Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 18.11.2004
Svátek má Romana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Zruší Stanislav Gross ČSSD?
 >SVĚT: Případný půvab izolacionismu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Můžou i zabít
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Šeredná krasavice
 >MÉDIA: Radio Beat ve spárech reakcionářů!
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Tři zastavení Zvětšeniny
 >POLITIKA: CVVM mezi realitou a manipulací
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak se Róňa zase ztratil
 >EKOLOGIE: Jak je to na bavorské straně?
 >ŠUMAVA: Bůh je mrtev!
 >ZDRAVOTNICTVÍ: Návrh koncepce - chraň nás Bože, jestli jí to projde
 >PENÍZE.CZ: Stavební spoření: naložte se státní podporou co nejlíp
 >SPOLEČNOST: Příliš mladí na gheto?
 >DOKUMENT: Školství politiky nezajímá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Mohlo to být jinak

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Film  
 
18.11. Z MÉHO PODKROVÍ: Tři zastavení Zvětšeniny
Albert Salický

S nastupujícím táním před rokem 1968 se v českých kinech objevilo neobvyklé množství zajímavých zahraničních filmů. Mě tenkrát zajímaly spíše ty dobrodružné a komedie, nemohl jsem však odolat sdělení jednoho kamaráda, který mi doporučil slovy „ty vole, na to běž, jsou tam fakt nahý ženský“ nějakou Zvětšeninu. Název filmu ani režisér mi nic neříkali, navíc to nebylo americké, ale věk, požadovaný na nepřístupné filmy, jsem právě dosáhl a tak jsem šel. Byl jsem tenkrát v těch patnácti stejně citlivý na ženskou krásu jako jsem dnes, chyběla mi ale bohužel dnešní odolnost. Odcházel jsem tudíž z kina zcela zničen, rozhodnut stát se fotografem a beznadějně zamilován do Jane Birkin.

No, mou vytouženou dostal ošklivý Serge Gainsbourg (jak s ním pak vzdychala v dokonalém Je t´aime…moi non plus), na fotografování krásných dívek jsem musel ještě třicet let zrát. Zvětšenina však zůstala trvalou hodnotou v mé filmové top twenty. Viděl jsem ji pak ve filmovém klubu, to už sexuální touha naštěstí tak sžíravá nebyla, film byl ostatně značně potrhaný a příšerně vybledlý. Ta zeleň trávníku v parku... Podobně mizerná byla i videokazeta, kterou jsem minulý týden hodil do popelnice, když jsem si konečně přinesl rekonstruovanou verzi na DVD.

Zvětšenina je film zvláštní. Pro mne i z toho důvodu, že se mi žádný jiný Antonioniho film ani trochu nelíbí. Viděl jsem jich dost. Některé, jako Dobrodružství nebo Červenou pustinu, jsem vskutku protrpěl. Nejhorší je samozřejmě Zabriskie Point, film s tak nechutným dějem i protagonisty, že ho nezachránila ani hudba Pink Floyd, ani známá scéna vybuchujícího bungalowu. Naproti tomu je Zvětšenina zajímavým dokumentem doby. Hrdina se sice po odhalení vraždy chová jako úplný idiot a závěrečná pantomima na tenisovém hřišti je tak nesnesitelná, že by dělala čest i české kinematografii, zbytek filmu je však jedinečný. Chtěl bych se konkrétně zastavit u tří témat.

Hrdinou filmu je bezejmenný fotograf (David Hemmings), vzorem pro tuto postavu byl prý David Bailey. Začněme u jeho profese. Aby bylo každému jasné, že je to naprostá hvězda, vybavila ho produkce (Carlo Ponti, manžel Sophie Loren, ten na to měl) Rolls Roycem. Je to kabriolet s pontonovou karoseríí, náznakem křídel vzadu a typicky šikmými dvojicemi reflektorů zvanými Chinese Eye, řekl bych tak 1965 Silver Cloud III Mulliner Park Ward Continental Drophead Coupe. Ačkoliv je ráno a ulice je po dešti plná kaluží, jede hrdina s otevřenou střechou. Nejspíš proto, aby mohl být zastaven a obtěžován skupinou alternativní mládeže s nabílenými obličeji (nabílené obličeje jsem vždy nesnášel) a aby bylo dobře vidět, že má v autě dokonce i vysílačku.

Když fotograf přijde do studia, čeká na něj modelka Veruschka. Zatímco se s ní baví, chystá asistent světla. Několikrát přitom odpálí studiový blesk, který ovšem v následující scéně neblýská. Scéna je kromě úvodních záběrů před šedým pozadím nasvícena v jednotlivých pohledech pro film, ne pro fotografování, takže fotograf může kolem modelky kroužit a mít ji stále optimálně nasvícenou aniž by musel hýbat reflektory. Také se vůbec nezabývá expozičním časem. Lze mu jen závidět. Ostatně celá akce, nejdříve s Hasselbladem a potom postupně se dvěma zrcadlovkami, kterými uvádí modelku do extáze a po které se fotograf vyčerpán svalí na pohovku, zatímco Veruschku nechá celou zavlhlou ležet na podlaze, trvá dvě a půl minuty. Slušný výkon. Počítal jsem pro legraci záběry. Na Hasselbladu nafotil dvě kazety (měnil mu je asistent), to je dvakrát dvanáct. Pak fotil zrcadlovkou 17 záběrů, řekl si o padesátku, dostal jinou kameru a s tou udělal dalších 19 snímků. Pikantní je i to, že se při fotografování k nešťastné dívce tiskl tak oblečený a špinavý, jak přišel z té sociální ubytovny, kde strávil noc a fotografoval.

V další scéně fotografuje sbor unavených modelek. Zde dostal především příležitost ukázat se jako necitlivý a arogantní typ, v čemž ho teprve po mnoha letech překonal Stephen Rea jako fotograf v Altmanově Pret-a-porter (Ready To Wear).

Pak přichází slavná scéna na louce, kde mistr tajně fotografuje setkání milenců. Z přihrádky v autě bere Nikona, udělá pár snímků vetešnictví a pak už pronásleduje zmíněnou dvojici. Přitom střílí záběr za záběrem. Režisér nechal zdůraznit cvakání závěrky i tam, kde fotograf vidět není. Některé momenty jsou sporné, jsem ale ochoten obhájit minimálně 45 záběrů, samozřejmě na 36 snímkový kinofilm. Že mistr neměnil film je nejen vidět, ale plyne i z toho, že pak vyvolává jedinou kazetu.

I při práci v temné komoře, zejména však při přefotografování a dalším zvětšení inkriminovaného snímku, je postup, kterým pracuje, trvalým objektem zábavy fotografů.

Při pozorném sledování lze odhalit i fakt, že jsou vyvolané záběry z parku pořízeny z úplně jiných úhlů, než odkud fotografoval hrdina. Údajně to Antonioni udělal schválně, aby dal najevo nadřazenost režiséra nad realitou.

Druhé zastavení je samozřejmě u dívek. Erotických momentů je ve filmu celá řada. První nabízí Vera von Lehndorff zvaná Veruschka, známá nejen jako modelka, ale i jako dívka točící se kolem tehdejších hvězd rocku. Její dlouhé a především nádherně svalnaté nohy navždy ovlivnily moje vidění této pro mě tak významné složky ženské krásy. Kombinace erotického těla a pohybů s velmi chladným výrazem v obličeji byla tenkrát šokující novinkou. Dnes se tak tváří, bohužel, každá začátečnice.

Potom dvě dívky, Jane Birkin a ta druhá, neméně hezká, ale v titulcích nejmenovaná, které se ve studiu za bujného dovádění svléknou. Kdo si pamatuje na rozruch kolem záběru intimního kožíšku Sharon Stone ve filmu Basic Insinct, toho musím upozornit, že ve Zvětšenině nabízejí pohled na ten tmavý trojúhelník dívenky obě. Ve filmu určeném pro standardní distribuci to byla, pokud vím, světová premiéra. Ovšem ta Jane Birkin… Malá ňadra, výrazné bradavky. Bral bych ji i dnes, konečně také nejsem nejmladší. Ačkoliv její dcera jako by jí z oka vypadla (ne Charlotte Gainsbourg, co má nos po tátovi, ale ta druhá, Lou Doillon).

Nejvíce prostoru má Vanessa Redgrave, která je ovšem z jiného chovu. Také nenabízí erotiku tělesnou, spíše duchovní. To oceňuji dnes více než tenkrát, na druhé straně oceňuji dnes méně než kdy jindy její radikální levičáctví, které tu duchovní hloubku staví do poněkud perverzního světla. Ve filmu hraje ještě i Sarah Miles, v Británii tenkrát považovaná za erotickou hvězdu. Ta mě ale neoslovila, ačkoliv je tam dokonce zachycena při souloži. Asi ji mám příliš zafixovanou z Báječných mužů na létacích strojích. Zato je nepopiratelně velmi erotická i rudolící dívka v epizodě z vetešnického krámku, kterou pak hrdina nechá stát uprostřed ulice s velikou dřevěnou vrtulí.

Hudbu k filmu dělal Herbie Hancock. Na můj vkus je pro Londýn 1966 příliš jazzová, jako kompenzaci však divák dostává vrcholnou lahůdku v podobě úryvku autentického klubového vystoupení legendárních Yardbirds. U kterých se zastavuji potřetí a naposledy. Film je datován 1966 a v červnu stejného roku nastoupil Jimmy Page k Yardbirds jako basový kytarista místo Paula Samwella-Smithe. Vzápětí byla basa přidělena Chrisu Drejovi a Page hrál vedle Jeffa Becka druhou kytaru. Beck však v listopadu stejného roku odešel, je tedy vystoupení dost přesně datovatelné na konec léta až podzim 1966. Na vystoupení v malém klubu hrají Yardbirds jednu ze svých nejvýraznějších věcí, vypalovačku Stroll On. Zatímco Keith Relf s blond vlasy zčesanými do čela a vyrážkou na bradě statečně odsekává rytmus, zlobí Jeffa Becka zesilovač, pročež do něj mistr tak dlouho mlátí krkem své lubové kytary, až ji přelomí a posléze rozdupe. Klasika. Produkci sleduje obecenstvo způsobem známým i z prvních koncertů Led Zeppelin, tedy soustředěně, naprosto strnule, jako když majitel předplatného poslouchá smyčcové kvarteto hrající Janáčka. Teprve rozbitá kytara je přiměje k pohybu. Člověk už se nediví ani Townshendovi z Who. A že to muselo být nějakých kytar, než se publikum naučilo na koncertech odvázat.

Během zmíněné destrukce mydlí Jimmy Page s polodlouhými vlasy, protaženými kotletami a dětským úsměvem na druhé straně jeviště nerušeně svého Fendera. Je to historicky nesmírně významný kus, bílý Telecaster 1958, kterého dostal Page od Becka darem. Page zůstal v kapele až do jejího rozpadu, postavil pak narychlo New Yardbirds aby mohl odehrát nasmlouvané koncerty někde ve Skandinávii, načež skupinu přejmenoval na, jak jinak, Led Zeppelin. Telecastera si pomaloval psychedelickými obrazci v červené, modré a zelené barvě. S takto pomalovanou kytarou pak nahrál první album Zeppelinů a koncertoval skoro celý rok 1969, než na podzim přešel na Gibsona Les Paul a Telecastera opustil, prý pro potíže se snímači. Údajně na něj hrál ještě sólo ve studiové verzi Stairway to Heaven ze čtvrtého alba.

A perlička na konec. Pokud si skladbu Stroll On nevybavíte, nevadí. Podívejte se na český film Na startu je delfín z roku 1974, Karel Svoboda tam na riffu Stroll On postavil svůj soundtrack. Mám dokonce pocit, že muziku nahrála kapela Božského Ringa. Je-li tomu tak, pak se můj kdysi oblíbený kytarista Standa Kubeš dostal do vskutku dobré společnosti.

Salzburg, říjen 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku