Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.11.2004
Svátek má Klement




  Výběr z vydání
 >PŘÍCHOZÍ VÍTANÍ A NEVÍTANÍ: Jejich dopad
 >POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh patnáctý - Veřejně o neveřejném
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Další ekologistický zákon proti rozumu a přírodě
 >VZPOMÍNKA: Krocan
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tunguzský meteorit hadr
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vincenzo Bellini navěky úžasný
 >POLITIKA: Škromach – pohrobek personální genocidy M. Zemana
 >PSÍ PŘÍHODY: Málo platné, je to pejsek
 >ZE ZVÍŘETNÍKU: Rekonstrukce útulku
 >POLITIKA: Komunisté v listopadu ´89
 >PRÁVO: Patenty na software (2)
 >KNIHA: Nevidomí žijí mezi námi
 >PENÍZE.CZ: Finanční deriváty 'od F po F'
 >PRÁVO: Trestní oznámení na Ludvíka Zifčáka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
23.11. Z MÉHO PODKROVÍ: Vincenzo Bellini navěky úžasný
Albert Salický

Lásku k italské opeře jsem v sobě objevil dost pozdě. Nedostal jsem se k ní přes výchovné koncety ani přes studentské předplatné. Moje cesta vedla spíš přes Beatles, Cream, Jethro Tull, Led Zepelin, Uriah Heep, Deep Purple, Pink Floyd, Yes a Genesis, samozřejmě s mnoha oklikami. Hnala mě přitom touha po melodii, harmonii, napětí, emocích. Zkrátka po tom všem, co mi v realitě tak často chybí. Kupodivu jsem se nenadchl pro Mozarta, u lidí s rockovým srdcem obvykle oblíbeného, natož pak pro nějaké Wagnery a podobné Janáčky. I Verdi a Puccini jsou pro mne jen dobří řemeslníci, i když některé jejich věci jsou docela příjemné, zejména na jevišti. Zato italská romantická opera, belcanto, přátelé, to je nářez!

Centrem tohoto směru první poloviny 19. století je trojhvězdí Rossini, Donizetti a Bellini. Poněkud starší Rossini (1792-1868) je známý především svými díly komickými, mezi nimiž kraluje Lazebník Sevillský, ačkoliv ne tak často uváděná Popelka (La Cenerentola) je neméně půvabným ohňostrojem hudebních nápadů a skvělé zábavy. Komické opery psal i o něco mladší Donizetti (1797-1948), notoricky známý je Nápoj lásky (L’elisir d’amore). K dílům dramatičtějším se dostal až později. Nejslavnějším z jeho vážných kusů je Lucia di Lammermoor. Tuto operu ovšem napsal Donizetti pod vlivem zážitku z Belliniho opery Norma.

Vincenzo Bellini (1801-1835), z trojice nejen nejmladší, ale navíc s velmi skromně odměřenými léty života, je pro mne skladatelem naprosto úžasným. Po létech poslouchání jeho oper (vidět se jich moc nedá, Bellini se téměř nehraje) zůstávám pořád ještě u vytržení nad jeho nápady, nad stavbou melodie a vůbec tím, jak mne dokáže i tolikrát ohranou árií, která není ani složitá, ani novátorská, takhle uchvátit. Jeho hudba není nic než krása. Ale jaká!

Blahobyt dvacátého století vynesl alespoň na čas do popředí zájmu (zejména kritiky) řadu skladatelů, tvořících na základě psychopatologických principů, zvaných vnitřní přesvědčení, sebevyjádření nebo umělecká svoboda něco, co sami považovali za jediné pravé umění (nechci je vyjmenovávat, takže Schönberg za všechny). To, že se jejich hudba prakticky nikomu nelíbila, je jen utvrdilo v přesvědčení, že jsou pravými spasitely hloupé veřejnosti. Naproti tomu italští romantici pracovali v době, kdy se umělci museli především hledět uživit a přežít. Místo teoretizování o pravém či nezávislém umění nebo dokonce nějakém novátorství za každou cenu raději vděčně podepsali smlouvu a vyráběli svá díla na zakázku. A i když se v průběhu let pohled na jejich dílo přece jen mění, kvalita a hlavně zážitek zůstávají kupodivu trvalé.

Vincenzo Bellini se narodil na Sicílii. Vystudoval konzervatoř v Neapoli, v letech 1824 – 26 tam měly premiéru jeho první dvě opery a na základě jejich úspěchu dostal mladík smlouvu s milánskou Scalou. Následovala premiéra Piráta (Il Pirata) v roce 1927 a okamžitá sláva po celé Itálii. Libretistou byl Felice Romani, tehdejší bezkonkurenční jednička, který psal i pro ostatní romantiky. V letech 1829 – 1831 uvedl Bellini pět dalších premiér. Většinu z nich opět ve Scale, ty byly vesměs úspěšné a dodnes patří mezi operní poklady. Pátá premiéra, opera Kapuleti a Montekové, proběhla v benátském La Fenice. To je ta scéna, co před pár lety do základů shořela a teprve nedavno byla po mnohaleté rekonstrukci znovu otevřena. Uvedená opera však měla svérázný osud.

O úspěchu a neúspěchu některého díla rozhodují často faktory, které se díla samotného dotýkají jen okrajově. Tak měl například při premiéře obrovský úspěch Verdiho Nabucco, což je opera podle mne dost slabá, především proto, že tam není jediná sympatická postava a kromě chronicky ohraného sboru (Va pensare...) je i hudebně nezajímavá. Nabucco však měl senzační úspěch, protože zlými Habsburky porobení Italové viděli ve zpěvu zajatých Židů touhu po vlastní svobodě a výzvu k revoluci. A bohužel přesně opačný proces postihl Belliniho operu Kapuleti a Montekové (I Capuleti ed i Montecchi). Je to dílo, jak čtenář tuší, o Romeovi a Julii. Starý dobrý Shakespeare totiž zpracoval své drama na základě nějakého zápisu v kronice města Verony. Samozřejmě to byl zápis stručný a tak si nesmrtelný básník spoustu věcí domyslel. Z jiného zpracování stejného záznamu vychází i libreto opery. Romani si rovněž detaily příběhu domyslel, ovšem po svém a tedy jinak než Shakespeare. Publikum operu, hudebně stejně kvalitní jako jiná Belliniho díla, příliš nemilovalo. Vždyť to bylo jinak, křičeli občas Shakespearem indoktrinovaní diváci a opouštěli znechuceně hlediště. (Šéfové operních domů neznali Cimrmana, jinak by zamykali východy.)

Přes tento dílčí neúspěch byl Bellini slaven doma i v zahraničí, především v Londýně a Paříži. Oproti metrákovému Rossinimu a klasicky působícímu Donizettimu byl jeho zjev ostatně předobrazem rockové hvězdy 60. let. Vždy nápadně elegantně oblečen, andělská tvář, dlouhé světlé vlnité vlasy. Něco mezi Brianem Jonesem ze Stounů, Peterem Framptonem z Herd a mladým Eltonem Johnem. V roce 1833 však zaznamenal (kupodivu opět v La Fenice, že by vyhořela po zásluze?) další neúspěch s operou Beatrice di Tenda (dnes rovněž nepochopitelný, ale při premiéře propadla jak známo i Bizetova Carmen), dal Itálii košem a odešel do Paříže. Na základě smlouvy s tamějšímThéatre Italien napsal svou poslední operu, Puritány. I přes slabší, na banální zápletce založené libreto jsou Puritáni (I puritani) gigantické dílo. Byla to jeho desátá a bohužel poslední opera.

Bellini trpěl už od roku 1830 potížemi se zažíváním, neovlivnilo to však ani jeho práci, ani ho to nepřimělo omezit v té době jistě velmi namáhavé cestování. Obrovský úspěchu Puritánů (premiéra v Paříži v lednu 1835) znamenal nejen masové nadšení publika, ale i uznání kritiků. Ti konstatovali, že skladatel udělal umělecky další obrovský krok kupředu a těšili se, s čím přijde příště. Jenže už nepřišel. Mladý skladatel byl koncem září stejného roku nalezen mrtev ve svém pokoji.

Bellini byl ze všech tvůrců belcanta ten nejbelcantovější. Přesvědčen, že krásná hudba, dokonale zazpívaná dokonalým hlasem, je nejlepším prostředkem přenosu emocí z tvůrce (a interpreta) na diváka. Když ho poslouchám, věřím tomu bezvýhradně. Na druhé straně ale stejně tak vnímám emoce zpěvu Ozzyho nebo Iana Andersona stejně jako kytar Iommiho či Blackmora. Mnohotvárnost a schopnost si ji vychutnat jsou z největších darů tohoto světa.

Belliniho dílo prožilo ještě obrovskou renesanci v 50. letech 20. století především zásluhou Marie Callas. Pěveckému i hereckému naturelu této hvězdy Belliniho dramatické postavy žen perfektně vyhovovaly, a tak je dnes zejména Norma, ale i třeba lehčí Náměsíčná (La sonnambula) dosti spojena s osobou této jedinečné pěvkyně, po které naštěstí zůstal velmi rozsáhlý a kvalitní zvukový materiál. Po éře Callas držely Belliniho pochodeň další výrazné sporanistky, Joan Sutherland nebo Montserrat Caballé, ale to už vlna zájmu o belcanto opadla a dnes lze Belliniho opery naživo stěží shlédnout.

Škoda, že se Bellini ani na českých jevištích prakticky nehraje. O tom, že by se líbil, nemohu pochybovat. A věřím že taková Maria Haan, pro Belliniho hrdinky předurčená hlasem, vzhledem i herectvím, by si rozhodně zazpívala Elviru, Julii, Imogene nebo Aminu raději než Zemlinskiho princeznu v minisukni ve Státní opeře nebo Mařenku v nepříliš povedené současné Prodance Zlaté kapličky. Nic proti Marii Haan v minisukni, právě naopak, ale kdo ji viděl v Brně (ještě coby Tkadlčíkovou) jako Donizettiho Lucii di Lammermoor (já šestkrát), ten ví, co mám na mysli.

Salzburg, listopad 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku