Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 1.9.2004
Svátek má Linda




  Výběr z vydání
 >ŽIVOT: Po kamenité cestě
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 3: New York City, neobvyklé místo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dovolte mi si zanaříkat
 >PRÁVO: Dobře utajená interpelace na ministra spravedlnosti
 >PSÍ PŘÍHODY: Psi nejdou do školy
 >JAZYK: Faux amis 1
 >PENÍZE.CZ: Meziúvěry: dobrá zpráva, konkurence funguje
 >EKONOMIKA: Růst úrokových sazeb bude pokračovat
 >PENÍZE.CZ: Indexy: zrcadla akciových trhů i celých ekonomik
 >MROŽOVINY: SNP stále kontroverzní
 >SPOLEČNOST: Pehova obsese
 >INTERNET: Chcete ADSL skoro zadarmo?
 >POLITIKA: Nadopovaná řecká ekonomika
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Modrého červená
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Carrefour? U Cafourka!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Mejlem  
 
1.9. ŽIVOT: Po kamenité cestě
Petr Kersch

V blízkém okolí Děčína jsou kopce, skály a lesy, protkané pěšinami, po kterých můžete chodit hodiny a hodiny. V členitém terénu stoupají cesty často v serpentinách a na mnoha místech vedou po vrstevnici prudkého svahu, takže z horního úseku snadno můžete pozorovat postavičky chodců, plahočící se mezi starými buky tam dole, padesát metrů pod vámi. Zezdola je pohled méně vděčný - takový krpál! Udýchán, postupuji krok za krokem a pozorně hledím, kam šlapu. Po letních lijácích je stezka vymletá na kost. Obnažené kořeny jak pohozená lana, v zatáčce zase závěj naplaveného písku, valouny, ulámané suché větve, silné jako mužské předloktí, leží napříč cesty. A zase: ostré šutry, balvan z pískovce, přivalený vodním proudem.

Stoupám po pěšině, vyhýbám se překážkám. Dávám pozor, abych nezakopl nebo nesmekl se po kluzkém loňském listí. Špatné došlápnutí není žádoucí a o nějaký výron v kotníku - teď, v nastávajícím indiánském létě, kdy je tady nejkrásněji - zrovna nestojím. Slyším nějaké dětské hlasy. Vysoko nahoře nade mnou u zábradlí stojí čtveřice kluků, ne, tři kluci a děvče. Mládence odhaduji z té dálky tak asi na páťáky, slečna je o hlavu větší a velí. Pokřikují na mě, něco hledají na zemi, hrozivě gestikulují. Narazil jsem na hlídku, střežící území Komančů?

Myslím, že hledají kameny a budou je házet, napřed zkusmo a potom doopravdy; taky že ano, první kámen letí mezi kmeny po svahu dolů. Jakýsi předskokan, odráží se, hop a proletí nad mou hlavou velkým obloukem. A následuje druhý, třetí, menší i větší jako pěst, poskakují po srázu, přeletí pěšinu a pokračují ve svém skákavém letu až daleko dolů, k lavičkám a k pískovišti.

Dokud jsem stál, zřejmě necítili ve svém vysokém palebním postavení žádné ohrožení. Dva menší chalani hledali pro třetího, zdatnějšího vrhače kamennou munici. Náčelnice obstarávala pozorování a nahlas přitom nadávala. Nadávky z dívčího hrdla, chrlené na moji osobu, mi připadaly zvlášť potupné. Vystoupil jsem po stezce o několik kroků vzhůru - kameny nekameny - a hle! Komančové se zarazili... Ano, ještě jeden pořádný šutrák - a dost, padáme...

Ne, nepronásledoval jsem ony bojovníky. Opět jsem se zastavil, opřel se o skalisko u cesty a ohlédl se. Napadlo mi, že tahle křivolaká, kamenitá cesta by mohla být obrazem života obyčejného člověka - chcete-li, třeba mého života. Taky začíná dole, na zeleném trávníku, pak stoupá v zátočinách výš, je samý kámen, výmol a bludný kořen. Pravda, v některých úsecích vypadá schůdnější, ale hned zase ty klacky pod nohama, valící se balvany... I ti Komančové se docela sem hodí.

Podíval jsem se nahoru. Cesta se zdála volná, tak jsem se rozhodl, že půjdu po ní dál, až na její konec.

© Petr Kersch, srpen 2004, Děčín


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku