Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 17.11.2004
Svátek má Mahulena




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Příliš mladí na gheto?
 >DOKUMENT: Školství politiky nezajímá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Mohlo to být jinak
 >FEJETON: Autobusová mše svatá
 >VOLBY: Malá účast při senátních volbách. Proč?
 >PSÍ PŘÍHODY: Nostalgie kolem zámotku
 >ZÁBAVA: Pořádná televize? Konečně!
 >POLITIKA: Senátní debakl vládní koalice
 >CHTIP: Ženské hormony
 >NÁZOR: Proč nechodí voliči k volebním urnám
 >SVĚT: S antiamerikanismem na věčné časy!
 >POLITIKA: Strana žen není žádný nesmysl
 >ARCHITEKTURA: Paternostery, výtahy a jiná vytahovadla
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Svět zítřka
 >MÉDIA: Válka o Novu (4.)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  >>  Školství  
 
17.11. SPOLEČNOST: Příliš mladí na gheto?
Martin Marx

Jsem zapřísáhlým darwinistou a tak kdykoliv s klidem podepíšu tvrzení, že rozum, kterým se odlišujeme od zvířat, je pro nás evoluční výhodou a díky této výhodě se nám v tahanici o zdroje podařilo přechytračit ostatní opice a jinou špinavou konkurenci. Ovšem od zvířat se kromě rozumu lišíme i schopností prožívat komplikované emoce a jelikož lidstvo ještě hromadně nevyhynulo na náhlý záchvat panické úzkosti, tak i prožívání emocí musí být evolučně výhodné, ovšem netuším jak a proč. A co mě mate úplně nejvíc, to jsou osidla neřešitelných dilemat, do kterých člověk upadne, kdykoliv se nějaký problém pokusí řešit střídavým uplatňováním obou svých evolučních výhod.

Problém, který se tu pokusím nadnést asi patří k tomu druhu potíží, se kterými je někdo raz dva hotový a jiný (například já) z něj neustálým pootáčení a hledáním všemožných úhlů pohledu vyrobí skutečně kapitálního velblouda, ve kterém už by ani nadprůměrnou fantazií vybavený jasnozřivec nedokázal identifikovat původního komára. Nemůžu za to, jsem už někdy takový, ale na druhou stranu se příliš nedivím těm hlasům, které zlověstně posykávají, že na lidi jako já by měl být nějaký zákon. Zatím není, takže si můžu beztrestně pohrávat s všemožnými ale.

Tentokrát se mi nemalé množství různých ale začalo hromadit kolem jedné zvláštní školy. Myslím, že všichni víte, co to je zvláštní škola. To je ona instituce, kam zmizel ten váš spolužák, který ve čtvrté třídě ani na po páté nedokázal sečíst sloupec tří čísel a už od první třídy občas oslovoval učitelku jménem posvátným jen v Indii. Takoví žáci fatálně narušují výuku a přesunout je tedy do zařízení, kde jim bude věnována speciální péče, kterou nepochybně potřebují, je opatření velmi rozumné a prospěšné.

Jedna taková zvláštní a speciální škola se nachází nedaleko mého bydliště. Většinou ji pouze míjím tramvají a tak vám nemůžu říct nic přesnějšího o kvalitě této školy ani o tom, jestli jsou tamní speciální pedagogové schopni vykřesat ze svých svěřenců a pro své svěřence alespoň sebemenší jiskru naděje na nějaké slušné budoucí uplatnění. Donedávna jsem o té škole dokonce nevěděl vůbec nic, jen že tam je. Neměl jsem ovšem nejmenší tušení, že škola tam sice je, ale co tam není, to je školní jídelna.

Žáci téhle zvláštní školy jezdí na obědy do jiné školy. Tentokrát normální základní školy, která se nachází o čtyři stanice tramvají plus kousek cesty pěšky dál. Podle hodnověrných svědků je chování zvláštních žáků v navštěvované jídelně skutečně zvláštní a tak vedení školy vyčlenilo pro stravování speciálních hostů speciální hodiny tak, aby docházelo k co nejmenšímu kontaktu mezi návštěvníky a domácími. Jelikož vedení školy má plnou odpovědnost za vše, co se ve škole děje, není se jim co divit. I tohle opatření je rozhodně velmi rozumné, rozumně předchází možným konfliktům mezi domorodci a těma divnejma cizincema. Jakmile se však na celou věc podívám poněkud emotivněji, už mi to všechno tak jednoduché nepřijde.

První věc, která mi začala vrtat hlavou byla absence jídelny. Mám dojem, že ještě před pár lety se zvláštní žáci stravovali v protější mateřské školce (taky zajímavé uspořádání, že?), leč ta už je hezkých pár let mimo provoz. Škola leží v Praze a je, pokud vím, hojně navštěvována. Trochu se tedy divím, že trpí jedním z neduhů venkovských školiček, tedy nedostatkem peněz na základní vybavení. Jak jsem tak nad tím dumal, kde se vzalo, tu se vzalo, začalo se vkrádat ošklivé podezření.

Střílím od boku, ale zdá se mi, že rodiče většiny zvláštních studentů budou častěji sami absolventy nějakého podobného pomocného lycea, než je tomu u žáků nezvláštních. Dokonce bych řekl, že místo v lavici na zvláštní škole je dědičné, jaký je ovšem přesný poměr místní šlechty a novopropadlíků, to netuším. Přesto se moje ošklivé podezření formuje do nepříjemných otázek: Jestlipak by se podařilo připravit o školní jídelnu žáky normální školy? Nebránili by se v podobné situaci rodiče běžných žáků mnohem urputněji a hlavně účinněji, než rodiče žáků zvláštní školy?

Někde na pozadí celé téhle situace cítím nepěknou pravdu. Technicky vzato je síla hlasu, kterým smíme mluvit do uspořádání společného prostoru pro každého stejná (jeden člověk - jeden hlas), v praxi se ovšem člověk vzdělanější snáze prosadí a jeho hlas má větší váhu, mimo jiné proto, že jej umí lépe používat. Teoreticky je to dobře, že společnost je více ovlivňována lidmi s vyšším vzděláním, ale co když jsme v tomto konkrétním případě svědky toho, jak ti méně obdaření jsou šizeni a kráceni na svých právech a je celkem jedno, jestli z lhostejnosti nebo zlomyslné vypočítavosti ?

Ačkoliv tu mluvím jen a jen o podezření, přesto se mi takový stav moc nelíbí. Emocionálně se zdráhám přijmout skutečnost, ve které ti ne vlastní zásluhou obdaření prohlubují svoje výhody na úkor slabších. Přijde mi to nehumánní a nespravedlivé. Těžko ovšem volat po nějakém nastolení praktické rovnosti, protože víc než rovnost před zákonem, rovná práva a rovné povinnosti, se vymyslet nedá a to všechno už v našem zákoníku je. Nivelizovat v zájmu rovnosti vzdělání všech na úroveň nejpomalejší komponenty, jako se to dělá při stavbě výrobních linek, je pochopitelně neproveditelná hloupost.

Jedinou možnou kompenzací nespravedlnosti vyplývající z nepřekonatelných inteligenčních rozdílů, je výskyt dostatečného množství altruistů, obdařených alespoň nějakým veřejným vlivem. Jelikož se taková skupina altruistů vyskytuje a prosazuje jen výjimečně, jednou z důležitých věcí, kterou se člověk musí naučit, aby přežil realitu a zachoval si přitom alespoň zbytky duševního zdraví, je schopnost smířit se s vrozenou neodstranitelnou nespravedlností. Drsné, že? Emočně velmi nepřijatelné. A to jsem s tím emočním šťouráním teprve začal.

Pocitově totiž vidím na téhle situaci ještě jednu velkou potíž a jestli si v téhle chvíli ještě pamatujete titulek článku, tam už vám to myslím došlo. Rozumovým argumentem pro umístění dítěte do zvláštní školy, je jeho snížená schopnost učení, kterážto snížená schopnost musí být kompenzována specielním pedagogickým přístupem. Tolik rozumná a zároveň politicky korektní argumentace. Politicky nekorektní praxe vnímaná emotivním pohledem ovšem spíše připomíná zametení smetí pod koberec.

Problémoví žáci jsou odkládáni do zvláštních škol a z nenápadných zpočátku nepostřehnutelných drobností je kolem nich budován neviditelný ostnatý drát sociálního gheta. Jsi jiný; horší! Pro tebe není mezi námi místo! Zůstaň v ohradě! Děti přesunuté do horší školy, s nižší kvalitou výuky, nižší kvalitou vybavení, administrativní restrikcí co nejvíce izolováni od svých vrstevníků, dostávají podobné vzkazy dnes a denně, někdy v otevřené podobě, jindy je prostě vytuší ze způsobu, jakým se s nimi zachází. Toto už není jen emočně obtížně stravitelné, to už zní skoro jako krutost!

Svět, ve kterém jsou některé děti už v ranném věku ocejchovány jako nepřijatelné, následně drženy v neviditelném ghetu, které je vlastně jen předstupněm k izolaci hmatatelnější, do které budou tito ztracenci převedeni jakmile se ocitnou v konfliktu se zákonem, vypadá na první pohled jako svět té nejkrutější sociálně darwinovské džungle. Je to skutečně tak, že dveře do zvláštní školy jsou černým otvorem, za kterým vede cesta už jen dolů? Musí to tak být nebo je postupné upevňování pocitu psanců a vyděděnců způsobeno jen lhostejným, nepoučeným přístupem? Anebo je to tak, že z žáků zvláštní školy lze pro normální život zachránit jen tak malé procento, že to nestojí za tu námahu? A kolik procent potenciálně zachranitelných by už bylo dost? Tři ze sta? Pět? Deset?

Obloukem se vrátím na začátek článku. Člověk se od zvířat liší tím, že je hrdým vlastníkem rozumu a rozervaným majitelem emocí. Člověk se snaží používat oboje v nějakém vyváženém poměru, protože jak cesta čistého rozumu tak cesta pouze citová byly už dávno prozkoumány a zavrženy jako nedostačující. Ovšem v jakém poměru míchat při řešení dilemat rozum a cit, to je tajemství zakopané hlouběji než recept na všechny bylinné likéry.




Další články tohoto autora:
Martin Marx

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku