Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 16.10.2004
Svátek má Havel




  Výběr z vydání
 >VESMÍR: SpaceShipOne
 >MOBY DICK: Horečnaté noviny
 >MÉDIA: Válka o Novu (2.)
 >SPOLEČNOST: V noci do Carrefouru? Rozmyslete se!
 >POVÍDKA: Víte, jak mi asi je?
 >MÉDIA: Vymývání mozků – světová tradice
 >SPOLEČNOST: Zločiny padají do tmy
 >POVÍDKA: Správné volby
 >PRÁVO: Policejní hlavy padat nemohou
 >DOKUMENT: Trestní oznámení na pracovníky justiční stráže OS Přerov
 >LIDÉ: V Londýně zemřel český fotograf Ivan Kyncl
 >PRÁVO: Novely zákonů – bič na studenty!
 >SPORT: Beckham a žlutá karta
 >VZPOMÍNKA: Česko – český slovník
 >PENÍZE.CZ: McPartland: Nespojujte Provident Financial s lichvou!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
16.10. POVÍDKA: Víte, jak mi asi je?
Petr Holeček

„Ježiš, už jedenáct?“ ozvalo se místností. Před postelí ležely ponožky. Narychlo sundané, srolované. Na obou díra na palci. Pásek od kalhot pak překrýval další. Tenší, menší, holčičí. Taky srolované. A jako ve filmu – přes stolní lampu přehozená podprsenka. A vůbec, po zemi leželo oblečení celkem dvou lidí. Celkem – protože to vypadá jako kdyby se jich tu svlékalo víc. A kdo ví, možná svlékalo. V tom by ale ani tak problém nebyl. Horší je ten čas. „Táta mě zabije,“ řekl ten samý hlas. Tentokrát vlídněji, jakoby zasněně. I když v tomto případě asi… polohlasem. Postel zašustěla. „Jdou vlastně dobře?“ kontroval hlubší hlas. „Já nevim, jsou to tvoje hodiny,“ odpověděl první, něžný hlásek. Jako rána z děla se pak ozvalo zakašlání. Takové to tahání těžké skříně z plic. Jako kdyby se měl člověk udusit hleny. „Sakra, promiň, včera jsem to přehnala,“ zazněl dívčí hlásek provinile, ale už ne tak roztomile. „Na mobilu mám, že je dvanáct,“ řekl s ironií ve vlastním hlase hlubší hlas. Ale to už byla stejně jedna, protože se v době největších orgií měnil čas.

Nenávidím lidi. Je jich tu tolik, tolik, tolik. Lezou po sobě jako nějakej hmyz. Úplně nacpanej vagón metra. Jako velikej masomlejnek – na každý stanici něco přibere a něco vyleje. Lidí je na světě tolik. Tolik jmen, pocitů, rozchodů, starostí, úmrtí, tolik jídla, co musí druhý den přes jejich střeva do kanalizace. To je neuvěřitelný. Jsou hnusný, smradlavý, zpocený, slizský, nechutný. Je jich tu tolik, tolik, tolik. Bože můj, támhle ten chlápek. Stojí tu, mezi nohama svírá kufřík a drží se jednou rukou štangle. Je mu vidět podpaží. Na modře pruhované košili má lívanec potu. Podíval se mi do očí. Jako kdyby tušil, že z něj vnitřně ublinkávám. Pustil jsem se držadla a deru se k němu. Odstrkuji starší, silnější paní. Mžiká na mě zpoza brejlí, jako kdybych jí je chtěl vzít a rozšlápnout. Kroutí hlavou. Procházím mezi dvěma fakany, někdo by jim konečně moh´ říct, že se už v patnácti nenosí obrovský hranatý školní tašky. Proboha. Chlápek na mě celou dobu civí. Čas se zastavil. Nikdo už není člověkem, cestujícím, zachráncem neprávem potlačovaných. Stojíme od sebe metr. Nikdo se nehýbe. Metro vjíždí do zastávky, Eva Jurinová hlásí jméno stanice. „Víš jak mi z tebe a všech ostatních je?“ zařvu na něj. Udiveně se rozhlédne kolem, jako kdybych mluvil na někoho jiného. Pohledy všech těch lidí kolem – masy, která ztrácí svou identitu za rozevřenými časopisy, novinami a knihami, ti lidé, kteří vždycky cuknou, když se jim za jízdy koukáte do očí, ti všichni odtrhli zrak od bulvárních titulků a pohlédli na mě. „Proč jste všichni takový?“ říkám už normálním hlasem chlápkovi. Vagon zastaví, otevřou se dveře. Najednou mám okolo sebe volno. Všichni se něčeho jiného a zvláštního bojí. Nechtějí stát vedle mě, nechtějí se dostat do konfliktu. Chlap s hnusnym kolem od potu se sehne, zvedne kufřík a vystoupí z vagónu. Nic mi neřekl, nedal mi pěstí, nezakroutil hlavou. Neudělal vůbec nic.

„Jsi hajzl. prase jako vsichni mas holku. vis jak mi asi je??,“ dostal jsem esemesku. „Víš jak mi asi je? Víš jak mi asi je?,“ pokyvuji v chůzi hlavou a imituji šišlavým hlasem debila. Lidi se otáčejí, docela pěkná holka v kalhotách, co vkusně obepínají ty její parádní nohy, se zasmála. „Víš jak mi asi je?,“ vyšlu otázku směrem k ní. Mineme se, projde kolem a přestane se smát. Promluvil jsem na jméno v občanském průkaze, na identitu na kusu igelitu. Lidským neúředním hlasem a cukla. Každý cukne, kouká se do země nebo dělá, že neslyší. Bojí se, že jsem se zbláznil a udělám na ulici scénu, to protože dokážu oslovit cizího člověka. A proč bych jí neudělal? Dobře, včera jsme zakalili ostopéro. Vyspal jsem se z jednou kočkou co jaro nedělá. A ona tu náplast vezme jako prasárnu! Kdyby si tak vzpomněla jak hekala. A teď jsem prase. Protože mám holku, která mě stejně ale už dávno nechce. Zjistila, že na světě běhá daleko víc lepších chlapíků. Tak proč bych tu scénu – proč bych toho blázna neudělal. Stoupnul jsem si doprostřed ulice, na tramvajové koleje. Přijíždějící dvaadvacítka začala jako o život cinkat. Hučela, když se řidič usilovně snažil dva nacpané vozy zastavit. Magnetická brzda dala parádní kovový a jiskřivý francouzák kolejím. Ruce jsem napřáhl k modrému nebi.

Když člověk ve městě zvedne hlavu, jako kdyby začal dýchat. Stál jsem na kolejích, přede mnou cinkala tramvaj, řidič si ťukal na čelo. Byl jsem středem ulice, kolemjdoucí se v tom spěchu přestali zabývat pitomostmi a zvedli pohledy zaryté do dlažebních kostek. Nadechl jsem se a zařval: „Víte jak mi asi je?“ Úsměv pak dodal celé situaci tu pravou bláznivost. Bylo mi dobře, jako kdybych obloze daroval kousek sebe. „Tak uhneš už ty čůráku nebo tě mám přetáhnout?“ vytrhl mě ze snění vousatý tramvaják. „Uhnu ty čůráku,“ odpověděl jsem polosmíchem polovýsměchem a ustoupil o krok doprava. Zase zacinkání, tentokrát ale za mými zády. Trhl jsem hlavou a spatřil velikánskou tramvaj, větší jsem snad v životě neviděl. Ta už na mě ale nečekala. Dostal jsem od ní pořádnou facku. Jako kdyby ty její dvě světla říkala: „Takhle ti je a takhle ti bude, blbečku. Prásk!“ Dutá rána. Otevírám oči, vidím opět modré nebe. Schoulený pod radlicí, nic mě nebolí. Naklonila se ke mně známá vousatá tvář tramvajáka. „Tak jak je ti teď, ty jeden debile“ řekl s úsměvem, jako kdyby byl rád, že jsem ty oči nakonec otevřel.

„Tady je, ale buďte potichu, ten pán vedle něj spí. Je po těžký bouračce,“ slyším za zavřenými dveřmi na chodbu hlas sestřičky. Švenknu pohledem na chlapíka vedle. Je po těžký bouračce. Tak proto má všude ty dejchátka a obvazy. Masakr. Manažer, Audi A80, předjíždění v zatáčce, 150 kilometrů za hodinu. Dobře mu tak. Přejedu pohledem na kliku. Pomalu padá, dveře se otevírají. Kdo za mnou asi jde? Ups. Kočka, co si u mě nakonec tu podprdu na lampě zapomněla. „Ahoj,“ řekne vyschlým hlasem a zastaví se uprostřed pokoje. „Vypadám tak hrozně nebo se jen bojíš přijít ke mně a dát mi pusu,“ odpovím místo pozdravu. „Jsi pořád stejně blbej,“ usměje se a políbí mě na nos. „Kluci mi ze srandy přinesli tequilu, mám jí pod postelí. Neskopní jí. Je tam taky sůl a citrón. Tady je kudla, uřízni si kousek a dej si panáčka,“ pokračuji ve slibně zapředeném nemocničním rozhovoru. Přitom si představuji, jak si na mě obkročmo sedá a vysvobozuje mě tak z bílého stereotypu holých stěn pokoje ARA, kde každý pátek smrdí savo. „Prej ses nechal srazit tramvají,“ řekla po chvilce ticha a položila kudlu na nemocniční stolek. „Kdo ti to prosimtě řek?,“ podivím se. „Ta sestřička. Myslí si, že si mačo.“ Usměju se. Co mám na tohle říct? „Nechtělo se mi po tý tvý esemesce žít,“ prohodil jsem naoko vážně. „Ty blbounku můj, to jsem nechtěla. Já to tak vůbec nemyslela,“ pohladila mě po tváři. Bylo mi jí v tu chvíli líto. A takhle to je se vším. Se vším co uděláte, chcete udělat nebo děláte. Stejná situace, co se den co den opakuje. Někdo vás nakopne, uhodí, zraní. Potom chcete uhodit vy jeho, to když se vrátí. Ale nejde to. „Ani ty nevíš jak mi je?“ udělám smutné oči. Ne naschvál. „Musí ti bejt hrozně,“ promluví soucitně. „Není, není mi hrozně ani z tebe, ani z tý esemesky, ani z toho, že mám otřes mozku, zlomený žebra, ruku a nohu.“ Zavře pusu, zamračí se a nakloní hlavu na stranu. Jako pes, který nepochopí, o co jde. „Nikdo neví, že bych chtěl všechno vyřešit. Něco změnit, něco udělat. Aby to mělo aspoň jeden smysl,“ pronesu do tiché místnosti. „Nemám otevřít okno, je tu vydejcháno,“ řekne mimoděk. A mám to, znova, znova, znova. Nebudu už nikomu nic říkat, ani se ptát, ani vztahovat ruce k nebi. Vzal jsem kudlu ze stolku a vší silou jí vrazil kočce do výstřihu. Ozval se chrčivý křik. Rval mi uši. Chlápek po bouračce cuknul zasádrovanou nohou a rozčíleně vyhrkl: „Co děláte takovej bordel, nechte mě spát, víte jak mi asi je?“




Další články tohoto autora:
Petr Holeček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku