Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 19.10.2004
Svátek má Michaela




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: V minulosti nebo mimo mísu?
 >POLITIKA: Gott a Vondráčková pro policejní stát
 >ARCHITEKTURA: Podzim v Plečnikových zahradách
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Konverze vrchu Mrázovka na park pokračuje
 >VESMÍR: Vedle jak ta jedle
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě vdovy, aneb čas plyne
 >BRNO: Ještě o referendu
 >PSÍ PŘÍHODY: Bloudění za humny
 >POLITIKA: Volební neúčast láme rekordy
 >KNIHA: Český rozhovor v čínském rozhlase
 >SVĚT: Co může dnešní Evropa nabídnout světu
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Anekdoty z německé ekonomiky
 >ÚVAHA: Siréna
 >PENÍZE.CZ: Dupe nosorožec po podepsaných smlouvách?
 >VZPOMÍNKA: Gottwald na stokoruně

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
19.10. ŠAMANOVO DOUPĚ: Dvě vdovy, aneb čas plyne
Jan Kovanic

Žily, byly dvě ženy. Vůbec se neznaly, nikdy se neviděly, měly však mnoho věcí společného. Například: Narodily se obě kolem roku 1900 v českém pohraničí. Obě dvě byly Němky. Někdy v roce 1920 se vdaly - ale každá jinak.

Jedna, říkejme jí třeba Hilda, si vzala za manžela českého Němce. A chudě, avšak šťastně spolu žili ve svém domku vysoko v horách.

Druhá, dejme tomu Gilda, si vzala českého Žida. A bohatě a šťastně spolu žili ve svém domě v podhorském městě.

Když přišel jejich čas, povily obě ženy svým choťům potomky: Hilda syna, Gilda syna a dceru. A čas šel dál. Z českého pohraničí se stalo území takzvané Třetí říše národa německého a obě Němky začaly žít jiný život.

V chudé rodině Hildy zavládla nejdříve velká radost ze znovunabyté svobody, důstojnosti a konečného vtělení do všeněmecké otčiny. Radost však pominula, když musel za čas synek narukovat do armády. Za další čas za ním odešel i Hildin manžel. Hilda se starala o hospodářství sama, jen občas jí docházely dopisy, a ještě řídčeji přijel někdo na dovolenku.

V bohaté rodině Gildy zavládla zpočátku velká starost o majetek. Gildin muž ji vyřešil velice chytře: Rozvedl se s Gildou a prodal jí dům. A přestěhoval se do bezpečnější Prahy. S movitými věcmi to bylo jednodušší, ale prodat dům mělo své potíže - muselo to být na splátky, protože nebylo dostatek hotovosti. A tak se splácelo, dejme tomu 5.000 měsíčně. Jako. Těch samých pět tisíc každý měsíc kolovalo mezi oběma (na oko rozvedenými) manželi. Jenže chytrý tah, který měl zachránit majetek, se otočil: Gildin muž musel jakožto Žid, nechráněný árijskou manželkou, jít hned štandopede do koncentráku. A obě Gildiny židovské děti taky. Z Terezína občas přicházely dopisy - hlavně prosby o balíky. Odtud se ale nepouštělo na dovolenou.

Ani majetek nebyl ochráněn - i když se Gilda rozvedla, přece jen předtím znesvětila německou krev. A navíc: Ten rozvod byl fingáč jako hrom, milí zlatí. Takže se do Gildina domu nastěhoval nějaký skutečně věrný árijec.

A čas plynul. Pro obě rodiny nastalo teprve ouvej. Hildě pošťák postupně přinesl dopisy s oznámeními o hrdinné smrti jejího muže i syna. Gilda dostala poslední dopisy z Terezína s oznámením o zařazení do transportu na východ. Pak už nic.

A čas plynul, a byl konec války. Všichni se radovali, ale někdo ne. Hilda to měla hodně těžké - zůstala sama, ale nakonec se štěstí trochu usmálo i na ni a vzala si válečného kamaráda svého muže, který se při ústupu německé armády zastavil v jejím domku - a už zde zůstal.

Ještě jim hrozil odsun, ale protože Československo potřebovalo pro svoji poválečnou obnovu "specialisty", a dřevorubců v místě moc nebylo, bylo Hildině muži - i jí samé - dovoleno zůstat na rodné hroudě. A další věc byla trpká: Protože byl Hildin domek mezitím zabaven státem jako německý majetek, musela si Hilda svůj vlastní dům koupit od MNV. Stálo ji to dvě stě korun.

Ani Gilda se neradovala. Z koncentráku se jí vrátila jen dcera. Aspoň dostala zpátky svůj dům. Ale musela ještě doplatit československému státu 25.000. Tolik totiž činila "fiktivní" splátka, kterou Gilda přestala platit svému rozvedenému muži od doby, kdy ho zavřeli. No a protože byla cizí člověk, musela dorovnat dluh, který měla vůči státu, jenž po jejím bývalém muži dědil...

Osudy obou žen jakoby opět splynuly: Obě byly vdovy, obě přišly o dítě, obě musely vykoupit svůj vlastní dům. Hildin muž a syn padli na frontě, Gildin syn a muž zahynuli v koncentráku.

Ale přece jenom je tu nějaký rozdíl: "Padnout na ruské frontě" není tak úplně přesně totéž, jako "zahynout v německém koncentráku". Je tu určitá jemná diference, kterou snad vnímavý čtenář rozezná.

A jak čas plynul, ukázal se ještě další rozdíl, rozdíl tajený, o kterém skoro nikdo neví, a pokud ví, pak mlčí:

Gilda do konce svého života cítila nekonečný smutek a stále si kladla otázku: "Proč nám to udělali?" A také si dávala vinu za to, že se nechala přesvědčit svým manželem k rozvodu, což znamenalo později pro jejího muže pozvánku do transportu. A zůstala pevně přesvědčena, že je vinna i smrtí syna...

Hilda se ničím neprovinila a tak neměla proč cítit nějakou vinu. Do konce svého života však pociťovala nekonečnou křivdu a stále si kladla otázku: "Co jsme jim udělali?" A nikdy to neodpustila!

Čas plyne. A my jsme stále smutní a bezradní, a oni nám to stále nemohou odpustit.

Psáno v Praze dne 18. října 2004


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku