Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 2.9.2004
Svátek má Adéla




  Výběr z vydání
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera šly děti do školy
 >SPOLEČNOST: Homo programaticus
 >VZPOMÍNKA: Starý diáček
 >BONNEVILLE: Na šťastné dětství není nikdy pozdě
 >JUSTICE: Opožděná spravedlnost
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: Zahrávání se zdravím a životem
 >PSÍ PŘÍHODY: Ale fakt, teď je to vážné
 >PENÍZE.CZ: Burzy, které hýbou světem
 >ŽIVOT: Po kamenité cestě
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 3: New York City, neobvyklé místo
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dovolte mi si zanaříkat
 >PRÁVO: Dobře utajená interpelace na ministra spravedlnosti
 >PSÍ PŘÍHODY: Psi nejdou do školy
 >JAZYK: Faux amis 1

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
2.9. POLITIKA: Špatně skrývaná reklama
Jaroslav Teplý

Českou republikou probíhá právě pozdní diskuse o roli komunistů v polistopadovém státu. Při tom se obvykle nedostatečně bere v úvahu historie, jak k tomu vlastně došlo, a v podstatě nikdo nenavrhuje, jak tuto situaci řešit, pokud se to vůbec ještě řešit dá... Pokusím se upozornit na okolnosti, kterým se věnuje podle mého názoru málo pozornosti. Moje upozornění jsou ovšem staršího data, což ale svědčí o tom, že se dnešní vývoj dal předvídat.

Začnu s jednou pasáží ze své opovrženíhodné a veřejnosti prakticky neznámé knížky napsané kolem roku 1972.

________________________________

... Nicméně, pro provádění této politiky se straně ze začátku nedostávalo členů, proto byl po roce 1948 organisován masivní nábor nových členů, jehož výsledky nebyly jen kvantitativní. Samozřejmě chyběli revolucionáři, nebylo důvodů k revoluci a člověk se stává revolucionářem jenom z nutnosti.... Naopak tu byl velký příliv lidí, kteří vstupují do vládnoucí strany v jakémkoliv totalitním systému. Připomeňme si několik typických skupin:

1) Osoby toužící po moci, chtějící ovládat ostatní, brutální a bezohledné, ochotné podporovat jakýkoliv režim, který jim k tomu dá příležitost.

2) Osoby zkorumpované, mající temnou minulost, bývalí kolaboranti s Němci, snažící se kompensovat svou minulost mimořádným "revolučním" zápalem a tvrdostí.

3) Neschopní prospěcháři, kteří nejsou brzděni morálními či ideologickými předsudky, kteří se rychle chopili příležitosti k mimořádnému snadnému postupu a kteří - když se jim podařilo dostat na dobré místo - se snaží si ho udržet slepou poslušností.

4) Osoby bojácné, ztracené bez opory ve víru bouřlivých událostí, hledající stále chybějící oporu a alespoň částečnou bezpečnost, které doufaly, že vyřeší svůj problém tím, že se připojí k těm, kteří mají moc; tyto osoby byly relativně méně nebezpečné svému okolí, protože se snažily do ničeho se neplést.

5) "Malí" občané, kteří si chtěli jenom vyřídit účet se svým sousedem nebo nadřízeným; lidé, kteří neměli v životě úspěch z velmi rozličných a vůbec ne politických důvodů a kteří se chtěli pomstít těm, kteří v jejich očích úspěchu dosáhli.

Je samozřejmě možné s takovými lidmi znárodňovat, konfiskovat, odsuzovat, potlačovat, zkrátka praktikovat ultranegativní diktaturu. Ale není možné se byť i jen pokusit o z mnoha ohledů absurdní systém, jehož první nutnou, ale nedostačující podmínkou (jak říkají matematici) jsou enormní nároky na morální vlastnosti člověka - pokud ovšem to vůbec bylo úmyslem.

_________________________

A k čemu že to došlo po listopadu 89? Čs. komunistický parlament zvolil novým presidentem disidenta Václava Havla, kterému socialistický režim dosud nemohl přijít na jméno. Na oplátku se pak stal významný člen ÚV KSČ a místopředseda poslední předlistopadové tedy komunistické vlády Marián Čalfa předsedou první revoluční, přesněji řečeno "revoluční" vlády. Chce snad ještě někdo mluvit o revoluci? Kolik procent z těch, kteří od roku 1948 zemi vládli, patřilo asi do prvních tří zmíněných kategorií? Četl jsem někde, že v kritické době přechodu na nový režim měla KSČ asi 1,7 milionu členů. Jakou má toto číslo vypovídací hodnotu a pokusil se někdy někdo z toho vyvodit nějaké závěry než se začalo po listopadu 89 něco přeorávat? Ke kterému druhu (opradoví komunisti nebo hořejší kategorie] patří od listopadu vládnoucí bývalí členové KSČ (politici, ministři, poslanci, velcí podnikatelé atd.) v dresu "občanských" politických stran? V Polygonu 3-93 ("Poněkud neobvyklý pohled na polistopadovou politiku") jsem napsal:

Pojem "komunisté" je třeba trochu odideologisovat, protože až na omezený počet osob z bývalého " zdravého jádra " strany nejde o lidi, kteří by si ve volném čase ukazovali v Krátkém kursu dějin VKS(b). Po roce 1968 ideologická zástěrka definitivně padla a representanti režimu vystupovali už více či méně otevřeně jako representanti nikoliv ideologické, nýbrž mocenské elity či spíše gangu, jakési legální mafie.

Bylo možno od nich očekávat nějaké vyrovnání s komunistickým režimem, zvláště když došlo hlavně vlivem pánů Rychetského (dnes předsedy Ústavního soudu) a prvního a dlouholetého presidenta Havla k bezešvému právnímu navázání na něj?

Kdyby bylo došlo k opravdové revoluci, bylo by bývalo možno tuto mafii vykořenit, protože byla ještě v kompaktním stavu. Protože o opravdové revoluci nemohlo být řeči, stáhla se mafie rozdělená na klany,skupiny a i solisty pohodlně pod povrch, odkud může situaci státu ovlivňovat a současně se nerušeně napakovávat díky své soudržnosti a nesmyslnému hraní si na demokracii polistopadových vlád. (To se vzdáleně podobá situaci v Iráku.)

Myslím také, že jsem pak vyjádřil názor většiny věcně uvažujících realistických občanů, když jsem napsal v Polygonu 7/93 ("Jak dál u nás po volbách v Polsku?"):

...Relativně klidná a stabilní politická situace v Čechách je podle mého názoru způsobena jen tím, že přes postupné zhoršování hospodářské situace nedošlo ještě na rozdíl od Polska k rozhodujícímu nárazu reformy na normálního námezdně pracujícího občana, nemá tedy smysl srovnávat Českou republiku s Polskem. Je ovšem evidentní, že na rozdíl od metody zmíněné na začátku (onoho článku - J.T.))dojde v současném stylu reformy k nejobtížnějšímu období až po několika letech po politickém přelomu, kdy si značná část lidí může myslet, že to nejhorší už má za sebou a ochota snášet velké materiální obtíže už není tak velká. Jak to vlastně je a kolik občanů za koalicí i v obtížné situaci stojí se ukáže teprve až i u nás dojde k dlouho ohlašovaným, ale stále odkládanym bankrotům (dojde k nim vůbec?),likvidaci nerentabilních podniků, očekávanému prudkému vzrůstu nezaměstnanosti a celkovému zostření sociální situace. Jeden z největších nedostatků současného režimu - neschopnost korektně ale důsledně se vyrovnat s komunistickým režimem - se může stát těžkou psychologickou nevýhodou vládní koalice. Lidé začnou srovnávat svou situaci s tím, jak se měli za socialismu ( to se právě stalo v Polsku) a může se pak ukázat, že počáteční "superrychlá " (J. Leschtina) privatisace nevede k cíli t. j. k vybudování normálně fungující ekonomiky o nic rychleji, než zdánlivě pomalejší postupná methoda, jednoduše proto, že právě o tom rozhoduje lidsky faktor. Ne dokoncení privatisace, nýbrž akceptace nového hospodářského systému i za obtížných podmínek rozhodující většinou občanů bude znamenat definitivní dosažení tohoto cíle...

Někdo by se mohl divit, proč se o těchto názorech vůbec nediskutovalo, proč byla a je moje opovržení hodná knížka tak důsledně utajována, ač to byla vlastně jen výzva k diskusi o budoucnosti. Těch 1,7 milionu členů KSČ však ukazuje jasně, že lidé nepočítali se zhroucením komunistického režimu a zabydlovali se v něm, jak nejlépe uměli, a ne všem přišla změna vhod. Se zhroucením nepočítali ani V. Klaus ani V. Havel. Moje knížka a polistopadové publikace nastavovaly politikům i občanům nepříjemné zrcadlo, mimo to měli straničtí občané zvláště na lépe placených místech strach, že by o ně mohli přijít, obávali se, že by se mohli vrátit emigranti znalí jak socialismu, tak soudobých západních ekonomik. Ten možná pochopitelný strach z popsaného papíru, kolektivní snaha zabránit jakékoliv diskusi, zabránit tomu, aby nepříjemné myšlenky vešly v obecnou známost, nasvědčuje tomu, že jsem se měl asi často pravdu. Jenomže co je to pravda? Nejlepší odpověď na tuto otázku v naší zemi je stále Vaculíkova dnes více než kdy jindy platná definice z roku 1968, že pravda nevítězí, že pravda prostě zbývá, když se všechno ostatní prošustruje. S tím budou občané už poměrně brzy konfrontováni, protože k prošustrování toho moc nezbývá.

Jen tak mimochodem, občas zkouším protlačit své svérázné názory do zahraničních medií, celkem s malým úspěchem. Nedávno jsem reagoval na článek Business Weeku o Polsku a šokové privatisaci stručným shrnutím svého názoru na transformaci postsocialistických států, což jsou věci, které - nemluvě o knížce - vytrubuju v českých "okrajových" mediích už od roku 1989. Kupodivu časopis můj příspěvěk otiskl (BW 31.5.2004, Readers Report) a nejen to, do čela rubriky vysadil tuto větu z mého příspěvku: "Západní ekonomové vlastně nikdy nechápali, co se děje v socialistických zemích a jejich ekonomikách", což ponechávám bez komentáře.

A ještě něco. Všimli jste si článku v MF Dnes, 27.5.2004, "Většině Poláků se stýská po komunismu, říká průzkum"? (Otázka: kteří politici udělali pro poválečné Polsko nejvíce? Odpověď poloviny respondentů: Edward Gierek, šéf KSP v sedmdesátých letech. Z dalšího textu vyjímám: Ekonomický zázrak byl tehdy založen na půjčkách, které Gierekovské Polsko bohatě čerpalo za Západu. Plánem bylo zmodernisovat průmysl a dodat obyvatelům spotřební zboží. Místo smysluplných investic se však většinou nakupovalo zboží a jídlo. Ekonomická krise 70. let a neschopnost splácet půjčky nakonec zlomily Gierikovi vaz. Pár let však měla většina lidí iluzi úspěšného, bohatého a ekonomicky silného Polska.)

01.09.2004


Další články tohoto autora:
Jaroslav Teplý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku