Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.9.2004
Svátek má Darina




  Výběr z vydání
 >ÚVAHA: Náš "strýček" Hitler
 >POLICIE: Vyšumělý šarm smutného policejního prezidenta
 >LETECTVÍ: Jedno vzduchoplavecké výročí
 >PENÍZE.CZ: Domek nebo les, pro stát zdroj peněz
 >CHTIPY: Smradlavá pomsta a Popelka po letech
 >POLITIKA: Špidla si zaslouží omluvu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Ta slast být okraden
 >VZPOMÍNKA: Kameníci - studenti
 >POLITIKA: Špatně skrývaná reklama (2)
 >HISTORIE: 23. září 1938
 >DOKUMENT: Otevřený dopis premiérovi
 >POLITIKA: Vládní krize 2004 – virtuální mocenská šaráda
 >ARMÁDA: Skvělé dny NATO
 >DOKUMENT: Wikipedie přesáhla hranici jednoho milionu článků
 >PENÍZE.CZ: Studenti mají větší výběr běžných účtů

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  >>  Armáda  
 
22.9. POLICIE: Vyšumělý šarm smutného policejního prezidenta
Martin Stín

Policejní prezident gen.JUDr.Jiří Kolář nepřitáhl mou pozornost po prvé. 17.10.2001 uveřejnil Neviditelný pes můj lehce neuctivý článek "Neodolatelný šarm policejního prezidenta" (dosud uchovávaný v archivu listu). Až do 24.8.2004 to byl poslední text, který mi Neviditelný pes uveřejnil (proč asi?). Dnes mě k tématu vrátil utrápený výraz prezidentovy tváře na portrétu, který doprovází jeho článek na 14.straně Lidových novin z 16.9.2004. Z jeho splihlých knírů přímo kape smutek a pocit beznaděje. Utrápenost výrazu dokonale ladí s obsahem textu. Ostatně ani v televizních vystoupeních z posledních dní nevypadal nejvyšší policejní šéf optimističtěji. Patrně prochází vážnou osobnostní krizí.

Připouštím, že pro takovou náladu má objektivní důvody. Především chápu pana prezidenta, že se cítí unaven trvalým tlakem proti policii, byť pouze výjimečně nabývá podoby přímého útoku na jeho osobu. Domnívám se, že smutný generál netrpí stihomamem, že tedy destabilizující tažení proti policii skutečně před našima očima probíhá. Půjdu ještě dále: myslím si, že jde o cílenou akci, kterou z pozadí řídí někdo mocný, kdo se PČR cítí vážně ohrožen. Nebudu na nikoho ukazovat prstem, protože se chci dožít blížícího se kulatého životního jubilea, ale zkušenému kriminalistovi, kterým jistě pan generál je, by souvislosti neměly uniknout. Jde ovšem o to, zda právě to, že tuší, odkud vítr fouká, není příčinou jeho únavy a smutku. Nejhorší na tom je, že policie má nástroje, jimiž by se mohla účinně bránit, a pan generál má prsty na spoušti všech dostupných zbraní. Pokud je dosud nepoužil a propadá smutku a beznaději, znamená to, že buď hrozbu nevidí a v situaci se neorientuje, nebo nemá odvahu proti útočníkům zakročit, anebo pochopil, že určití lidé - patrně pachatelé trestných činů- v tomto státě jsou nedotknutelní a jejich reálná moc je větší než ta jeho. Kterýkoli z důvodů jeho pasivity a pesimismu sám o sobě ukazuje na to, že není na výši situace, že ji nezvládá. Má před sebou jednoduchou volbu: buď se vzmuží a postará se, aby PČR bez dalších průtahů dovedla k návrhům na podání obžaloby případy těch, kteří mohou být v pozadí destabilizačního tažení, nebo se s úřadem rychle rozloučí. Protahování stavu, kdy v čele policie stojí muž, jenž naříká, místo aby zlikvidoval buď protivníka nebo sebe, je trvale neúnosné.

Článek ale dokládá nezbytnost jeho odchodu i v tom případě, že má výše uvedená představa je pouze paranoidním bludem. Současný stav policie totiž vyvolává oprávněnou nespokojenost občanů a případným organizátorům destabilizačního tažení levně nabízí pádné argumenty. Pan prezident toto buď nepřizná, nebo ani nevidí, protože nevnímá současný stav policie nezaujatě. Jeho pohled je pohledem zevnitř, z pozice obrany stavovských zájmů a prestiže proti vnějšímu světu. Je to ukázkový příklad profesionální slepoty, která mu brání ve vnímání občasného selhávání jím řízeného stroje. Můj pohled je samozřejmě také z velké části jednostranný: nemohu policii prominout, že nestíhala trestné činy proti mé osobě, rodině a firmě, chráníc různé prominentní nebo jí jinak blízké osoby, a její kontrolní a řídící orgány - pana policejního prezidenta nevyjímaje - se mnou celá léta nakládají nikoli jako s obětí trestného činu, ale jako s obtížným hmyzem. Pan generál si zřejmě vůbec neuvědomuje, že policie je stroj, podobný Čapkovým robotům : ve své vyspělosti může být nakonec nebezpečná i těm, kterým má sloužit. Za zdánlivě hladkým chodem, jímž se policejní prezident chlubí, se skrývají kalné hlubiny, v kterých se dějí nepřístojnosti, ohrožující bezpečný život občanů tohoto státu. V období, kdy nad ní společně vládli ministr vnitra Stanislav Gross a policejní prezident Kolář, se policie zbavila pocitů provinilosti, nejistoty, až zastrašenosti, které vyvěraly z obav o zaměstnání zdrcující většiny jejích předlistopadových příslušníků. Naopak ti ze "starých struktur", kteří přežili polistopadovou přestavbu, se ujistili, že už jim vůbec nehrozí existenční nejistota a nabyli sebevědomí až drzosti. Souběžně se PČR uzavřela do sebe a stala se pro občanskou společnost neprůhlednou silou, jejíž chování v podstatě nelze korigovat. V jistém směru je nebezpečnější než předlistopadový SNB, v němž dualismus odborného a stranického vedení sice zvyšoval jeho zneužitelnost k politicky motivovanému násilí proti obyvatelstvu, ale současně byl do určité míry překážkou zneužívání postavení policistů k beztrestnému nezákonnému jednání ve věcech nepolitické povahy. Zatímco SNB skutečně "řídila strana a vláda", které se vzájemně hlídaly, někdy se i nenáviděly a překážely si, PČR se v podstatě řídí sama. Je téměř dokonale odolná proti stížnostem zvenčí, protože její kontrolní orgány a Inspekce ministra vnitra se snaží vždy hájit vnější líbivý obraz policie i tehdy, když je vysloveně zablácený. V těch pečlivě hájených kalných vodách se pak děje ledacos špatného. Je např. velmi obtížné přinutit policii, aby stíhala trestný čin, pokud se jí do toho z jakýchkoli příčin právě nechce. Protipólem je stíhání nevinných občanů, zvláště jejich vazební vyšetřování, jež je výrazem lehkomyslného a neuctivého vztahu policistů k svobodě, důstojnosti a nedotknutelnosti jednotlivce. Do temného obrazu skutečnosti patří i ostudná selhání policie, jakým například byl případ manželů Stodolových. Po celá léta se udržují pověsti o tom, že uvnitř policie probíhá "válka policajtů", a občas vyplují na povrch informace o událostech, které tomu nasvědčují. Když se například kdosi rozhodl, že je třeba zlikvidovat specialistu Policejního prezidia na "velkou" finanční kriminalitu, pracovníci Inspekce ministra vnitra po vzoru KGB a STB chladnokrevně naplánovali a pak proti němu provedli provokaci, kterou později Ústavní soud ČR kvalifikoval jako nezákonné a protiústavní jednání. Ani názor ústavního soudu ale nestačil na to, aby byli vypátráni a potrestáni pachatelé zločinného zákroku, který ovšem tehdejší ministr vnitra a dnešní premiér bagatelizoval jako pouhý přestupek. Stejně tak ústavní nález nestačil na odvrácení účinků nezákonného a protiústavního postupu na osud policisty, oběti řízené provokace. Policie stále více zasahuje do soukromí občanů. Např. počet povolených odposlechů telefonů se proti zlatým časům STB dramaticky zvýšil. Nejhorší na tom všem je, že současně přibývá zveřejněných případů spolupráce policistů se zločinci, nebo jejich přímého podílnictví na trestné činnosti. Početnost nedávno pozatýkaného gangu, mezi jehož účastníky byli elitní policisté, charakter jím páchané trestné činnosti a rozsah způsobených škod nemilosrdně odhalují, kam policie klesla: kdyby řádně fungovaly orgány vnitřní kontroly a nadřízení příslušníků gangu, a kdyby kolegové zločinců nepropadli falešné kolegialitě, jejich řádění by nemohlo dozrát do rozměrů, kterých nakonec dosáhlo. Připusťme současně, že odhalené případy selhání policie jsou jen špičkou ledovce neznámého rozsahu, která se vynořila z kalné vody díky shodě náhod, někdy možná právě zásluhou "války policajtů". Samozřejmě, policie plní velkou část svých úkolů dobře a větší nebo menší část policistů jsou poctiví lidé. Jenže ty klady jsou výše zmíněnými vadami z větší části znehodnoceny. Policie má chránit společnost proti zločinu, a je zcela nepřípustné, aby byť třeba jen někdy byla naopak jeho nástrojem, nebo prostředím, v němž se vyvíjí. Pokud za těchto okolností pan generál hájí policii, snaží se také o dobrou pověst policistů-pachatelů trestných činů. Má-li to jeho svědomí unést, musí se trvale dívat jen jedním směrem, aby záporné jevy neviděl. S takto deformovaným svědomím není překážkou proti pronikání zločinu do policie a měl by proto odejít. Sbohem, pane generále!


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku