Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 26.8.2004
Svátek má Luděk




  Výběr z vydání
 >ŠKOLSTVÍ: Ekologicko demokratická politická ekonomie
 >POLITIKA: Špidla: eurolhář, nebo eurozmatkař?
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Slovenská národní rehabilitace
 >NÁZOR: Malý požár Reichstagu po česku
 >ZE STARÝCH NOVIN: Měla církev své sexuální skandály již před 120 lety?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tunel Mrázovka bude dnes odpoledne otevřen
 >POLITIKA: Ministrův poslanec a poslancův ministr
 >NÁZOR: Přibyl se nejmenoval sám
 >CHTIP: Rozhovory mezi dispečery a piloty
 >PSÍ PŘÍHODY: Když dáma zaspí
 >POLITIKA: Měsíc je drsná milenka - svět bez politiků
 >PENÍZE.CZ: Zvládněte nástrahy nájmu
 >EKONOMIKA: ČNB dnes pravděpodobně zvýší úrokové sazby
 >SVĚT: Nestejný metr selektivně rozhořčovaných
 >MROŽOVINY: Připravit loď k boji!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
26.8. NÁZOR: Malý požár Reichstagu po česku
Martin Stín

Chceme-li rozumět dnešku, musíme se občas zatoulat do dějin. Poučná je například historie požáru Říšského sněmu. 30. ledna 1933 jmenoval maršál Hindeburg Adolfa Hitlera říšským kancléřem. 27. února vyhořel Říšský sněm a nacisté obvinili ze založení požáru údajného holandského komunistu van der Lubbeho, kterého později popravili. A hned 28. února Hindenburg na přání Hitlera vydal prezidentský dekret, jímž pozastavil ústavní práva, chránící demokracii. Provokace, kterou byl tento požár, otevřela dveře k diktatuře.

V malých českých poměrech se tak dramatické události, jako byl požár Říšského sněmu, zpravidla nedějí bez zásahu zvenčí. Vlastními silami se zmůžeme pouze na malé sviňárničky. Ale odehrává se jich poměrně dost, a zejména ty, které doprovázejí vládnutí sociálních demokratů, popř. jimi vedené koalice, tvoří posloupnost a spojuje je snaha zamávat s opozicí, popř. jinými protivícími se subjekty. Nemusí to být vždy nezbytně jen ODS. Skrytým terčem může být i prezident, jak se stalo před koncem mandátu prezidenta Václava Havla. Tehdy proběhlo hlučně oznámené vyšetřování korupce v Kanceláři prezidenta republiky, jímž žádné z vyslovených podezření nebylo potvrzeno. Nečistého jednání se ovšem občas dopouští také opozice, jejíž akce jsou však poměrně vzácné, málo důrazné a nemívají ohlas. Opozice zůstává v tomto směru hodně pozadu za sociálními demokraty, popř. za koalicí. (Je-li např. Kořistkova aféra provokací ČSSD proti ODS – což ovšem není prokázáno – byly by za ni koaliční strany spoluodpovědné, protože svou účastí ve vládě umožňují sociálním demokratům vládnout a používat těchto metod.) Je zneklidňující, že se v politickém boji používá technik, užívaných spíše zpravodajskými službami než korektními demokratickými politickými stranami.

K těmto úvahám mě přivedl poslanec Zdeněk Kořistka svým senzačním oznámením o pokusu o korupci, a ještě více reakce koaličních politiků. I zde platí, že když dva dělají totéž, není to totéž. Když se vytasili dva poslanci ODS se zprávami o pokusech o jejich uplacení ze strany vládní koalice, ve srovnání s poslancem Kořistkou mluvili mlhavěji, a zejména se nad jejich vyprávěním nikdo příliš nepozastavil. Kořistkovo prohlášení bylo určité, vyvolalo policejní vyšetřování a výraznou reakci koaličních, zejména sociálnědemokratických politiků. Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek okamžitě požadoval odložení hlasování o důvěře vládě, čirou náhodou zrovna ve chvíli, kdy parlamentní většina vládní koalice byla ohrožena onemocněním dvou poslanců. Odvolával se na nemožnost hlasovat o důvěře vládě v situaci, kdy je důvěryhodnost sněmovny oslabena skandálem. Jako by bylo možné ji obnovit za těch pár dní, o které by se dalo odsunout hlasování, aby byla dodržena ústavou stanovená třicetidenní lhůta. Bylo to naivně průhledné: důvěryhodnost by sice nevzrostla, ale možná by se zatím postavil na nohy někdo z nemocných poslanců. Ministr financí Sobotka chválil poslance Kořistku za to, že nechce veřejně označit své pokušitele, ale naproti tomu požadoval, aby mu poslanec Tlustý sdělil, koho ODS za poslancem Kořistkou poslala. Rovnost postavení stran ve sporu zřejmě neexistuje. Politici vládní koalice vesměs dávají najevo, že poslance Kořistku podporují a věří mu. Nad obdobnými poplašnými zprávami poslanců ODS o pokusu podplatit je všichni krčili rameny a brali to spíše jako folklor, nad nímž ani není třeba se příliš zamýšlet.

Poslanec Kořistka se v dané věci zachoval neomluvitelně špatně. Zprávu o závažném trestném činu nesdělil orgánům činným v trestním řízení a předešel tak jejímu bezproblémovému objasnění s použitím technických pomůcek sledování. Až později se svěřil tisku a kolegům poslancům. Pokusil se svést podezření k ODS, ale před veřejností tají, kdo vlastně ho sváděl a jakým způsobem měl dostat peníze za zradu vládní koalice. Je dost možné, že policie díky jeho nekompetentnímu postupu nevyšetří vůbec nic. Věc byla tak důkladně medializována, že všichni podezřelí byli varováni. Byli dva, poslanec Kořistka byl sám. Bude velmi obtížné pravdivost jeho obvinění proti údajným zmocněncům ODS doložit tak, aby obstálo jako podklad obžaloby nebo dokonce rozsudku. Doufejme, že nejsme v politizaci trestního řízení ještě tak daleko, aby bylo možné zahájit trestní stíhání představitelů ODS jen na základě nedoloženého nařčení, ač mimo politickou sféru k takovým procesům občas dochází.

Člověk, který chce rozhodovat o zákonech země, by měl být na takové úrovni právní vyspělosti, aby věděl, že podezření ze závažného a navíc politicky choulostivého trestného činu musí neprodleně sdělit orgánům činným v trestním řízení, a pak o něm veřejně dále nemluvit, aby nenarušil vyšetřování. Pokud toto neudělá a vznese veřejně obvinění, o němž ví, že je nebude moci doložit dokazováním, prokazuje svou nezpůsobilost pro výkon funkce. Je-li čestný, měl by se okamžitě vzdát mandátu, protože už nikdy neobnoví svou důvěryhodnost. Dokonce i v případě, že by se dodatečně prokázala pravdivost jeho sdělení, zůstane mu cejch nekompetentnosti. Je docela dobře možné, že poslanec Kořistka je skutečně slušný člověk, který byl zatažen do rafinované provokace, možná právě proto, že ho jeho slušnost předurčila, aby nepochopil, na jaké zákeřnosti se má podílet. Kdyby jeho jednání nebylo tolik nehorázné, zasloužil by politování. Čekají ho totiž v každém případě nepříjemnosti. ODS nic jiného nezbývá, než na něho podat trestní oznámení nebo ho napadnout žalobou na ochranu osobnosti jím označených vyjednavačů. Pokud by tak neučinila, muselo by se to vykládat jako přiznání viny.

Předseda Poslanecké sněmovny se nemýlí v názoru, že utrpěla důvěra v tento zákonodárný sbor. Teprve Kořistkovo vystoupení dodalo pravé závažnosti zprávám o korupčních pokusech, s kterými již dříve přišli poslanci ODS. Skutečnost, že se ve spojení s poslanci mluví o nabízení úplatků řádově v desítkách milionů Kč, v době, kdy poctivou prací v zaměstnání ani drobným podnikáním si mnoho peněz vydělat nelze, působí skutečně děsivě. Ve spojení s tím, že občas dostane politik, či bývalý politik, zaplaceno za loyalitu poskytnutím významných výhod, to ukazuje, že vládnoucí oligarchie se neštítí téměř ničeho a míra korupčnosti našeho politického prostředí je vysoká. Bylo by zlé, kdyby se ukázalo, že se ODS skutečně pokusila zkorumpovat poslance Kořistku. Bylo by ještě horší, kdyby se ve spojitosti s vyšetřováním tohoto případu ukázalo, že také zprávy o pokusu o korumpování poslanců ODS měly věcné jádro. Ze všeho nejhorší je ovšem to nejpravděpodobnější zjištění, že byla uskutečněna provokace, ať již za jakýmkoli účelem. Nejvyšší čas, aby politici opět pokorně předstoupili před voliče a ucházeli se o jejich přízeň, činíce pokání za spáchaná svinstva. Podpora udržovací vládě Stanislava Grosse je i z tohoto důvodu cestou do pekel, protože překáží vyvolání předčasných voleb.

Korupce a používání provokace jako metody politického boje nejsou jedinými varovnými příznaky, určujícími kvalitu současného českého politického prostředí. Za zmínku stojí jistě i personální politika současného premiéra. V těchto dnech prohrál zápas o udržení příslušníka předlistopadového represivního aparátu v čele Úřadu vlády ČR. Nebyla to jeho první prohra. Již dříve se musel vzdát Václava Jakubíka, udržovaného v úřadě dlouhou dobu za cenu obcházení zákona. Nemohl ponechat ve funkci náměstka ministra Petra Ibla a Miroslav Antl se znemožnil sám. To jsou ale jen viditelné příznaky netečnosti k minulosti osob, které zastávají důležitá veřejná místa. Daleko více je těch neviditelných, např. ponechávání důstojníků SNB na vysokých postech v PČR v době, kdy by již mohli být nahrazeni odborníky, vychovanými za nových poměrů. Nebo ponechávání příslušníků STB aspoň formálně v nižších článcích struktur PČR. Je to systémový prvek chování premiéra, kterého se patrně hned tak nezbaví. Prozrazuje jeho svázanost s pozůstatky „starých struktur" nebo jen naivitu, hraničící s hloupostí, popř. necitlivost k historické paměti národa? Činí z něj nebezpečného člověka, který se spojí s kýmkoli, kdo mu bude oddaně sloužit. Odhaluje jej jako nezralého mladého muže, jenž je natolik zaujatý svou přítomností, že nemůže pochopit, že historické křivdy hned tak nepřebolí a mohou mít vliv na myšlení lidí ještě dlouho od doby, kdy k nim došlo. Poslední možnost by vysvětlila, proč si Stanislav Gross neuvědomil, že podobnými personálními kiksy, jakým bylo jmenování do čela Úřadu vlády ČR Pavla Přibyla, symbolu předlistopadového policejního násilí, může vyvolat rozhořčení desetitisíců účastníků nepovolených protirežimních demonstrací, kteří mají nezapomenutelné vzpomínky na pluk, u něhož jeho oblíbenec sloužil. Poměry v době působení Stanislava Grosse na ministerstvu vnitra charakterizuje i nárůst rozsahu používání odposlechu soukromých telefonů. Proces orwellizace našeho života se podstatně urychlil právě od jeho nástupu do čela resortu vnitra. Za jeho působení se PČR přeměnila na autonomní, profesně občas selhávající, nicméně velmi sebevědomou až arogantní složku státního aparátu, před občany se uzavírající za zeď služebního tajemství, ačkoli bezprostředně po „Velké sametové revoluci" v důsledku změny politických poměrů a odchodu části velitelských kádrů, a také kvůli pocitům provinilosti za nezákonné represe trpěla vnitřní nejistotou a otřeseným sebevědomím.

Vše výše popsané bylo příznačné pro chování Stanislava Grosse jako ministra vnitra. Musíme bohužel počítat s tím, že si svůj způsob uvažování a postoje zachová i nadále, ve funkci předsedy vlády. Pokud tedy sněmovna dá jeho vládě důvěru, nic dobrého nás až do příštích parlamentních voleb nečeká. A po nich? Bůh suď, ale horší to už snad ani být nemůže. Změna je v každém případě nutná.

Vyšlo na Politikonu 23.8.2004


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku