Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 3.9.2004
Svátek má Bronislav




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Příběh normal(izač)ního člověka
 >POLITIKA: Probuzení profesionálních občanských aktivistů
 >MIGRACE: Asijští draci roztahují křídla
 >MÉDIA: Propojení médií a politiky pokračuje
 >VÍKENDOVINY: A zem se pohnula...
 >VĚDA: Blaise Pascal - 2. část
 >PENÍZE.CZ: Jak ušetřit aneb není účet jako účet
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera šly děti do školy
 >SPOLEČNOST: Homo programaticus
 >VZPOMÍNKA: Starý diáček
 >BONNEVILLE: Na šťastné dětství není nikdy pozdě
 >JUSTICE: Opožděná spravedlnost
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Zahrávání se zdravím a životem
 >PSÍ PŘÍHODY: Ale fakt, teď je to vážné

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Zábava  
 
3.9. VÍKENDOVINY: A zem se pohnula...
Václav Vlk

"Když je v Praze abnormální hic..," tak to je skoro prd proti tomu, když je hic v Dubrovníku. Staré město žhnulo jako obrovská pec, vzduch byl těžký a jen se tetelil a i místní racci, jindy doplňující kolorit města, jen posedávali jako že i oni toho mají dost.

Slunce vypadalo jako když se na obloze nehýbe a jen bodá svými paprsky zemi. I představa, že by měl jít člověk někam na sluncem zalitou pláž, byla děsná. Dejte mi stín! STÍN! STÍÍN!!! V kanceláři jugoslávských aerolinek měli sice stín, ale teplota našich těl se ještě zvedla. Otlemený frája v uniformě společnosti JAT nám sdělil, že od tohoto týdne Jugoslávské aerolinie vybírají další "letištní taxu" ve výši 12 dolarů za osobu, a to přímo od každého cestujícího a kdo na to nemá, toho domů neodvezou, takže neodletí a tak ať takový žebrák jde třeba pěšky!

Zanechali jsme úředníka JATu uprostřed ječícího a nadávajícího houfu Němců, Italů, Holanďanů a haldy různých zástupců turistických kanceláří a vytrénovaní reálným socialismem jsme vzali tuto skutečnost na vědomí a vyrazili ven na lavičku přepočítat zbylou hotovost. Když jsme to sečetli, vydělili a vynásobili, vyšlo nám, že pokud zaplatíme letištní taxu:
- na kemp nemáme peníze
- na dárky nejsou už vůbec žádný peníze
- vodu budeme pít co nejméně, neboť cokoliv pitného v obchodech je drahé a cokoli pitného, tekoucího jen tak z kašen a hydrantů, je značně podezřelé.

Následně se rozpoutala dlouhá diskuse, zda v případě, že se napijeme z kašny a dostaneme průjem - ačkoli i dámy v tomto případě zásadně používaly slovo "sračka", bude ten průjem tak děsný, že se s ním nedostanem do letadla, případně nebude tak strašný takže dostaneme, přičemž dvě osoby, vždy půlka jednoho páru, tvrdila že bude tak děsný, že nedostaneme, zatímco druzí dva odporovali, že nebude, takže dostaneme, kteroužto intelektuální rozpravou jsme strávili velkou část jinak děsně se ve vedru vlekoucího odpoledne.

Další konstantou, kterou jsme věděli, bylo to, že na jídlo máme jen nemnoho dinárů, takže abychom neumřeli hlady, bude nutno vybírat potraviny stejně obezřetelně jako Amundsen, když hodnotil cenu, kvalitu a výživnou hodnotu dostupných potravin spolu s jejich schopností odolávat povětrnostním vlivům.

Po podrobném průzkumu prodejen jsme zakoupili dvě půlkilové táfle čokolády, které byly spolu s chlebem vzhledem k výživné hodnotě nejvýhodnější jak cenově tak kaloricky a z důvodů, které byly jasné jen titovským plánovačům, také nejlacinější. Obě "čokoládové" táfle byly vyrobeny z jakéhosi materiálu teplotě nepodléhajícího, což jsme věděli už z první návštěvy města. No a byly sladké, byla toho plná huba a žaludek, takže ve výběru zvítězily.

V pozdním odpoledni jsme se vydali na blízký kopec, či spíše skálu nad zátoku. Skálu vysokou, s krásným výhledem na moře i Dubrovník a s několika borovicemi - piniemi, pod kterými byl stín. Vzduch kolem nás houstl, a to nejen vzhledem k jeho stále se zvyšující nedýchatelnosti. Nad Dubrovníkem se chvěl podivný opar, moře leželo jako mrtvé a bylo ticho rušené jen vzdálenými klaksony aut.

Konečně přišel večer. Pod rouškou tmy jsme rozbalili stany. Tedy zatlouct kolíky, byť hliníkové, specielně turisticky vyztužené a vůbec v Československu mnohokrát vyzkoušené do suché ztvrdlé země na vrcholu skály byl skoro nadlidský úkol. Nakonec stany stály, matračky byly nafouknuty a kdyby tam někde byla ta slavná "lopatka, co s dotyčným nemluví", tak by měla úžasnou možnost vyniknout protože nemluvil skoro nikdo s nikým. Jen jsme po sobě štěkali. Spíše sípali.

Vedro ve stanu bylo úděsné. Z polodřímoty mne vždycky po cirka hodině vytrhl kontakt s tvrdou realitou. Presentovanou zde na kámen ztvrdlou zemí a pichlavými kamínky pod podlážkou stanu. Měl jsem totiž třídílnou matraci, která v prostředním dílu ucházela.

V polospánku cítím, jak se moje hýždě opět pomaloučku přibližují k zemi, když tu..!!!! Zem se pohnula!!!!

V dramatických okamžicích lidi napadají naprosté blbosti. Slyšel jsem ve filmovém dokumentu autentické svědectví o zrozkotání lodi, dvojčete Titaniku, jak profesionálka, zdravotní sestra, vyprávěla, že když se zasažený kolos začal potápět, nemohla vyhnat z hlavy myšlenku na to, že se jí rozsypou pomeranče z bedýnky, kterou měla uloženou v kajutě.

Nejprve mne v okamžiku, když se mi pod zadnicí zachvěla zem, napadlo, že je to nějaká blbost, protože Zem se má pohnout při úplně jiných příležitostech. Jak psal tuším Hemingway v románu ........ Sakra, v čem on to psal? Co? No jak se ve Španělsku pohnula zem. V tom příběhu On a Ona - tehdy bylo běžný, že v podobných situacích spolu byli on a ona - když dělali TO se pohnula Zem. Známější výjimkou, kdy TO dělaly spolu osoby stejného pohlaví, ve dvacátém století tvořili jen Ernstovi Röhmovi "hoši" z SA. Ti sice byli pořád "spolu" a prý rádi a líbilo se jim to, ale jak to s nimi dopadlo! A jestli se s nima hejbala Zem, to se taky nikde neříká.

Vraťme se k románu. V něm tedy byli On a Ona "spolu". Jenže ona si nebyla jistá, zda zrovna tohle, jak jsou zrovna teď "spolu", je to pravý bejt "spolu". To holky často řešej, jestli tohle "spolu", co je teď, je to nejsprávnější "spolu", na které každá dívka od prvních náznaků puberty čeká.

No a v tom románě se hrdinka jde "potom" zeptat moudré stařeny (v románech se vždycky hrdinové a hrdinky ptají moudré stařeny, v životní praxi je nebezpečné se o čemkoliv podobném jakékoliv stařeně jen zmínit!!!!), zda to bylo, no TO. Dneska se Tomu říká cizím slovem mnohonásobný "orgasmus". A jak pozná, že to bylo ono s tím skutečným pravým.
No a ta moudrá stařena se jí ptá, jestli se přitom "pohnula Země". A ona, ta co se ptala a jak byla předtím s tím chlapem a tam to, ..víte co…, tak ta řekla že jo. Že se pohnula. A bába řekla, tak že je to v pořádku, že TO určitě jak teď "byli spolu" bylo to nejspolovatější, jak spolu kdo mohl být.
A "Bůh Vám žehnej" řekla španělská soudružka babička republikánka. V tom románě.

A co jsem si to přečetl v románě, i já jsem toužil aby se "Země pohnula". Takovou sílu má pravá literatura! Jak já jsem na to celou tu dlouhou pubertu čekal! A furt nic! Ať to bylo jaký to bylo, Zem nic a nic. Nehejbala se! Jsou okamžiky, kdy se všechno, co se týká TOHO, mladého muže děsně zajímá. Je dokonce ochoten číst i školní "doporučenou literaturu", v našem případě Zápotockého "Vstanou noví bojovníci", a to specielně stránky, jak se tam píše "o tom" jak to dělala kladenská dělnická třída. Ba dokonce jsou v této fázi mládí někteří mladí mužové ochotní naučit se celé básně nazpaměť. Či aspoň jejich části. Třeba od Wolkera, jak rýmuje že přeříznul svojí milou a jiné.

Ovšem například Babičku od Boženy Němcové, přestože to byla super doporučovaná četba, tak tu né, tu jsem v životě nečetl. Protože "babička šukající po místnosti" mladého muže příliš nevzruší a nezaujme. To spíš už ta druhá "Babička", co ji prý napsali Neruda s Vrchlickým. Tuto druhou, oficielně žactvu zatajovanou Babičku, jsme znali skoro nazpaměť.
Začíná totiž skutečně nezapomenutelně:
Na Starém bělidle bylo toho dne lautr hovno co dělat. Sultán a Tyrl leželi na zápraží a líně si lízali kulky. …..
A pokračuje (volně):
….Od splavu zněl Viktorčin zpěv.
"Dneska ta Viktorka zase děsně ječí..," pravil pan Prošek.
"Ale nedivte se," pravila babička. "To ji svrbí frnda! To je horší než podebraná pata!"

A tak tento neoficielní spisek pokračuje až po onen slavný popis cesty na Zámek. Tak rozdílný od Kafkova pohledu. A v tom je vidět ten rozdíl mezi různými intelektuály, byť by žili všichni v Praze. Zatímco Kafkův Zámek se tajemně tyčí a hrdina "K" bloudí a trpí, Švejk spolu s opilou eskortou vymetá pražské hospůdky pod největším českým Zámkem-Hradčanama a "babička" je na tom jinak. Kráčí za paní kněžnou utěšenou krajinou, avšak, jak říká Melicharová, avšak:
Co krok, to prd. Co prd, to krok. "Zatracené kyselo," pravila babička, "ještě se cestou na ten Zámek poseru!"
Ovšem byly tam ještě daleko zajímavější pasáže, v téhle verzi Babičky, třeba jak vstoupila Barunka do šera stodoly, narazila na oj a:"To jste vy, pane Franz?" tázala se tiše...
Podobné úžasné pasáže při četbě zvedaly mladým mužům tlak, výši fantazie i některé konkrétní části jejich organismů.

Takže jakmile se pod mým zadkem pohnula země, zbystřil jsem pozornost. Zem mi pod prdelí jemně zavibrovala a já jsem přestal vzpomínat, zda to byl román "Komu zvoní hrana" anebo snad "Sbohem, armádo" .(Ale to ne, Sbohem armádo ne, to bylo z první světové války!)
"Himbajs," pronesl jsem v duchu, jak říkali hrdinové z Rychlých šípů. Co se to tady děje?
(To se dozvíte příští týden)

*********************************************
Obr. 1 - Večery u Jadranu jsou romantické i dnes.
Obr. 2 - Dnešní čokoláda v Chorvatsku "taje". A k cestě k Jadranu stačí jen občanka. I když tenhle pán ji ještě asi nemá.




Další články tohoto autora:
Václav Vlk

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku