Nakladatelství Rodiče, jehož edičně-tématický záběr je velice široký, tentokrát vydalo dvě útlé knížky určené vysloveně rodičům. První z nich má titul …a ještě kafíčko a je čtvrtou prózou Kateřiny Křížové (1971). Po Velikém příběhu Miklíka Nožičky jí vyšly Mokré pohádky (rodačka z Moravské Třebové profesně působící v Českých Budějovicích se už cítí Jihočeškou) a Kotlíková kuchařka. V nejnovějším díle – adekvátně věku svému i hrdinek ilustrovaném spisovatelčiným dvanáctiletým synem Ríšou – se vrací do svého dětství, prožívaného v šťastné harmonické rodině v menším moravském městě Svitavy. Vypráví drobné příhody z dnešního pohledu směšné, z tehdejšího rodičovského hlediska však by se ty projevy aktivity a kreativity dvou stejně starých sestřiček daly spíše označit jako velké zlobení. Barevné cákance na zdích a na koberci, svévolně zašpiněné povlaky, zprohýbané sváteční příbory, odřený nábytek, pokažený oběd – a přesto jejich rodiče nepropadli zuřivému vzteku, tresty bývaly pouze symbolické: „Maminka se vrátila z pošty. Beze slov vylovila zpod postelí naše cestovní kufry, napěchovala do nich směs prádla a čistících prostředků a postavila je za vchodové dveře. Poté nás bez hlesu a výčitky oblékla do zimních bund, obula do sněhulí, zateplila kulichy, posadila na kufry, zabouchla za námi a zamkla. Když nás večer ukládala do postelí, věděla jsem, že nám zachránila život, protože by nás byla jistě zabila. (str. 52-53).

Co zesnulý kritik Jan Lopatka ironicky nazýval „dětské roztomilo“, může se stát, a častokrát ústí – v hysterickou scénu, končící hádkou obou rodičů a tělesnou exekucí dětí, nejednou tvrdou. Nic podobného v knížce nenaleznete. Vyzařuje z ní laskavá trpělivost, zdrženlivost a pochopení, neunáhlenost, citový vztah k dětem, jenž by se u rodičů měl předpokládat. Z černé kroniky – a někdy i ze sousedství známe, že to vždycky nebývá. Návaly zlosti se pak projevují v chování takových krutě trestaných dětí, a to dokonce i mnohem později, v pubertě a postpubertě.

Druhá publikace je ještě návodnější. Zkušená básnířka a prozaička Eva Bernardinová (1931) v knížce Ahoj bráško! zobrazuje rodinu, do níž se narodilo nevidomé dítě. Počáteční reakce zoufalé matky, rozumný postoj otce a prarodičů, psychologickou podporu těch, kteří vychovávají děti s podobným postižením. Děj vrcholí někdy až příliš edukativním programem, beletristicky podávanou metodikou napomáhající k rozvíjení ostatních smyslů: především sluchu a hmatu, také však čichu a chuti. Malá Lucinka dostává šanci vzdělávání, tedy v dospělosti na vhodné uplatnění.

Knížka Evy Bernardinové vycházející již podruhé a stane se psychickou oporou po prvním šoku rodičů nečekaně zaskočených narozením postiženého (nejen nevidomého) dítěte. Skoro vždy – často s mnohem těžším poškozením – je možno bojovat, je ovšem nutné k tomu vynaložit mnoho úsilí a lásky ze strany nejbližších, a zbavit se otravných i zlých předsudků některých spoluobčanů. Bernardinová, která má zkušenosti s humanitární činností cílenou nevidomým dětem (hry, výchovné pomůcky, knihy, umění) napsala v závěru jedné z kapitol (Ráj, str. 107): Stačilo by neubližovat…

Když jsem tu větu četla, zatrnulo mi, jak ze spisovatelky promluvily její zážitky a hořká skepse. Proto jsem ji v názvu recenze opatřila otazníkem.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku