Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.11.2004
Svátek má Emílie




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Ustojíme vládu jedné strany?
 >ARCHITEKTURA: Podivuhodné stavby - Dům Diamant
 >SPOLEČNOST: Sedmnáctý listopad na ulici
 >EKOLOGIE: Budoucnost Šumavy je dál předmětem sporu
 >EVROPA: Český přínos EU v konfrontaci s trhem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak je to s vínem
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (1)
 >SPOLEČNOST: Je po volbách – občane neobtěžuj
 >DOPIS: P.T. Neff Ondřej
 >PROFIL: Chris Maser
 >HUDBA: Glen Hansard aneb Dobeška nejen sklepácká
 >PENÍZE.CZ: Životní pojištění: tajemná výše provizí
 >PŘÍCHOZÍ VÍTANÍ A NEVÍTANÍ: Jejich dopad
 >POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh patnáctý - Veřejně o neveřejném

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
24.11. HUDBA: Glen Hansard aneb Dobeška nejen sklepácká
Petr Vlasák

"Byla to dlouhá cesta, která nás sem přivedla, ale teď jsme tu doma." říká občas Glen na začátku svých koncertů v Čechách, ať už se svojí kapelou The Frames nebo při sólových vystoupeních jako třeba letos v létě v Telči.

Glen Hansard (34) je rodilý Dubliňan, ve 13 letech odešel ze školy, aby několik let hrál po ulicích na kytaru. Posléze s finanční podporou své matky nahrál demosnímek se čtyřmi písněmi. Díky tomu vlastně vznikla kapela The Frames („rámy“) - na dvorku u Hansardů se totiž opravovala jízdní kola. Glen rád hraje s různými méně či neznámými hudebníky a pomáhá jejich vstupu do hudebního světa (např. Mark Dignam, Mic Christopher, Mark Geary, Luka Bloom, Barry McCormack, Josh Ritter, Mundy, Nina Hynes, Damien Rice ad.). V Čechách zase rád hraje s Honzou Hrubým, Raušem, sestrami Irglovými a mnoha dalšími či jammuje jako naposled s větší částí skupiny Jarret.

Glen hraje hlavně v klubech, na náměstích, v čajovnách (jako v úterý 16.11. v Novém Jičíně) či pořádá utajené koncerty s kapelou. Hraje a hrají i převzaté písně anebo ve svých písních na pódiu používá úryvky známých či slavných písní jiných interpretů. Jako předskokani hráli Frames např. na koncertu Boba Dylana, teď spíš předskakují ostatní kapely jim, nedávno Bell X 1. „Rámy“ koncertují nejvíc v Americe, doma v Irsku a ve střední Evropě. Vydali několik alb včetně živých záznamů koncertů, to poslední je studiové z letoška a jmenuje se Burn The Maps.

Řekli a napsali o něm:

*Glen je přítel, bratr, filozof, jasný plamen. Dokáže se podělit stejně jako zbytek kapely o své srdce a lidé to cítí ...

Colm mac Com Iomaire, houslista

*Glenův hlas není z těch velikých na první poslech, je jako zvlněná hladina, pod níž můžete sledovat tajemné dění, je jako vodopád vyvracející fyzikální zákony, schopný vyzpívat celé spektrum zdánlivě neslučitelných emocí, jeho domovinou jsou krajiny závratné něhy zářící nadějí, jakož i hory rozeklané zlobou a hluboké řeky tázavého smutku. Ten fascinující hlas, rozpjatý od šepotu k výkřikům, nezřídka působil dojmem tepny, z níž tryská krev dvou nesmiřitelných nepřátel - jednota neslučitelných protikladů. Každý tón, každý záchvěv hlasu je náznakem, klíčem k něčemu, co nemůže být explikováno; je běžné (i v hudbě či poezii), že část zastupuje celek, ale s Glenem máte pocit, že každá část zpřítomňuje celek, který nemůžeme zahlédnout, tím méně pojmenovat, že zvolený způsob vidění/vyslovení není než ukazatelem cesty k bezpočtu dalších možností. Opravdu: nejistý suverén, vědoucí agnostik!

Jana Moravcová

*Kdo je Glen Hansard? Na tuto odověď je třeba jeden život a já ho poznávám pouze šest let. Je to člověk, který dokáže koncentrovat energii všech členů kapely a skvěle ji předat publiku. To je dar, dokonalý dar. Každý je vedle něj šťastný.

Joe Doyle, basový kytarista

*Glen je především vynalézavý a skvělý autor, písničkář. Líbí se mu kapelu strkat pořád kupředu, rád riskuje, nikdy se nebojí prohrát - je to dobrý, statečný vojevůdce. Občas se spolu o muzice pohádáme. Oba jsme tvrdohlaví a občas na sebe narazíme, Glen si ale umí udržet nebo znovuzískat přátelství. Je skvělý typ pro frontmana kapely - rád je v centru pozornosti, my ostatní dáváme přednost být trochu schovaní za zesilovači.

*Je to zpěvák se vším, co ke zpěvákům v každé kapele patří - např. se objeví vždycky až když je aparát nachystaný na jevišti nebo naopak odstěhovaný v autě. Extrémně talentovaný, s darem charismatu, na pódiu magický.

Simon Good, hostující kytarista a přítel kapely

*Frames jsou skvělí muzikanti, kteří chtějí ze všeho nejvíc hrát své písničky a přinášet lidem radost. Více než o slávu, peníze nebo politické postoje jim jde o hudbu, kterou chtějí hrát tak, jak ji cítí, pro potěšení své i publika.

Gerard Mc Donnell, zvukař The Frames

Řekl Glen:

*Největší zodpovědnost, která se nemění, je zodpovědnost sám k sobě, abych nedělal to, za čím si stoprocentně nestojím.

*Ano, jediný důvod, proč tady na letišti stojíme, unavení, uprostřed neznámého města, daleko od domova, je to, že v srdci každého z nás je láska k hudbě, závislost na vibracích, které přináší. Šířit dobré vlny, to je ta medicína.

*Víte, každý muzikant má své místo, své pódium, kam jezdí radši, než jinam. Kde se cítí lépe, kde poprvé hraje své nové písničky, kde má věrné a vnímavé publikum. Hraní v Irsku, USA nebo Austrálii pro mě není taková pohoda jako v České republice. Nechci, aby to vyznělo hloupě a už vůbec nechci nějak česká či evropská pódia podceňovat, ale tady jsou ta hraní pohodovější právě proto, jako by o nic nešlo. O žádný kontrakt nebo pozornost médií nebo tisíce nových posluchačů. Valmez je vyjímečný navíc tím, že tady mám přátele, u kterých bydlím a tak se po koncertě nevracím do anonymního hotelu, můžu si zajít na pivo, potkat se s kamarády. Tak často sem přijíždíme prostě proto, že se nám to tady napoprvé strašně líbilo. Řekli jsme si, že až budeme mít čas, přijedeme znovu. V Česku se opravdu nedá vydělat tolik peněz, kolik si kapely představují, ale my jsme nezávislí, můžeme cestovat nalehko a nepotřebujeme být strašně bohatí. Posluchači jsou tady zvyklí na náročnou hudbu a dokáží ji ocenit, přestože stojí mimo hlavní proudy. Za komunismu jsem tady nebyl a zajímalo by mě, jaké to muselo být... Vypadá to, jako byste něčím procházeli, nějakou rostoucí bolestí, a pro mě jako Ira je zajímavé to sledovat. V Irsku se toho v poslední době hodně změnilo, prosperujeme a sami sobě důvěřujeme, ale v této změně se skrývá hluboký smutek, protože za vše, co získáme, vždycky něco ztratíme. A cítím, že v Irsku ztrácíme svou nevinnost, nenasytnost je přípustnější. Doufám, že to tady nenabere takovou rychlost jako v Irsku...

*Jediná věc, která nás s U2 spojuje, je to, že jsme kapely, které hrají rockovou hudbu. Speciálně v Irsku je takový hloupý zvyk, že když se nějaké skupině začne dařit, hned se začne říkat, že to jsou příští U2. Podle mého jsou U2 kapela, která zcela dominuje a ovládá hudební svět, ve kterém se pohybuje. Už dávno v tomto případě nejde hlavně o hudbu, U2 jako nadnárodní obchodní korporace se svými ekonomy, stratégy a plánovači, to jsou především peníze. Hudba samotná, která je fantastická, je v tom utopená a musíš ji čím dál víc hledat. Spousta lidí je přesvědčena, že jsou nejlepší. Já ne - protože na žádné nejlepší v umění a hudbě zvlášť nevěřím. Nic takového prostě neexistuje, umělci od určité úrovně jsou všichni už jen stejně dobří - jak to chcete porovnávat? Otázkou je nejen to být či nebýt muzikantem - miliardářem, ale taky to, co s těmi penězi děláte. Kdybych svou hudbou miliony vydělával, dal bych je mladým kapelám, abych jim pomohl se prosadit. Tak můžeme dělat svět lepším, ozdravit společnost a být její součástí, smyslem života je přece i potřeba pomáhat si. Z tohoto důvodu my pro U2 nemůžeme být žádnou hrozbou, oni se zkrátka pohybují v jiné dimenzi, než o jakou stojíme my.

*Kdybych mohl mít v životě jen jedinou věc, pak bych si vybral jen hudbu.

*Když hraji sám, připomíná mi to, kde jsem začínal. A když celou dobu hraješ v kapele, můžeš zlenivět a někdy se až příliš držet stranou, takže když pak máš odehrát písničku sám jenom s kytarou, je to někdy opravdu hodně těžké. Takže když hraji samostatné koncerty, pomáhá mi to připomenout si, kde jsem začínal, a doufám, že takhle zůstávám když ne plný energie, tak, aspoň doufám, pořád v pohotovosti... Víš, myslím si, že dobrá písnička je taková, kterou můžeš zahrát...totiž, dobrá písnička je ta, která ani nepotřebuje hudbu, prostě je to jenom písnička, bez žádných nástrojů nebo možná jenom s kytarou a hlasem. A když můžu písničku takhle zazpívat, pak s kapelou může znít jenom líp. Někdy může kapela písničku zabít, někdy ta písnička prostě zní líp jenom tak s kytarou. Proto se mi hodně líbí hudbu takhle interpretovat. Důvod, proč rád hraji i na ulici je ten, že tam hudba patří, tam původně vznikla a snaha ji dostat někam za zavřené dveře, na určité místo, kde se za její poslech musí platit, není právě šťastná.

*Spousta lidí z profese nás přestalo brát jako kapelu, kterou lze ignorovat, došlo jim, že stojíme za pozornost. Objevily se zajímavé nabídky na distribuci poslední desky, otevřely se nám cesty na pódia, nic o sobě nemusíme říkat, vysvětlovat. Je to jako pas, volňásek do nových prostor, taky razítko nebo nálepka. Když se to tak vezme, všechna sláva je měřena jen inkoustem, tím, co o vás napíší. Nelíbí se mi to, ale je to tak - jen inkoust, nic víc.

*Objevila se celá nová generace mimořádně talentovaných hudebníků. Těch jmen je tolik, že nemá smysl je vyjmenovávat. Je to až neuvěřitelné, trochu to rozsahem i kvalitou připomíná konec šedesátých let v Americe. Tato situace ovlivňuje pak další věci. Irská hudba se dnes daleko více hraje v irských rádiích. Tito noví talentovaní hudebníci už nečekají na to, až se nad nimi smilují velké firmy a za nevýhodných podmínek jim vydají desky a vydávají si je zkrátka sami (např. Damien Rice a jeho CD „O“). Taky narůstá taková ta upřímná hrdost a sebevědomí v irské muzice. Skvělé je i to, že nová hudební scéna není v Irsku vystavená jako pyramida - jeden nahoře, ostatní pod ním, ale jako jakýsi vlnící se útvar, kde úspěch jedné kapely nebo muzikanta ovlivní pozitivně i ostatní. Chcete-li ale slyšet konkrétní jména, pak mohu říct, že kapela BellX1 a písničkářka Nina Hynes patří určitě k tomu nejlepšímu, co nejen v irské hudbě, ale současné hudbě vůbec, existuje. Přál bych vám i zažít koncert Damiena Rice, je to opravdu zážitek.

*Myslím, že se doba změnila a že jedna ze součástí té "velké rockové lži", tím míním hraní na obřích stadionech, je už pryč. Lidé vědí, že se hudba dá dělat i jinak, že nemusí své muzikanty sledovat dalekohledem ze vzdálenosti několika stovek metrů, chtějí kontakt s pódiem a cítit určitou intimitu. Myslím, že čím jsou menší prostory pro hraní, tím intenzivnější je pak hudební zážitek pro hráče i posluchače. Snažíme se tedy hrát na tak malých pódiích, jak to jenom podmínky umožní.

Vidět a slyšet naživo Glena či jeho kapelu je pro příznivce hudby v Čechách a na Moravě zvlášť, neobyčejná a neopakovatelná příležitost sledovat „světového“ umělce zblízka, intimněji a sledovat jeho růst.

Takže dnes 24.listopadu bude koncert v brněnském kině Scala a hned v pátek 26.11. večer na Dobešce James HARRIES s Emilem Viklickým a Petrem Dvorským.

Doporučená CD: For The Birds, Set List, Burn The Maps (vše The Frames).

Odkazy:

http://frames.wz.cz/

http://frames.vipcz.cz/




Další články tohoto autora:
Petr Vlasák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku