Jakpak se asi cítí pejskové, které jejich pánové při každém setkání s jiným psem berou do náruče? Když jdu s Bartem, stává se mi to poměrně často. Barta zajímají psi velikostí od pudla nahoru - ignoruje například jezevčíci a to jsou velmi stateční pejskové, kteří proti němu srdnatě nastupují a štěkají mu do tváře to nejhorší potupy a urážky. Jenom odvrací hlavu. Nicméně, je to půlmetrákový řimbaba s hlavou jak kýbl a navíc, je to rotvajler a jak známo, v této době rotvajleři převzali roli zlých psů. Dřív to byli buldoci, dnes jsou to oni, kdo vystupují ve filmech všude tam, kde se má vynořit "děsný pes". Takže budiž, dovedu pochopit, že si někdo vezme to jeho chlupátko do náruče.
Ale stává se mi to, i když jdu s Iris, s touto ušlechtilo dámou, která nevyhledává hádek natož pak rvaček a stará se jen o to, aby mohla běhat a běhat a běhat, je to jediný sprinter v rodině, zato sprinter na raketový pohon.
Jak by mi asi bylo, kdybych byl pes v náruči?
Jakmile jsou psi na vodítku, troufají si víc, než když jsou na volno. Jako kdyby v tom vodítku byl nějaký přívod energie a zároveň jako kdyby se přes vodítko cítili pod ochranou svého pána. Pes, který je velmi skromný a snaží se být nenápadný jak list pod kaštanem je najednou hrdina a řve na lesy, jakmile ho pán upne. Ale nevšiml jsem si, že by nosicí pejskové z výše náruče na okolní svět vřeštěli. Třeba je jim jejich postavení trapné a snaží se zmizet světu z očí.

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku