Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 18.10.2004
Svátek má Lukáš




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Otrávená bublina jménem Kořistka
 >ZDRAVOTNICTVÍ: O stříhání nehtů a komorách
 >PRÁVO: Předčasný masopustní rej
 >POLITIKA: Bude Gross vypovídat na detektoru lži?
 >SPOLEČNOST: Ochranářský šiml
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo na Invexu
 >MÉDIA: Smějeme se s Františkem Janečkem & Co.
 >SPOLEČNOST: Je vůbec v Česku možná demokracie?
 >PSÍ PŘÍHODY: Zkreslené vnímání času
 >ÚVAHA: Naše zdraví a ČN
 >ZAMYŠLENÍ: Taková obyčejná privatizace
 >POLITIKA: Podle vzoru "gestapo"
 >SVĚT: Na okraj jednání o vstupu Turecka do EU
 >HISTORIE: Památník obětí komunismu tábor Vojna
 >PENÍZE.CZ: Obligace, pokladniční poukázky, STRIPS... nekoušou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
18.10. MÉDIA: Smějeme se s Františkem Janečkem & Co.
Radek Mokrý

Zenit socialistického hospodářství řízeného nedostatku, (prosovětským režimem okopčený válečný přídělový systém), čím dál levnější utrejchy v barvených limonádách, pivo z rýže a obchody s gramodeskami nabušené muzikou, kterou nikdo nechtěl. Taková byla 70. a 80. léta. Doba, kdy František Janeček a jeho parta asi pěti rozličných pohlaví zažívala zlaté časy. Byli to „Oni“, co to mají dobré u „Nich“.

Máme to tu zas. Pějí. Leští kliky. A zase za peníze vybrané od daňových poplatníků, poté, co se zombie vlísaly do rodiny současného premiéra. Chatka v Karibiku pana Janečka zřejmě potřebuje rekonstrukci. Možná bude i vrtulník, to je v módě. Typologie postav stejná kdysi i dnes. Doktor Janeček nám k tomu sotva něco řekne, podívejme se proto na dva sdílnější interprety tehdejší éry. Znali dobový terén a dneska mají popmusic celkem na háku.

Takže, jak to tehdy bylo?

Chrochtychrocht

Platilo se nikoliv za desky prodané, ale honoráře se počítaly rovnou z počtu vylisovaných kusů. Kdo chtěl vydávat, musel nejen ideologicky podkuřovat okupační správě, ale hlavně v přídělovém systému dosáhnout na dodávky hmoty pro výrobu gramofonových desek. A nad přídělovým systémem bděla všemocná Komunistická strana, respektive příslušná tajemnická klika. Nejdřív kšeft, potom ideologie.

Stará známá okrádačka praktikovaná normalizátory dodnes: „Já ti zajistím více výlisků (zakázku) a ty mi za to odvedeš procenta.“ Pokud tajemníka trápilo normalizační básnické střevo, jeho textík Franta Janeček zhudebnil a tajemník získal nárok na honorář. A ten byl tím větší, čím víc se lisovalo. A lisovalo se tolik, že na ostatní nezbylo.

Žádné zakazování nebylo potřeba, ostatním muzikantům prostě sebrali materiál. Je to stará komunistická metoda. Poprvé ji bolševik vyzkoušel už v únoru 1948. Pravicové listy tehdy jednoduše nedostaly papír, tajemník rozhodl, dělníci jásali, melasa tekla.

…a do Ruska

I muzikant Jiří Helekal měl za bolševika několik slabších záchvatů. Jíst se musí. Ale nikdy nepřekročil určitou mez. Jeho vyprávění o té době leccos vysvětluje.

Po divadle Semafor a účinkování s kapelou Františka Ringo Čecha „Shup Up“ normalizace pokročila a vstup do KSČ přinesl odměnu – kšeft v Sovětském Svazu. Koncertní turné začalo v roce 1973.

Helekal sám k tomu v publikaci Miroslava Greclíka Slavičí osudy uvádí: “Bylo to neuvěřitelně výhodné. Kdo tam jel na dva měsíce, mohl si pak za vydělané peníze koupit třeba nové embéčko (osobní automobil v ceně dvou ročních průměrných platů). V Semaforu bylo všechno fajn, ale málo peněz. I kdybych tam byl deset let, pořád bych měl na repertoáru jen deset písniček. Celé dny jsme v tam nesmyslně zkoušeli a chodili na panáky.“

Mimo SSSR koncertoval Jiří Helekal v programu Melodie přátel poměrně často i v NDR, NSR, Polsku a Bulharsku. Jeho písně „Muž a skála“ z šestého festivalu Politická píseň v Sokolově (1978), „Pyšná dáma“ z Děčínské Kotvy (1979) a „Co jsem dělal jak jsem žil“ z Bratislavské lyry (1980) jsou názornou ukázkou, kam zavedou člověka kompromisy s idioty.

Pryč byly doby, kdy si přes koleno hodil elektrické cello a trsátkem na něm s kapelou na koncertu vystřihl Bachovu sonátu.

Mnozí dopadli hůř.

Kreténi hudby a klik

Tak jaké to bylo v domácí první lize? Helekal se jí obloukem vyhnul a píše: „Nebyl jsem ochotný se scházet s kretény, zvát je na oběd, leštit kliky a přát ředitelům k narozeninám. Být v druhé lize mi vyhovovalo, protože zpěvák první ligy sice vyprodal Lucernu, ale dostal za to jedenáct set a ještě musel po koncertu udělat a zaplatit recepci, kam musel pozvat spoustu lidí, kteří by mu jinak zpívání zakázali.

Já tohle dělat nemusel a za den stihl jako host vystoupit s Krupicovou kaší a dalšími pěti písničkami na dvou dětských představeních a třech jiných akcích. Můj rekord je devět dětských besídek v jednom dni.“

Další dnes polozapomenutý zpěvák Arnošt Pátek (Arnošt Piaček), pozdější nájemce hospody v Praze na Zlíchově, k tomu ve Slavičích osudech na str. 130 uvádí:

„Na konci tříměsíčního zájezdu po Sovětském Svazu jsme udělali velký průšvih v Moskvě. Zrovna tam byly dny kultury ČSSR v SSSR, na kterých byli všichni významní pracovníci Pragokoncertu, soudruzi z Ústředního výboru KSČ a pěvecké špičky v čele s Karlem Gottem.

V hotelu Rossija jsme se opili, udělali větší výtržnost a zdemolovali náš pokoj. Opili jsme se ze zoufalství, když jsme viděli, jak se tam naši prominenti včetně vrcholných zpěváků a umělců klanějí.“

„Náš čin byl považován za bojkot celé akce, za což jsme si doma vysloužili zákaz veškeré činnosti. Po příletu do Prahy jsme se ocitli bez práce a dokonce nás chtěli vystěhovat do pohraničí. Bez práce jsem byl půl roku a nakonec jsem držel tyč jako pomocník v geodézii. Manželka byla na mateřské dovolené.

Kamarád naštěstí dělal zvukaře u Evy Pilarové a zmínil se jí o mých problémech. Paní Pilarová mi zatelefonovala, pozvala k sobě domů a tam mi nabídla místo kytaristy v doprovodné kapele. Zavolala řediteli Pragokoncertu a druhý den bylo po zákazu.“

Zbývá dodat, že stranickou organizaci v Pragokoncertu vedl soudruh Karel „Paráda“ Zich.

Kroky mažou, jéjéje!

„Většina písniček, které jsem napsal i nazpíval se podepisovaly jinými lidmi, kteří měli vliv na to, aby vyšly na desce. Tenkrát se skladatelům neplatilo za prodané nosiče, ale za počet vylisovaných desek. Jestli se prodaly nebo ne, to už nikoho nezajímalo.

Takže vlivní skladatelé chodili do Suprafonu přemlouvat a uplácet dramaturgy, aby se jich vylisovalo co nejvíc. Proto vycházely v obřích nákladech desky, které končily ve šrotu, ale autoři za ten obrovský náklad dostali dobře zaplaceno.

Na druhé straně byly bezvadné desky, které se nedaly sehnat, protože vyšly jen v několikatisícovém nákladu a nikdo neměl zájem udělat jejich reedici, i když byla poptávka.“

Veršují funkcionáři

„Mě psal všechny texty Jarda Machek, ale když se podíváte na desky zjistíte, že byl podepsán jen pod některými. Pod většinou byli podepsaní vlivní lidé z Rozhlasu, televize, Suprafonu nebo textové komise, která všechny texty schvalovala.

Tenkrát byli nejdůležitější lidé, co uměli zařídit, aby deska vyšla, a proto se na ni psali jako skladatelé a textaři, aby na jejím vydání byli finančně zainteresováni. Tím pádem se postarali, aby vyšla nejen brzy, ale měla i potřebný náklad.

Například Michal David, je podepsán jen pod půlkou svého repertoáru. A při tom ho složil skoro celý.“ Tolik Arnošt Pátek. S Františkem Janečkem spolupracoval s roční přestávkou až do konce roku 1989.

Co dodat?

Alespoň z mého pohledu bývalého redaktora Radiožurnálu mně zmínka o 20 let starém uplácení hudebních dramaturgů rozveseluje. Ta příšerná zombie muzika, co se z éteru linula a line dodnes je připomenutím existence penězovodu autorských desetníků. Co na tom, že většinu lidí zpívající babičky a dědečkové nezajímají. Hlavní zpravodajská stanice má dávno jiné posluchače. Hlavní je, že se koncesionářské veřejnoprávní poplatky každý měsíc přetaví v poplatky Ochrannému svazu autorskému a odtud do správných privátních kapes. Proč ne, když dosavadní ředitel rozhlasu Václav Kasík byl v 70. letech vedoucím orchestru Haničky Zagorové. Kolik normalizačních popěvků z veřejnoprávního média za posledních deset let zaznělo? Chtělo by to analýzu, protože dodnes inkasovat moderní kapitalistické peníze za komunistickou prostituci ve prospěch okupační mocnosti je…je co? No je to jak se zdá normální, ale komunista by vás za totéž poslal pod špagát a vašim dětem by zabavil majetek.

V lepších časech by nás zombie už neotravovaly, měly by urničku s evidenčním číslem na nenápadném místě. Bohužel Hloupost a Naivita převlečené za Pravdu a Lásku měly lepší tah na bránu. „Nejsme jako oni, nejsme jako oni,“ znělo v listopadu 1989 z balkónu Melantrichu na Václaváku. „Je to v prdeli,“ došlo mi dole na vlhký dlažbě náměstí pojmenovaném po dávném kolaborantovi a uříznutou lešenářskou trubku jsem kopnul zpátky k popelnicím. Pro tohle jsem se tady nenechal dva roky sprchovat a nekličkoval před pohotovostním plukem.

Aspoň, že ten Boleslav měl tehdá rozum, jinak bychom tady ani česky nemluvili.




Další články tohoto autora:
Radek Mokrý

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku