Slavení neslavení osmadvacátého října máme za sebou. Je to škoda, že nás nechutné režimy odnaučily slavit takzvané státní svátky, na rozdíl od nestátních ve smyslu politickém, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce, dokonce už slavíme Valentina a jsem zvědav, kdy se u nás ujme Haloween. To naduté opovrhování 28. říjnem je zbytečné a trapné a je dobře, že se Václav Klaus z pozice hlavy státu pokouší důstojnost tohoto svátku obnovit. Měli by mu v tom příště napomáhat i další lidé, kteří se těší vážnosti. Slavení svátku není nic nadbytečného. Takový svátek je příležitost k rozjímání nad ne-samozřejmostí toho, že jsme tady. Není to naprosto naše zásluha. Jsou za námi dlouhé generace lidí trpících a pracujících, s osudy převážně zapomenutými, ovšem v jejich úhrnu je zde to, co tu je, republika s kvalitami, které mnohdy až slepě nevnímáme.

Samozřejmě, že i letošní slavení neslavení se neobešlo bez bizarních momentů.
I letos nastalo divení nad tím, komu že dali medajli a komu nedali, a proč Brejchová a Šebrle a proč Fajtl až tak pozdě. A taky je příznačné, že Klaus využil příležitosti a řekl, že si "Česká republika velmi dobře uvědomuje rizika spojená s fungováním velkých nádnárodních organizací kontrolovaných byrokraty". To je ovšem problém spíš Václava Klause než republiky (ostatně, i on je úředník čili byrokrat). Občan má bídné zkušenosti s tuzemskými byrokraty a je například příznačné, že se čeští občané, suverenita nesuverenita, utíkají k evropským byrokratickým strukturám, tedy k evropským soudům, aby je ochránily před neschopností a liknavostí české soudní byrokracie. Zatím se nám v té nadnárodní byrokratické organizaci daří dobře, export se zvedl o maličkost - o třicet procent, a dovedu si představit, že jednou, až odložíme ten defenzivní skepticismus typický pro maloměstský způsob myšlení, budeme vedle 28. října slavit i 1. květen, nejen jako svátek práce, ale jako svátek vstupu do evropského domu.

Aston

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku