Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 4.9.2004
Svátek má Jindřiška




  Výběr z vydání
 >MOBY DICK: Dovolená s otazníky
 >POLITIKA: Také němé tváře protestovaly
 >LÉKAŘSTVÍ: Spolupráce léčitele a lékaře - trend moderní doby
 >POLEMIKA: Kde nejsou viníci, nejsou ani nevinní
 >POLEMIKA: Eurozatykač zpochybňuje právní jistoty občanů
 >POLITIKA: Příběh normal(izač)ního člověka
 >POLITIKA: Probuzení profesionálních občanských aktivistů
 >MIGRACE: Asijští draci roztahují křídla
 >MÉDIA: Propojení médií a politiky pokračuje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Taxíky
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak je to s míčky
 >VÍKENDOVINY: A zem se pohnula...
 >VĚDA: Blaise Pascal - 2. část
 >PENÍZE.CZ: Jak ušetřit aneb není účet jako účet
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Včera šly děti do školy

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
4.9. POLEMIKA: Kde nejsou viníci, nejsou ani nevinní
Přemysl Janýr

Jiří Pehe v LN 20.8. označil rozhořčení nad kauzou Přibyl za licoměrnost, pramenící z neochoty vyrovnat se s vlastní minulostí a předkládající veřejnému odsudku namísto skutečných viníků garnituru lidí, kteří se v podstatě neprovinili víc, než většina ostatních, kteří před nespravedlností ze strachu zavírali oči. Jiří Just v LN 23.8. namítá, že nelze házet celý národ do jednoho pytle a zdůrazňuje rozdíl mezi bijícími policajty a občany bitými za to, že oči otevřeli. Na Neviditelném psu se 31.8. k diskusi připojil Prostě Gentleman výpadem proti Jiřímu Pehemu, ve kterém mu upírá právo konstatovat špatné svědomí národa.

Problém, který Jiří Pehe označil se jako červená nit táhne našimi dějinami. Za podíl na genocidě Romů 1942-43 byl jeden z pachatelů pokárán důtkou. Za desetitisíce ubitých sudetských Němců byli odsouzeni a po několika měsících opět propuštění snad čtyři lidé. Obdobný počet viníků byl potrestán za teror a tisíce mrtvých v padesátých letech. Jeden viník se zodpovídá za invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a prezident uvažuje o milosti. Ti, kdo v Moskvě podepsali okupační dohodu jsou považováni za hrdiny, aktéři normalizačního procesu jsou ceněnými odborníky, porevoluční rozkradení státního majetku je úspěšnou privatizací. Další kostlivci ještě leží ve skříni, lékařské pokusy na amerických zajatcích z Koreje a Vietnamu, podíl StB na pogromech v Indonésii v r. 1965 se statisícem mrtvých či jen sterilizace romských žen v sedmdesátých letech. Namísto zamyšlení se uspokojujeme stále novými obrázky imaginárních nepřátel, věrolomného Západu, Němců, buržoazie, sionistů, imperialistů, kontrarevolucionářů, ztroskotanců a samozvanců, dnes komunistů a estébáků.

Ve všech zmíněných příspěvcích však uniká, proč bychom se minulými zločiny měli či neměli zabývat. Nejjednodušším důvodem je individuální potřeba morálního odsudku, spočívajícího v uspokojení, že se ostatní chovali ještě hůře, než já sám. Je blahodárný, potlačuje pochybnosti o vlastní důstojnosti, dokazuje, že mé vlastní jednání je vlastně "standardní", že byli horší, že v porovnání s kdejakým estébákem či komunistou jsem pořád ještě docela slušný člověk.

Důvody zabývat se vlastní minulostí však mohou být i zcela pragmatické, například zkušenost. Kdybychom přezkoumali osudy přerozděleného sudetoněmeckého majetku, rozhodovali bychom možná jinak o restitucích a privatizacích. Kdybychom zhodnotili výsledky orientace na vzdálené spojence Francii a SSSR, možná bychom dnes více dbali na bezprostřední sousedy, než na vzdálené USA. Kdybychom se vypořádali s tzv. Benešovými dekrety, mohli bychom dnes snadněji rozlišovat co je špatné a co dobré. A kdybychom se více zabývali svou zkušeností s fungováním totalitních systémů, snad by naše společnost byla občanštější a aktivnější, kontrola moci účinnější a věci by fungovaly lépe. Ne nadarmo se říká, že národ, který své dějiny zapomněl, si je musí prožít znovu.

Raději ale děláme tlusté červené čáry a začínáme stále znovu od nuly, jako bychom se minulosti mohli zbavit a jsme zaskočeni, když tomu tak není, Přibyl, když mu někdo připomene aktivní podíl na minulém režimu, my všichni, když nám někdo připomíná třeba zločiny odsunu. Reakce je vždy stejná: já jsem se choval slušně, jako většina ostatních, nemám si co vyčítat.

Jiří Just má pravdu, že se podíl jednotlivců liší. Přechod od těch, kteří zločiny sami iniciovali a páchali přes ty, kteří se tvářili, že o ničem nevědí až po ty, kteří se aktivně vzepřeli je plynulý a jakákoli hranice morální viny - německá národnost, kádrový původ či lustrační zákon - je libovolná, zavádějící, na obou stranách se ocitne mnoho lidí neprávem. Námitka by ale měla smysl pouze pokud chceme morálně soudit jednotlivce - pak má ovšem své oprávnění i připomínka Prostě Gentlemana "nesuď, abys nebyl souzen".

Chceme-li však, aby naše společnost opět řádně fungovala, abychom znovu nabyli pocitu národní rovnocennosti a důstojnosti, nemáme na vybranou, se svou minulostí se vypořádat musíme. Ani flagelanstvím, ani sypáním si popele na hlavu, nýbrž otevřeným a upřímným zhodnocením co jsme udělali špatně a co dobře a vyvozením důsledků. Vztahovačnost, ohrazování se "ale já ne, mne se to netýká" ani osobní útoky v tom nemají co pohledávat, protože se to týká všech a bez rozdílu.

K tomu ovšem nezbytně patří i vyšetření, adresné pojmenování i případné potrestání těch, kteří se provinili osobně konkrétními skutky a nikoli jen příslušností ke skupině vybraných nepřátel. Ne pro trestání samé, ale jako nutná podmínka vědomí, že je naše společnost připravena se nespravedlnosti bránit. Jinak zbývá bezbřehý pocit Přibylovské nespravedlnosti, proč právě já bych se měl zodpovídat za činy, které napáchali ti druzí, nepotrestaní. Jenomže dokud nejsou viníci, nejsou ani nevinní.

Přemysl Janýr


Další články tohoto autora:
Přemysl Janýr

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku