Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 19.11.2004
Svátek má Alžběta




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Úřednická vláda a opoziční smlouva nejsou totéž
 >FEJETON: Vánoční reminiscence 1968
 >POLITIKA: Zemanův návrat na statném oři
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá: Sportovní pytle
 >SPOLEČNOST: Internet pro slepé - výsledky sbírky
 >PSÍ PŘÍHODY: Zuřivej dědek a bílej fantom
 >POLITIKA: Všude plno Arafata
 >CHTIP: Z amerických soudních síní
 >EKONOMIKA: Světové trhy na maximech
 >PENÍZE.CZ: Nebourat, vystěhovat se z města a založit rodinu?
 >POLITIKA: Zruší Stanislav Gross ČSSD?
 >SVĚT: Případný půvab izolacionismu
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Můžou i zabít
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Šeredná krasavice
 >MÉDIA: Radio Beat ve spárech reakcionářů!

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
19.11. POLITIKA: Úřednická vláda a opoziční smlouva nejsou totéž
Jiří Pehe

Komentátor Martin Zvěřina a politolog Michal Klíma na stránkách Lidových novin oba nedávno přesvědčivě argumentovali, že Občanská demokratická strana udělala dobře, když se během letní vládní krize nenechala zlákat myšlenkou podílu na vládě v podobě úřednické vlády nebo duhové koalice. Výsledky krajských i senátních voleb, zdá se, potvrzují, že rozhodnutí Mirka Topolánka trvat na konfrontační politice vůči sociální demokracii bylo prozíravější, než nápad Vlastimila Tlustého vytvořit úřednickou vládu.

Michal Klíma vidí Topolánkovo rozhodnutí jako správné především v kontextu opoziční smlouvy z let 1998 až 2002. Je podle něj dobré, že se po roce 2002 politika vrátila do normálních kolejí klasických konkurenčních vztahů mezi levicí a pravicí, vládou a opozicí. Martin Zvěřina jde dále. Kritizuje jak možnou „duhovou koalici“, tak i myšlenku úřednické vlády, a dodává, že vítězství Topolánkovy koncepce je jasnou porážkou Tlustého.

Odchod „ducha opoziční smlouvy“ z české politiky je vskutku dobrou zprávou.

Neměli bychom ale směšovat různé pojmy. Opoziční smlouva byla nemorální a pro voliče matoucí, protože se vydávala za něco, čím nebyla. Ačkoliv ve skutečnosti byla zvláštním případem skryté koalice, obě zúčastněné strany vytrvale tvrdily, že proti sobě stojí ve standardní opozici. Zároveň si různým způsobem dělily prebendy a moc ve státě, nebo se pokoušely společně přepsat ústavu i volební zákon ve svůj prospěch.

Duhová koalice a velká koalice jsou ale něčím jiným. Jsou otevřenými, transparentními spojenectvími, v nichž všechny zúčastněné strany nesou přímou odpovědnost za vládnutí. Michal Klíma má samozřejmě pravdu, když varuje, že takové koalice mohou diskreditovat strany, které se jich účastní a mohou hrát do rukou stranám radikálním.

Nicméně z praxe i teorie demokracie známe jak demokracii konkurenční, tak demokracii konsensuální, nebo - použijeme-li pojmu politologa Arenda Ljipharta - demokracii konsociační. Formou konsensuální demokracie je také tzv. deliberativní demokracie, v níž se nalézají politická řešení nikoliv silou, ale v neustálé diskusi napříč společností a politikou. Oba modely mají v různých podmínkách své opodstatnění.

Duhová koalice v českých podmínkách by mohla být jen krátkodobým řešením, protože jinak by posilovala komunistickou stranu, která by zůstala jedinou opozicí. Nicméně není na škodu si připomenout, že myšlenka duhové koalice se zrodila částečně právě kvůli KSČM.

Když se rozpadla Špidlova vláda, bylo velmi nepravděpodobné, že se Stanislavu Grossovi podaří obnovit koalici s lidovci a Unií svobody. Předčasné volby byly naprosto nereálné, a tak zbývala jen tři další řešení: koalice ČSSD a KSČM (kterou si nikdo nepřál), velká koalice ČSSD a ODS, nebo koalice duhová. Ta mohla ODS pomoci, aby se ujala spoluodpovědnosti za stát v době ústavní krize, aniž by se diskreditovala těsnou spoluprací s ČSSD, vůči které před tím uplatňovala politiku nulové tolerance.

Úřednická vláda by byla jen technokratickou variantou duhové koalice. Její nespornou výhodou by ovšem bylo, že ačkoliv by měla podporu demokratických stran a byla by tedy de facto vládou „duhově“ koaliční, politici by jí mohli svěřit mnohem radikálnější reformy než ty, kterých by se odvážili, kdyby ve vládě byli oni. Zároveň by taková vláda do jisté míry neutralizovala výhody, které by nabídla komunistům plnohodnotná politická vláda duhové koalice.

Je nejspíše dobře, že nakonec takové řešení nebylo zapotřebí. Konkurenční demokracie má ovšem také svá úskalí, zvlášť pokud je chápána jako nulová tolerance. V našem případě například to, že na tolik potřebné reformy si budeme muset počkat přinejmenším do příštích voleb. Ani pak ale nemáme záruku, že vláda, složená například z ODS a lidovců, bude mít k radikálním reformám dostatek odvahy, protože se okamžitě ocitne pod palbou levicové opozice, která bude sbírat body. Navíc některé reformy, pokud mají být stabilní a dlouhodobé, si vyžadují nikoliv prostředí nulové tolerance, ale širokého konsensu.

Zkrácená verze článku vyšla v Lidových novinách, 18.11.2004.

Webová stránka Jiřího Pehe




Další články tohoto autora:
Jiří Pehe

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku