Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 20.11.2004
Svátek má Nikola




  Výběr z vydání
 >VÝROČÍ: 60 let od bombardování Brna
 >MOBY DICK: Dobrý vůdce Duto Hlav
 >POLITIKA: Umění neodejít a vývoz odcizené revoluce
 >SPOLEČNOST: Dokument o Grebeníčkovi st.
 >HUDBA: Nabitý koncertní podzim
 >SPOLEČNOST: Potřebujeme další listopad?
 >MÉDIA: Kdo je tu pro koho
 >TELECOM: Zákazníku, moc si vymýšlíš!
 >PRÁVO: Patenty na software
 >SPOLEČNOST: Příběh o českém zdravotnictví
 >KNIHA: Meditace o základech vědy
 >CHTIP: Demise na funkci dospělého člověka
 >POLITIKA: Úřednická vláda a opoziční smlouva nejsou totéž
 >FEJETON: Vánoční reminiscence 1968
 >POLITIKA: Zemanův návrat na statném oři

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
20.11. POLITIKA: Umění neodejít a vývoz odcizené revoluce
Martin Stín

Máme za sebou pravé novinářské žně, které nabídly našim hlavám a srdcím ke strávení nadprůměrný rozsah informací. Ve vnitropolitické oblasti převládla dvě určující témata: jedním byly krajské a senátní volby a skandály všeho druhu, jež provázely předvolební kampaň. Vztah některých z nich (aféra Kořístka) k boji o moc oficielní místa horlivě popírají, ale není jim to nic platné – souvislosti jsou příliš zřejmé. Druhým je výročí Sametové revoluce. Obě témata si vzájemně nastavují zrcadlo, v němž se jednotlivé skutečnosti odrážejí v zajímavých souvislostech a vyjevují se v překvapivých barvách. Jejich porovnání umožňuje poměřit, jak daleko, a kterým směrem jsme ušli od „Velké Sametové“, a jak společnost vnímá její důsledky.

Sotva lze zastřít, že při srovnání svých představ z listopadu 1989 s dnešní skutečností je spokojen jen sem tam někdo, přičemž míra spokojenosti či nespokojenosti je velmi individuální. Platí to jak o těch, kteří v listopadových dnech 1989 stáli v popředí změn, tak o komparsu. Že nejsou spokojeni poražení či jejich nástupci, je nabíledni. Nejde jen o zklamání z hospodářského vývoje, jehož zrychlení a nasměrování k dosažení úrovně vyspělých zemí euroatlantické oblasti se tradičně považuje za jeden z hlavních cílů polistopadových politických změn. Přistupuje nespokojenost i v dalších oblastech, např. v selhávání veřejné správy, právního systému, vynucování práva, s rozlézáním korupce, s omezování svobody šíření informací, s rostoucí nezaměstnaností. Zaplacená cena za nabytí svobody, vyjádřená např. v hodnotě zničených nebo opuštěných výrobních kapacit, ztráty trhů, v růstu korupce a kriminality, úpadku morálky, zvýraznění konzumních prvků chování, atd. se zdá být přímo krutá.

Přece jen jsou se vzpomínkami na události z listopadu 1989 občas spojeny také hezké chvilky. Občanský aktivista John Bok uveřejnil v MF Dnes 13.11.2004 své vzpomínky na střet s příslušníky SNB, masakrujícími demonstranty před budovou ministerstva spravedlnosti, při němž chránil před jejich kopanci neznámou dívku. Byl za to zatčen a uvězněn. Ona neznámá se mu po 15 letech přihlásila a poděkovala mu. Je potěšující, že aspoň některé dobré skutky zůstávají nezapomenuty, když za jiné bývá odměnou jen nevděk, popřípadě podpora protikandidáta ve volbách.

Naše názory a pocity jsou samozřejmě ovlivněny netrpělivostí a podceněním velikosti a závažnosti rozdílů mezi předlistopadovými a novými poměry. Na to, aby se kladné důsledky změny režimu a hlavně geopolitické situace projevily v plném rozsahu, a aby se vrátily vklady do změn, jsme ušli ještě příliš krátkou vzdálenost. Hodnota Listopadu 1989 se plně vyjeví možná během dvaceti let, možná i později.

Na pozadí vybavených vzpomínek na předlistopadové poměry vystupují do popředí nápadné shody předlistopadových elit a současné panující oligarchie (ponechám stranou úvahu, do jaké míry jde o důsledek infiltrace stran novodobé Národní fronty všelijakými oporami předlistopadového režimu a srdečnými vztahy prominentů s různými pochybnými, často až kriminálními živly, pocházejícími z té doby): ti i oni podlehli klamu, že vědí lépe než hloupý dav, co země potřebuje a jsou proto povoláni, aby právě oni vedli zemi do neštěstí. Byli, popř. jsou slepí k signálům, že už jich má společnost dost, takže je třeba opustit tvrdě vybojovaná koryta, aby bylo možno se k nim později jinou cestou vrátit. Za těchto okolností jim ovšem unikala a uniká pravdivost poučky, že nejlepším příznakem velikosti politika je jeho umění včas odejít. V případě našich současných dočasných vládců to překvapuje, protože mají na očích zářný případ Miloše Zemana. „Natvrdlost“ politických elit jim brání vzít jako vážně míněné výzvy k jejich demisi v situaci, kdy je zřejmé, že nemají v kapse žádný nový projekt, vizi, ani rezervu ke zvýšení své výkonnosti. Nejtrapnější je, že si neuvědomují, že skutečně nesou aspoň formální odpovědnost za selhávání jimi řízeného odvětví, popřípadě že jejich intelektuálně pokleslé projevy jsou nedůstojné přestavitele jejich vysokého úřadu v civilizované zemi.

Nechápavě se tváří například policejní prezident, jenž snad skutečně s příznačnou prostoduchostí a přímočarostí slušného „esenbáka“ věří (není pochyb o tom, že gen. JUDr. Jiří Kolář je slušný člověk), že všechny úkoly svého úřadu zvládá na jedničku a ostatně o jeho setrvání mají rozhodovat ti, kteří jej z moci úřední do něj ustanovili; jemu snad ani nepřísluší o případném odchodu uvažovat. Vzdálenost mezi policejním prezidentem a posledním policistou na obvodní služebně je nesmírná a prokázat přímou spojitost mezi selháním pěšáka a vůdcovským neumětelstvím generála se těžko prokazuje. Nicméně ta spojitost existuje a je prokazatelná. Například nezákonné zatčení pánů Večerka a Dalíka není ojedinělým úletem. Podobných případů se přihodí každý rok v této zemi několik, možná až několik desítek. Jenže osud obyčejných lidí, do jejichž života takto brutálně a nezákonně policie zasáhla, nikoho nezajímá, novináři se o tom většinou nedoví, a veřejnost pak nemá ani tušení, že se něco tak hrozného může dít. Ti dva měli dokonce štěstí, že byli nezákonně vězněni jen několik hodin, jiní si toho blaha užili i několik měsíců. Pokud se veřejnost o takovém protizákonném zacházení s občany přece jen doví, vedení policie bude mluvit o náhodném selhání jednotlivce. Samo opakování takových případů nasvědčuje domněnce, že jde o projev systémové vady řízení policie. Za špatně nastavený příslušný subsystém rozhodovacího procesu samozřejmě je odpovědný policejní prezident. Příčiny těchto prohřešků spočívají v tom, že policisté nejsou vychováváni v přiměřené úctě k občanským právům a jsou chováni jako v bavlnce v pocitu všemocnosti a netrestatelnosti, přičemž kontrolní orgány se při řešení stížností zvenčí zásadně snaží obhájit bezchybnost jejich jednání. Policejní prezident ostatně svým vystupováním na veřejnosti v případě pánů Dalíka a Večerky prokázal svou odpovědnost za necitlivost policie k občanským svobodám: zřejmě vůbec nepochopil, jak je nepřípustné, aby policie lehkomyslně zbavovala občany svobody a působila jim další nepříjemnosti, když to není nezbytně nutné a opodstatněné nezpochybnitelným naplněním zákonných podmínek. Ve standardní demokracii by ho ministr vnitra za takové vystoupení propustil bez průtahů. Jiným příkladem je selhávání prevence násilné trestné činnosti. Velmi často se stává, že po objasnění násilného trestného činu s tragickým vyústěním se novináři a jejich prostřednictvím veřejnost dovídají od svědků, že občané věděli o hrozícím násilí někdy i dlouho předem, upozorňovala policii, ale ta se věcí preventivně nechtěla zabývat. Pro srozumitelnost uvedu úplně čerstvý příklad, který zatím nevyústil v tragedii. V těchto dnech byli mladá žena a její dítě obtěžováni mužem, jenž byl v minulosti trestán pro násilnou trestnou činnost, v současné době je nepravomocně odsouzen trestním příkazem a byl na něj soudem vydán zatykač. Muž se dobýval do bytu v době, kdy v něm bylo dítě samo, snažil se je lstí přimět, aby jej vpustilo dovnitř. Následující den překvapil ženu před domem, kde vystoupil z křoví, několikrát si ji vyfotografoval, a pak fotografoval detaily domu, v němž s dítětem bydlí. Zajímal ho např. vchod do domu s číslem a označením ulice. Jeho podivné počínání sledoval také náhodný svědek. Místní policejní služebnu případ nezaujal. Místo, aby podivně se chovajícího obejdu vyhledala, zeptala se ho, za jakým účelem si pořizoval fotografie, a při té příležitosti uplatnila soudní zatykač, vyděšené ženě sdělila, že fotografování bez souhlasu fotografované osoby není trestný čin ani přestupek. Až postiženou ženu s použitím pořízených fotografií najde najatý násilník, policie se jistě bude snažit případ vyšetřit a novináři se pak od náhodného svědka doslechnou, že násilí se dalo předejít, kdyby policie nezaspala. Opět nejde jen o náhodné selhání jedince. Je jistě obtížné v takovém případě odhadnout skutečnou míru ohrožení možné oběti trestného činu, a odhad by proto měl dělat zkušený kriminalista ve spolupráci s psychologem. Jenže malé policejní služebny nemohou být personálně vybaveny na takové úrovni a zřejmě není zaveden systém vyhodnocování obdobných případů specializovanými složkami na vyšším stupni řízení. Jde opět o nedokonalé nastavení systému vnitřního řízení policie, za které opět odpovídá policejní prezident. Je zde ještě jeden důvod k odstoupení policejního prezidenta, který přímo nesouvisí s jeho osobními kvalitami. Jeho funkce je nejen odborná, ale i politická. Pro veřejnost je ikonou, která symbolizuje dobré i špatné stránky policie. Ve standardních demokraciích je dobrým zvykem, že ikony selhávajících institucí mizí v propadlišti bez ohledu na to, zda neúspěch skutečně zavinily. To je osud vysoce postavených osobností, že v určitých situacích přijdou o hlavu bez ohledu na své kvality. Obdobně neudržitelné je lpění ministra vnitra na sotva nabytém úřadě. Jeho neochota respektovat názor státního zástupce a nesmyslné úvahy o tom, že protizákonné jednání nemusí být nezákonné prozrazují, že se špatně orientuje v právním řádu země. Protože je politicky odpovědný za policii, stává se tak veřejným nepřítelem občanských práv, protože zřejmě není způsobilý vést policii tak, aby je neohrožovala.

Zvlášť výraznou nezpůsobilost pochopit signál doby k rychlému opuštění politické scény projevily vrcholné politické špičky vládní koalice, nejvýrazněji předseda vlády. Občané dali ve svobodných volbách již po třetí najevo, že od posledních parlamentních voleb změnili své politické preference. Předvedli to nejen hlasováním ve prospěch opozičních a mimoparlamentních nezávislých kandidátek, ale také ignorováním voleb. Tvrzení vedoucích politiků, že se tím nic nemění na rozložení sil v poslanecké sněmovně a není tedy třeba z debaklu vládní koalice vyvozovat žádné závěry, přičemž předčasné volby by poškodily zemi, je popřením prosté logiky. Poslanecká sněmovna není izolovaný orgán, stejně jako vláda. Jejich chod je ovlivňován také Senátem a krajskými orgány. Nové rozdělení křesel v Senátu a krajských zastupitelstvech bude brzdit zákonodárný proces a povede k napětí mezi kraji a vládou. Efektivita vládnutí současné koalice následkem toho poklesne. Předčasné volby by nejen zemi nepoškodily, ale naopak by snížily škody, plynoucí z nového uspořádání politických sil, znemožňujícího hladký výkon zákonodárné a výkonné moci.

Připočteme-li k problematickému rozložení politických sil po volbách a neodpovědnému přístupu politických špiček k jeho důsledkům ještě časté selhávání policie a justice, rozmáhající se korupci a klientelismus, a řadu dalších dlouhodobě neřešených problémů vnitřní správy, musíme přiznat, že naše vnitropolitické poměry mohou působit odpudivě. Samozřejmě, od Listopadu 1989 se vnější obraz země změnil k lepšímu. To je ale většinou výsledek soukromé iniciativy občanů, kteří využili nabytých svobod, rozvinuli svou iniciativu, uplatnili um a pracovitost k vytvoření mnoha krásných a užitečných věcí. Na tom však politické elity nemají žádnou zásluhu. V této souvislosti považuji za špatný vtip, že v téže době, kdy zde ještě zuřila kauza Kořístka a vládní koalice přijímala volební výprask, jsme se pustili do vývozu naší revoluce na Kubu. Vypadá to, že vládní koalici nestačí, že máme neutěšené poměry doma, a chce je proto přenést ještě i do této chudé, leč hrdé karibské země. Věru, nabízíme špatný dar! Zvykli jsme si už na to, že nic nestojícím bojem za lidská práva na Kubě se zabývá bývalý prezident Václav Havel a některé nevládní organizace. Je samozřejmě věcí vkusu každého jednotlivce, zda ho více pálí poměry ve vzdálené zemi, kterým sotva může dobře rozumět, či zda dá přednost zlepšování domácích poměrů, které by se daly se znalostí místních poměrů snáze napravit. Ale zapojí-li se do přenášení našich problematických zkušeností na Kubu oficielně naše velvyslanectví, je to na pováženou. Lze to hodnotit jako aktivní vměšování do vnitřních poměrů cizího státu. Připouštím, že na Kubě může brzy dojít ke změně politických poměrů, a že pomoc vyspělé demokratické země při uskutečnění přechodu od diktatury k demokracii může být prospěšná – nedají-li ovšem Kubánci nakonec přednost „castrismu bez Castra“. Pochopil bych, kdyby se do podobného úkolu pustilo Španělsko, které má zkušenosti s přechodem od frankismu k demokracii, je s Kubou spojeno jazykově, kulturně a historickými tradicemi, a jehož vnitropolitické poměry a administrativní vyspělost jsou přece jen lepší než naše. Ale co předurčuje k takovému poslání nás? Ostatně přemýšlím, proč osvědčený demokrat Juan Carlos I. přijal kdysi Fidela Castra s nejvyššími státnickými poctami, zatímco Václav Havel si s ním nikdy nezadal a dnes mu div nepíše hanlivý nekrolog ještě za života, a proč se naše státní orgány zapojují do řešení osudu Kuby po Castrově smrti, aniž by nejdříve vyčkaly, až své představy o budoucnosti své vlasti vysloví sami svobodní Kubánci, popřípadě až požádají o pomoc. Záměr přenést naše zkušenosti na Kubu je ošidný. My jsme polistopadovým vývojem navázali na dlouhodobý vývoj demokratických institucí, přerušený německou okupací. Jdeme tedy cestou přirozeného vývoje, a stejně nám návrat k demokracii nejde hladce. Na Kubě jsou ale předpoklady pro přijetí našeho způsobu správy veřejných věcí značně odlišné od našich a naše možná dobře míněná snaha nemusí být obyvatelstvem přijata s nadšením. Co zamést si raději před vlastním prahem?

Vyšlo na Politikonu www.politikon.info 18.11.2004

Martin Stín, Praha
martin.stin@seznam.cz


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku