Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 18.8.2004
Svátek má Helena




  Výběr z vydání
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Opomíjené aspekty antických olympijských her
 >PENÍZE.CZ: Zprostředkovatelé pozor: další legislativní háček
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo na moři
 >PSÍ PŘÍHODY: Za tohle Bart nemůže
 >GLOSA: Udělej něco s tím psem!
 >MROŽOVINY: Jadranské noční můry.
 >POLITIKA: A co na to občané
 >POLITIKA: Průběh demonstrace proti Přibylovi zklamal
 >POVZDECH: Tenkrát v srpnu 2004………
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Co s ním?
 >ŠAMANOVO SVĚDECTVÍ: Masivní demonstrace zrůdnosti komunistického systému
 >USA: Kerryho předvolební křeče
 >EKONOMIKA: Léto přineslo pokles akciových indexů, ale vytváří příležitosti pro otevření dlouhých pozic
 >POLITIKA: To už není vláda puberťáků, zdá se, že nám vládne Grosstapo!
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Globalizované hospody

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
18.8. ŠAMANOVO SVĚDECTVÍ: Masivní demonstrace zrůdnosti komunistického systému
Jan Kovanic

Současný šéf Úřadu současné vlády se zúčastnil v roce 1989 na Václaváku policejní akce jako velitel roty. A možná ani nikoho nemlátil. Ti skutečně zlí chlapci byli ve sklutečnosti Marťany - a už se dávno vrátili na Mars.

A nebo ne? Opakuji své svědectví o týdnu Palachiády, které ve Psu už jednou vyšlo. Jsem starý pamětník a posluchač starých pamětníků, nějak se mi ty všechny letopočty pletou. Kterýže to rok máme nyní? 2004, 1989, 1969 nebo 1939? A kdo nám vládne? Husák? Gottwald?? Heydrich???

Vlastizrádce Karla Hoffmanna prý nemáme zavírat, protože je - starý. Pavlu Přibylovi prý zase nemáme vytýkat účast na zásazích v Palachově týdnu v roce 1989 - byltě příliš mlád! Pro ty, co jsou tak mladí, že to nezažili a pro ty, kteří jsou tak staří, že už zapomínají, připomínám svůj pět let starý článeček, kde jsem psal o tom, co se dělo na Václaváku v lednech 1989 {a 1969} [a zmiňuji se i to totalitě nacistické]:

Palachiáda

Před deseti lety bylo v Praze na Václavském náměstí opět jednou rušno. Byla neděle, ale rodinky neměly v centru města klid na své odpolední procházky. To, co si policejní běsové natrénovali předcházející rok na výročí vzniku ČSR, to, co si na Den lidských práv (10.12.1988) odpustili, to opět spustili v míře nebývalé. Obrněné transportéry a vodní děla, psi a bijci s bílými obušky, lidoví milicionáři a fízlové v civilu masivně demonstrovali zrůdnost komunistického systému. Vrhli se na několik set mladých lidí, kteří se v klidu shromáždili pod sochou svatého Václava, jali se je zvířecky (to se tak říká) mlátit a rozehnali i několik set čumilů na chodníku. Přes šedesát lidí bylo zadrženo.

Policajti mlátili zadržené i v úřadovnách. Došlo i na tehdejší specialitu, vyvážení lidí do neznáma. Policejní hovada sebrala lidem občanky, nahnala je do autobusů a pak hurá z Prahy ven. Některé vyvezli na Příbramsko, tam je pak jednotlivě po několika kilometrech vysazovali. Bez peněz, bez dokladů, bez znalosti místa. Stopuj si ztlučený člověče bez občanky. Vlakem ani autobusem jet nemůžeš, nemáš prachy. Ani si nezatelefonuješ. Nevím o tom, že by za tahle svinstva byla některá bolševická bestie v minulých deseti letech odsouzena, jestli tak jedna, dvě, ale jednalo se přitom o obvyklou fízláckou zábavu.

A proč ty komunistické bojůvky tak řádily? Rozbíjely snad hloučky uprostřed Prahy výkladní skříně, zapalovaly auta? Ne! Jen se shromáždily, aby vzpomněli tehdejšího dvacátého výročí. V neděli samozřejmě, protože výroční den 16. ledna 1989 bylo pondělí.

{16. ledna 1969 byl čtvrtek. Na Václaváku se polil neznámou tekutinou dvacetiletý Jan Palach a zapálil. Použil formu protestu, kterou do té doby vykonávali jen budhističtí kněží ve Vietnamu na protest proti tamnější válce. U nás válka nebyla. U nás jen probíhal proces "normalizace". Po krátké svobodě devíti měsíců osmašedesátého roku, kdy byla zrušena cenzura a rušení Svobodné Evropy, jsme se vraceli do komunistického normálu předcházejících dvaceti let, ve kterém jsme měli setrvat dalších let dvacet. Taková krátká přestávka k nadechnutí to byla. A pak jsme se zase měli ponořit do hoven.

Tehdy mi bylo sedmnáct. Od dětství nás ve škole i ve filmových týdenících vedli k tomu, jak je ten socialismus krásnej, jen pár chybiček vychytat. Vraždy a další zločiny komunistického režimu vycházely pomalu najevo od začátku šedesátých let, teprve rok 1968 dal možnost jejich širší publicity. Ale byl tu miláček Dubček, který chtěl dát socialismu lidskou tvář. Tehdy byly zločiny komunismu odsouzeny alespoň morálně, možná ve větší míře, než dnes. Pak přijely sovětské tanky s krycím mlžením ostatních "spojeneckých" armád a naděje byly pryč.

Bylo smutné pozorovat ten starý dobře známý háchovský syndrom: Budu to raději dělat já, i za cenu některých ústupků, než aby to dělala nějaká svině... Děsné bylo lhaní Rudého Práva, okupantských Zpráv, redakční úvodníky ostatních novin i hlášky hnusných. Kojzarů a Xaverů. Bez možnosti odpovědět! To bylo svinstvo, pod kterým jsem úpěl. Bylo to na blití, asi podobné tomu, co třicet let předtím cítil tehdy dvacetiletý Jiří Orten ["Řve, řve německý rozhlas, mráz mám v prstech a vykřikl bych, kdybych uměl, něco tak něžného, že bych všechno přehlušil" (Žíhaná kniha, 19.5.1940)].

Ten prasečí řev komunistických žurnalistů byl nesnesitelný. Pro Jana Palacha byl natolik nesnesitelný, že se rozhodl obětovat svůj život, aby ho umlčel. To byly veškeré Palachovy požadavky: "1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz vydávání Zpráv." Zprávy totiž nebyly noviny. Jednalo se vpodstatě o ilegální tisk, který "při okupačních vojskách" dělaly ty nejnižší předbakteriální bytosti. Byly kolportovány zdarma do schránek, všechny jsem rozcupoval na kousíčky. Byly ještě o něco horší než dnešní Haló noviny, soudruhem Grebeníčkem doporučovaný tisk pro členy KSČ(M).

Palachův zoufalý výkřik zaslechli všichni. Moji generaci zasáhl asi nejvíc, ale zasáhl i generaci našich rodičů, teprve dnes to chápu. V televizi vystoupili představitelé tehdy čerstvé české vlády i soudruh prezident Ludvík Svoboda, zbytky svobodného tisku se ještě vzepjaly k vyjádření soucitu a hanby za vlastní malost. Přesto se však našli tvorové, kteří nejenže Palachovu oběť výsměšně odbyli, ale dokonce tvrdili, že ho k ní navedli "exponenti pravice". Například Luděk Pachman byl z toho nařčen a popotahován, načež zavřen, o dalších mi už paměť neslouží. Jak se jmenoval ten soudruh poslanec, Vilém Nový, tuším, že? Tvrdil, že se Palach upálil "studeným plamenem".

Tehdy u fontány pod Muzeem (Václavák nebyl ještě od Muzea odříznut magistrálou) bivakovalo několik studentů a drželi zde hladovku. Po celé zemi se scházeli studenti a rokovali: co teď? Všichni jsme doufali, že alespoň vláda formálně požádá Rusáky o stopnutí té žumpy s názvem Zprávy. Věděli jsme, že Palach stále bojuje v Legerce, kam ho převezli. 85% těla měl zasažených popáleninami III. stupně. Ale stále jsme doufali, když nás všechny zburcoval, že snad už nemusí zemřít, že přece jen lékaři (či kdo?) vykonají zázrak.}

V pondělí 16. ledna 1989 ({[neplést si letopočty, prosím!]}) vyšlo po páté hodině odpoledne na Václavák už větší množství lidí, opět hlavně mladých, místy i mladistvých. Svobodka informovala a díky Gorbovi nebyla rušená. Tramvaj devítka, vezoucí mne s kolegou Milošem večer po šesté z práce v Olšanské, nás vysadila už v Jindřišské, dál to pro davy nešlo. Masa gladiátorů přehradila Václavák, nikoho nepouštěli a dokonce se i rozběhli se svými obuchy na dav, vysazený z tramvají. Najednou bylo kolem mne prázdno, na poslední chvíli jsem vzal roha do Panské [kudy v říjnu 1939 utíkal obráceným směrem můj osmnáctiletý (tehdy ještě bezdětek) táta z Můstku před gestapem].

Ten výroční den vzali novodobí gestapáci do vazby Standu Pence, Janu Petrovou, Sašu Vondru, Janu Šternovou, Davida Němce, Danu Němcovou, Otu Veverku, Petra Placáka, Josefa Žáčka, Marka Ptáčka,Václava Kratochvíla, Jitku Vavříkovou, Jiřího Fialu a Václava Havla. Za to, že kladli květiny na místo autodafé Jana Palacha. Týž den otiskla Večerní Praha, že si to každej na tom Václaváku mohl přečíst, odporný dopis celkem 313 studentů, učitelů a dalších příšer pedagogické fakulty UK v Praze, kteří odsuzovali shromáždění, které proběhlo den předtím.

Ale Palachiáda 1989 se teprve rozjížděla...." V úterý 17. ledna 1989 byli mladí demonstranti na Václaváku pobouřeni včerejším mlácením i kydy stranického tisku. Ten den vyrukovali komunističtí vládcové s další demonstrací síly, obrněnými transportéry, stříkačkami a celým tím bláznivým ansámblem. Byli další zatčení, znovu je bitím nutili podepisovat vylhané protokoly, znovu je svlékali do naha, znovu je vyváželi autobusy. Ten den podepsala československá delegace ve Vídni "Dokument o bezpečnosti a spolupráci v Evropě", ve kterém se zavázala ctít lidská práva, kde se např. praví:

"Se zadrženými a nebo vězněnými se bude zacházet lidsky, s respektem pro přirozenou lidskou důstojnost, zakázáno je mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení, takovým praktikám je třeba zabránit a trestat je..."

A trestat je. To se bohužel dodnes nestalo. Pak se nedivme některým zprávám z dnešních policejních úřadoven, které by jako z oka vypadly tehdejším:

"Johna Boka na MO VB v Bartolomějské ulici příslušník SNB v civilu hrubým způsobem urážel, škrtil, lámal mu páteř přes opěradlo židle, a vyhrožoval zabitím" (15.1.1989). 17.1.1989 byl u výslechu dvacetiletý David Kabzan. Policajti si do protokolu zapisovali vlastní verzi. Když David protestoval, byl zbit obuškem, přes záda, zátylek a ruce. Pod pohrůžkou dalšího násilí ho donutili protokol podepsat. Jiný vyšetřovatel výpověď přepisoval. Davidovy námitky odbyl, odmítl zjistit totožnost soudruhů bijců a vyhrožoval mu obviněním z trestného činu křivé výpovědi, kdyby chtěl protokol přeci jen měnit. Tak toto jsou například ty zločiny komunismu, které by se neměly nikdy promlčet, protože soudružnost profesionálů je doposud ubránila před spravedlivým soudem. Jó, to ovšem nebyla ta zlatá léta padesátá, ke kterým však hovada s rudou knížkou v kapse a gestapáckou duší v hrudi pod obrazy vraha Džeržinského a vraha Stalina směřovala i v tom osmdesátém devátém roce (téměř minulého století).

Večer jsme doma se ženou Ivanou poslouchali Svobodku a Hlas Ameriky. Nejzajímavější ale byla BBC, kombinovaná z dálkově zachyceným televizním signálem RTL (Lužiny jsou na nejvyšším místě Prahy). Naše černobílá Minitesla nedokázala rozluštit zvukový kód, sledovali jsme zprávy v osm večer bez zvuku. Ale české vysílání BBC mělo stejné hedlajny i další řazení zpráv a taky trvalo deset minut. Toto poněkud nezvyklé uspořádání mělo srandovní nádech i vysokou informační hodnotu.

Sedmnáctým leden 1989 nekončil. O tom však až příště.

(Bylo použito informací z Lidových novin leden a únor 1989)

Psáno v Praze na Lužinách dne 14. ledna 1999, vyšlo den nato jako příloha Neviditelného psa, 17. srpna 2004 jen mírně upraveno (dopsány závorky a vyškrtnuta nepřesná zmínka o Císařovi)


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku