokusil vyfotit, ale nestačil to a protože nemá tak rychlou uzávěrku takže by to bylo stejně rozmazaný a tak.

Třel jsem si odřená kolena a lokty, hleděl na moře a cítil se všemi opuštěn.
No hlavně, že mne nesežral ten žralok, protože já nejsem žádná česká učitelka, já pedagogem teprve budu, tak co ten žralok opruzuje? Večer domácí pravil, že tam u těch skal tihle malincí žraloci opravdu jsou, ale nikdy nikoho nekousli a kdyby mně kousli prvního, tak to by byla senzace, ale já neměl na senzace chuť a šel jsem spát. Sakra, já fakt nejsem česká učitelka, tak co má ten zubatej parchant kolem mě plavat? A navíc, nikdo mě nechápe, nelituje, neobdivuje a vůbec nebere vážně! Po přežití útoku divokýho žraloka!!! Může člověk s těmahle lidma zažít správné romantické dobrodružství? Po kterém ho,budou všichni obdivovat a láskyplně a trpělivě se starat? Ze všech sil? Jak to bejvá v románech? Kde kamarádi obdivně poslouchají o nebývalých dobrodružstvích hrdiny a ženy na téhož upírají nyvé pohledy??

No, může. Tedy aspoň částečně. Jak se brzo ukázalo .Ale o tom, co se stalo další dny, zase příště.

*********************
Obr.: Dalmátské ostrovy jsou stále krásné


Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku