Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 4.11.2004
Svátek má Karel




  Výběr z vydání
 >AMERIKA: To je neštěstí! To je neštěstí!! Vyhrál Bush!
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby! (Dialog s mocí)
 >EKOLOGIE: Ambrozek má pravdu - už by se na to měl "vysrat"
 >AMERIKA: Je vymalováno
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem zmatkoval na Digifóru
 >AMERICKÝ STAV VĚCÍ 8: Snahy o pořádek v domě
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Sedm statečných ve vzpomínkách 2/3
 >POLITIKA: Grosstapák Grossašenko z Grossourkova
 >ÚVAHA: Evropa, Evropané
 >PSÍ PŘÍHODY: Zkouška sirén, zkouška psa
 >EVROPA: Proč nepřijmout Turecko do EU
 >NÁZOR: Referendum o brněnském nádraží
 >EKONOMIKA: Evropské trhy čekají na zasedání ECB, americké na výsledek voleb
 >POLITIKA: Dejme Senátu smysl
 >PENÍZE.CZ: 'Nejslavnější' aféra: bankrot Fénixu-život

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
4.11. ŠAMANOVO DOUPĚ: Svobodné volby! (Dialog s mocí)
Jan Kovanic

"Svobodné volby!" křičel průvod, který se v sobotu 28. října 1989 bral od Můstku Národní třídou k Vltavě. Už bylo k páté hodině odpolední, na Václaváku skončila vyčišťovací operace (jejíž závěr jsem popsal před týdnem), ale lidé se stále shlukovali do hroznů, které se dávaly do pohybu. Na různých místech vznikaly spontánní shromáždění: Jungmannovo a Staroměstské náměstí, u Národního divadla, náměstí Krasnoarmějců, Republiky a jinde, upřesnilo později Rudé právo.

Předcházejíci týdny probíhaly v bratrské NDR také demonstrace. Pravidelně se na nich scházely statisíce demonstrantů. Zprávy o tom pronikly i do oficiálních médií. Něco takového nebylo možno zamlčet. Východní Němci už odmítali emigrovat po tisícovkách do Spolkové republiky. Chtěli, aby se naopak normální režim přistěhoval k nim.

Šel jsem s davem ztemnělou Národní třídou a měl pocit, že "Už je to tady!". Z osvětlených oken nám mávali lidé, atmosféra byla euforická jako tehdy v tom vosumašedesátým již skoro minulého století. Z Národní jsme zabočili na Smetanovo nábřeží, prošli Křižovnickou a pak kdosi v čele průvodu nečekaně stočil pochod Platnéřskou na náměstí primátora Vacka, před Národní výbor Hlavního města Prahy. Dav se rozlil po dnešním Mariánském náměstí, a já si uvědomil, že nás vlastně není tolik, jak se zdálo v průvodu. Takových nějakých třista lidí. Na schody před radnici vylezli jacísi předáci a jali se promlouvat a vyžadovat dialog s úřadem. Kdosi četl Několik vět. Dokonce se tam objevil jakýsi městský činitel, který nám sdělil, že soudruh primátor opravdu v sobotu podvečer není přítomen, ale že mu naše připomínky sdělí hnedlinky v pondělí. Zatímco takto promlouval, dlouze a o ničem, jiná svině žhavila telefony. Esenbáci museli nejspíš nasadit všechny zálohy, přes Městskou knihovnu bylo slyšet skandování davu v Kaprovce.

Načež zástupce magistrátu zmizel, zato se objevili policajti. Přijeli auty Platnéřskou, vyběhli ke zdi Klementina, kde se srovnali do řady, věrné psy u nohou. Na vodítku, ale bez košíků. Ztichli jsme a očekávali známou megafonovou výzvu: "Občané, vaše shromáždění je nepovolené, rozejděte se, nebo proti vám bude použito zákonných prostředků!" Ale kdeže. Ozval se jakýsi hovadný výkřik charakteru "Obušky vztyč" a řada vlčáků i jejich psů se rozběhla. Vytvořila píst, kterým začala lidi z náměstí vytlačovat. Stoupl jsem si mezi auta, která parkovala před radnicí. Můj předpoklad se ukázal správný: Prořídlé posily dokázaly vygenerovat jenom jednu řadu, která si nemohla dovolit žádné zdržení. Psovodi oběhli automobily a spěchali dál za prchajícím davem. Možná jen nechtěli poškodit auta, kdo ví, kdo tam tehdy parkoval...

A tak jsem se opět ocitl mimo čeřen. Po chvíli z něj odváděl policejní ozbrojenec zmítající se obtloustlou postavu pána středního věku, žádného hipíka, který křičel, že je nezákonně perlustrován. Hnul jsem se směrem k policajtovi, se mnou ještě několik lidí. K odvaděči přiběhl další obrněný spomocník, tak jsme zůstali stát.

Vydal jsem se za davem, který policejní lajna zatlačila dále do jakési vedlejší ulice. Do bloku jsem zapisoval vyvolávaná hesla, to je takový můj zvyk. Už padl soumrak. Při neustálém přebíhání jsem ztratil orientaci, chtěl jsem se podívat na uliční ceduli a vylezl z davu přihlížejících do ústí oné uličky, abych zjistil, kde vlastně jsem. Maislova, vida. Nedal jsem si majzla.

Nějaký nenápadný civil došel k zadržovací bariéře a dotkl se ramena jednoho příslušníka. Po vteřince se z bariéry odloupli dva bijci. Pomalým krokem prošel jeden z nich vpravo ode mne a postavil se mi za záda. Druhý přišel čelně a zastavil se mírně vpravo přede mnou. Bílá přilba, plastikový štít, dlouhý bílý obušek. A "Vaše doklady, prosím!" To jsem tedy nečekal, takovou nebývalou slušnost. Podal jsem mu občanku. Převzal ji a podal policajtovi s kšiltovkou, který se mi mezitím postavil k levici. Přitom ze mne nespustil oči.

Esenbák listoval červenou knížkou, kontroloval tajné estébácké značky, jestli jsem už nebyl trestán, jestli nejsem registrován v nějakém seznamu, či jestli nejsem náhodou kolega. Načež zavedl dialog:

"Bydlíte ve Stodůlkách, copak děláte tady?"

Odpověděl jsem vychytrale: "Jsem tu na procházce." Byla sobota večer, snad mi to projde.

"A co jste si to psal, ukažte mi ten blok!" Možná si mysleli, že jsem novinář, dost těchto hyen, kterým socialistický stát propůjčil vzdělání, už zradilo, no zradilo, Miška Gorbačov tomu říkal Glasnosť...

Listoval blokem, naštěstí novým!, už jsem se viděl v tom autobuse, do kterého příslušníci lifrovali jiné procházkáře. Za pravým uchem jsem cítil přítomnost zadního hlídače a jeho obušku, přede mnou nehybně vyčkával další... Čekal jsem, kdy už taky nějakou slíznu.

Esenbák četl nahlas: "Svobodné volby, Dialog, Ne násilí... To je všechno?"

"Zapisoval jsem si, co se tady volalo," odvětil jsem s malou dušičkou.

"Na památku?" vtipkoval příslušník.

"Jo. Dáme si to na nástěnku naší Brigády socialistické práce, už tam visí novinové výstřižky z Berlína a Drážďan," odpověděl jsem také vtipem. Věděl jsem, že pokud mne vyhodí z práce, tak že Dopravní podniky zoufale shánějí řidiče tramvají a berou kdekoho, může být i inženýr, a třeba by jim nevadil ani nějaký ten škraloup...

Esenbák se na mne zkoumavě vteřinku díval, pak sklapl můj blok, vrátil mi ho a pravil: "Pokračujte!" Obrněnci se zvolna vrátili do policejní linie. Už byla ta demogratizace. Zadržení lidé v autobuse si to nemysleli.

Tak jsem přišel na noční směnu jen s mírným zpožděním.

PS: Dnes komunisté tvrdí, že nebýt 17. listopadu 1989, rozvíjeli by dialog s opozicí a všichni bychom mohli budovat společně ten pravej socialismus, který nikdy nebyl vlastně vybudován. Jejich dnešním voličům připomenu jednu drobnost:

Od 1. října 1989 byly dány do oběhu nové bankovky v hodnotě sto korun. Na jejich lícové straně byl portrét soudruha Gottwalda, masového komunistického vraha. Jaké bankovky plánují komunisté vydávat dnes?

Psáno v Praze na Lužinách dne 24.10.1999

Šamanovy poznámky 2004: Znovu jsem zveřejnil svou vzpomínku, která vyšla na Psu už 27. října 1999, tedy před pěti lety (jak vnímavý čtenář pochopil). Ale není volně přístupná v psím archivu, takže ji noví čtenáři NP neznají. Proto ji znovu vypouštím do oběhu - i s hrubkama.

K tomu vrahovi Gottwaldovi: Pokud si myslíte, že přeháním, že Kléma jen nedal milost lidem, kteří byli odsouzeni k smrti, pak vám musím připomenout, že v nejvyšších kruzích vládnoucí partaje bylo předem připraveno obvinění, důkazy, postup soudců, řeč prokurátora - i obhájci! A obžalovaní!! A jejich trest!!! Není to tedy dnes ještě úplně jako tehdy, neboť stále existují obhájci, jako je Standa Devátý...


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku