Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.9.2004
Svátek má Matouš




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Špidla si zaslouží omluvu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Ta slast být okraden
 >VZPOMÍNKA: Kameníci - studenti
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama (2)
 >HISTORIE: 23. září 1938
 >DOKUMENT: Otevřený dopis premiérovi
 >POLITIKA: Vládní krize 2004 – virtuální mocenská šaráda
 >ARMÁDA: Skvělé dny NATO
 >DOKUMENT: Wikipedie přesáhla hranici jednoho milionu článků
 >PENÍZE.CZ: Studenti mají větší výběr běžných účtů
 >EKONOMIKA: Jak se bude vyvíjet americká burza po zbytek roku?
 >DOPRAVA: Tak se jezdí v Praze
 >MÉDIA: Co říkají webové stránky o členovi RRTV?
 >FEJETON: Jak funguje socík
 >POLICIE: Policejnímu generálovi pro informaci!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
21.9. ŠAMANOVO DOUPĚ: Ta slast být okraden
Jan Kovanic

Už jsem to tu psal: Jezdíváme takhle v létě se ženou do Slap, ponořit se do vln místní přehrady na našem oblíbeném kilometru. Autem je to naskok, za třičtvrtě hodiny tam jsme a pak už se rochníme v přírodním prostředí.

Autem je to naskok, nicméně až na pláž si ho s sebou nevezmeme. Ani peněženky, klíče, dokumenty, mobily a věci, které by nám někdo mohl během naší plavby uzmout. Zaparkujeme necelý kilometřík od místa ponoru, a necháváme ve vozu i své odění. K vodě scházíme v plavkách a ručnících. Vždyť je to na kraji chatové osady, tady se všichni znají, tak snad...

Tak snad jsme byli letos vykradení. Neznámý šikula otevřel kufr, hmátl po mé ledvince a ženině tašce. Šaty nám nechal. Kdybych se nesháněl po mobilu, tak jsme možná na to, že jsme okradení, přišli až doma. Nebyl to letos první případ na tom místě, jak jsme se pak dověděli. Policajt z Hradišťka mi pak později řekl, že se zloději nestydí krást i v chatách za bílého dne! Jdou "na drzovku". Majitel chatky pilně pracuje na zahrádce či štípe dříví - a zlodějíček mu přitom vykrádá domek. A když je přistižen tak - já nic, já jsem se spletl, nebo já se jdu zeptat, jestli neznáte Vořechovy...

Ale na Hradišťko jsme nejdříve nejeli. Jeli jsme rychle domů, neboť jsme nechali v autě i dokumenty - přece si je nebudeme brát na divokou pláž. Ještě by nám je někdo ukradl. (Přiznám se - papíry od auta jsem měl s sebou. Jinde, než klíče od auta. Schoval jsem si je... Tůdle!) Klíče od bytu byly - v mé ledvince a ženině tašce. Takže rychlí zloději by nám mohli i vybílit byt, když znali adresu a měli klíče. Telefonováním jsme se nezdržovali - třebaže jsem nejdřív měl tu myšlenku, že bychom mohli zavolat sousedům, aby drželi hlídku.

Jenže. V ukradené ledvince jsem měl mobil. I zápisník se všemi čísly. Takže jsme stejně nemohli volat, když jsme nevěděli, kam. A čím. A za co! Vždyť jsme neměli ani peníze! (A benzínu tak akorát na cestu domů. Ještěže jsme s sebou měli kreditní karty. Aha, tak tedy taky ukradené...) Mohl bych telefonovat z budky sousedovi, jehož číslo by mi řekli na teleinformacích, pomocí vynálezu zvaného Telekonto. Při nějaké situaci, kdy moc potřebujete volat, a nemáte ani peníze ani mobil, zavoláte na jednu z bezplatných linek, co začínají 800, pak se identifikujete asi dvanáctimístným kódem, přidáte čtyřmístný PIN a pak už jen volíte devítímístné číslo účastníka. A telefonujete přitom na účet svého telefonního čísla u Českého Telecomu. No jo, jenže kdo si má takovou hromadu čísel pamatovat - měl jsem je zapsány v ukradeném zápisníku. Ženě jsem dal škartičku. Nosila ji v peněžence - ukradené. Jenom nevěděla, jestli si tam ještě nedopsala PIN...

Tak jsme jeli nejdřív domů, rychle, mlčky, vztekle. Asi tak v Davli mě napadlo - no jo, ale jak se dostaneme domů, když nemáme klíče? A synek je na dovolené? Budeme muset poprosit sousedy, abychom si od nich zavolali. Za další hodinu přijede dcerka z druhého konce města, se sídliska, kde teď bydlí. A ta nám odemkne. Mezitím... Mezitím budeme obcházet dům a vzteky okusovat trávník.

Ale nakonec - nestáhl nás pod vodu lidožravý slapský sumec, nezabili nás, auto nám neukradli, jen vykradli kufr. No co, stalo se. Jsou horší věci, jak říká tetinka, která přežila koncentrák jediná z celé rodiny. Celkem v klidu jsme zaparkovali. Ještě jsem ani nevylezl z auta, a už se žena domlouvala s horní sousedkou, která u parkoviště venčila psa.

A pak začala ta slast. Vystoupil jsem z auta a v hlubinách svých kalhot našátral na klíče, které jsem si omylem nedal do ledvinky. Odemkli jsme si - druhá slast - a nebyli jsme vykradeni! Na botníku se na mne smála má peněženka, kterou jsem si ve spěchu při převlékání z pracovních do výletních kalhot zapomněl doma. S tramvajenkou, občankou, pracovním průkazem, dokonce i řidičákem a kreditkou. A to byla ta slast nejslastnější.

Takže žena šla k počítači - a další slast - převedla na moje konto všechny peníze až do výše dovoleného denního limitu ze společného konta, od něhož byla kreditka ukradena. Pak i kdyby zloděj riskoval nákup v supermarketu, tak by už nemohl žádné peníze na útratu vyčerpat. Potom nahlásila ztrátu a zablokovala účet.

Ženin mobil zůstal naštěstí doma, ale musel jsem zablokovat svůj nový služební mobil. PINy a PUKy jsem měl v práci - ale Eurotelu stačilo znát IČO mého nového zaměstnavatele. To jsem měl v čerstvé pracovní smlouvě. Obratem bylo zablokováno. (Ten obdiv ekonomického ředitele - nejrychleji ukradený mobil ve společnosti!)

Další slastí bylo, že za půl hodinu přijel zámečník a za nezvýšenou cenu do našich dveří implantoval během další půlhodinky nový zámek, superbezpečný - až od něj ztratíme klíče, bude ho odvrtávat nejmíň hodinu. Žena mu zaplatila internetím bankingem, vzal to tak, že mu stačilo podívat se na výpis na monitoru.

Teprve pak jsme si odbyli půlhodinku na místní policii. No, auto mi vyfotili, ale stopy jsem prý zničil. Trochu se ošívali, že jsme nejeli na Hradišťko, ale zápis s námi učinili. Ne že bych si myslel, že něco objeví, kvůli pracovnímu mobilu jsem musel. A ze zásady: Zlo má být pojmenováno, když už ne potrestáno.

Zámečník i s čekáním na něj odvedl svou práci za hodinku, policajti za půl, mobilní operátor obratem číselníku a spořitelna obratem klávesnice. Jenom Český Telecom s blokací Telekonta nebyl slastný. Nejdřív jsem musel vytrpět asi tři informační pohovory, trvající nejmíň pět minut každý, včetně reklamního lákání na produkty, na něž nejsem zvědavý. Dověděl jsem se, že zablokování stojí stovku a trvá 24 hodin. A dostavit se musím OSOBNĚ. Proč, Telecome? Za co??? Hodná paní mi pak druhý den v onom Telepointu poradila, ať tu službu prostě zruším. Je to HNED a ZADARMO. Znovuzavedení služby stojí 40,- Kč, ale asi si ji už nezavedu...

Tak máme příběhy k vyprávění za dlouhých nocí a vzpomínky na slastné zážitky. Konečně jsme si pořídíli zámek, který jsme kvůli pojišťovně měli mít už mnohem dříve. Zdál se nám moc drahý. Pěkné to bylo.

Jsou věci, které ale člověka naštvou, když zjistí, o jakou hloupost téměř bezcenou přišel. Mimochodem - jsem zvědav, kdy se tu najde právník, který bude za podíl na vysouzené sumě zločince žalovat ne za způsobenou škodu, jež ani není "trestným činem", ale za morální újmu při vniknutí do soukromí poškozeného.

Jak to říkávala ženina maminka? "Kdo lže, ten krade, pánbu ho nemá rád a bude mít černý děti." A co se teprve stane tomu chudákovi, který rovnou krade!

Psáno v Praze po sezóně, září 2004


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku