Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.11.2004
Svátek má Klement




  Výběr z vydání
 >PŘÍCHOZÍ VÍTANÍ A NEVÍTANÍ: Jejich dopad
 >POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh patnáctý - Veřejně o neveřejném
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Další ekologistický zákon proti rozumu a přírodě
 >VZPOMÍNKA: Krocan
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tunguzský meteorit hadr
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vincenzo Bellini navěky úžasný
 >POLITIKA: Škromach – pohrobek personální genocidy M. Zemana
 >PSÍ PŘÍHODY: Málo platné, je to pejsek
 >ZE ZVÍŘETNÍKU: Rekonstrukce útulku
 >POLITIKA: Komunisté v listopadu ´89
 >PRÁVO: Patenty na software (2)
 >KNIHA: Nevidomí žijí mezi námi
 >PENÍZE.CZ: Finanční deriváty 'od F po F'
 >PRÁVO: Trestní oznámení na Ludvíka Zifčáka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
23.11. VZPOMÍNKA: Krocan
Jan Beneš

U nás jsme těm ptákům říkali krůty. Vydávala, taková krůta, nepříjemné zvuky a dokonce ani nevypadala a nepohybovala se sympaticky. Vlastně jich z dětství pamatuji jediné hejno. Chodívaly po dvoře mlýna a hospody Na čůrandě, na řece Klabavě, kousek nad Rokycany. To vše samozřejmě v době, kdy jsme o takřka posvátnosti tohoto ptáka v Americe, leč už pod jménem krocan nic nevěděli. Týče se Dne díkůvzdání, čili Thanksgiving a je to jeden z těch mála dnů, kdy se v USA zavírají i samoobsluhy.

Nějak jsem samozřejmě věděl, že krůta a krocan jedno jest, ale vžila se u nás krůta a pokud vím, na stole mých rodičů se nikdy neocitla. A prvního krocana jsem okusil na podzim roku 1966 ve věznici ministerstva vnitra č. 1, Praha Ruzyně. Kde se skoro na Thanksgiving, jen od den dříve, odehrávalo takové díkůvzdání roku 1966.

Což bylo tak, že nám do cely 353 v sobotu ráno vplul nový a značně sklíčený nájemník. Tak sklíčený, že jsme z něj ani nedostali proč se mezi námi ocitl. Inu, on se svět člověku poněkud hroutí, když se ocitne v base. Tomuhle Slávkovi Vejmelkovi, to jméno jsme z něj dostali, se zhroutil zřejmě značně. Plakal a nebyla s ním žádná řeč. A plakal usedavě.To vše navíc v sobotu, která je v kriminále, míněno vyšetřovačce delší než jiné dny. Neb se nevodí k výslechům a na chodbě panuje klid rušený jen řinčením ešusů ke snídani a po snídani, k obědu a odevzdávání po obědě. Sbírání ešusů od oběda je obvykle spojeno i rozdílení tak zvané studené večeře. Což je 250 gramů chleba a trojúhelníček taveného sýra,.

Potom po zbytek dne už jen sem tam klapnutí špehýrky a čekání na večerku. Spláchnutí hajzlu. Případně spláchnutí hajzlu a vytlačení vody ze sifonu, pro zajisté nedovolený kontakt tak zvaným hajzltelefonem, s celou nad námi, pod námi, případně až do sklepa. Toť události takové věznice v sobotu.

Leč toto sobotní odpoledne se v dobu naprosto nezvyklou ozvalo nejprve rachocení katru, pak sice nesrozumitelný, ale hlasitý hovor příchozích s bachaři na chodbě v němž však srozumitelně padlo i číslo naší cely. Ejhle! Cosi se děje.

Následně rázné kroky a to nikoli bachařských plstěných podrážek, jež se zastavily právě u našich dveří. Šoupnutí špehýrky,opět jakási slovní výměna, pak hlomoz zámků a zá-vor. Dveře se otevírají.

Takže bystře do tvaru a podat hlášení,…

Jenže bachař na ně tentokrát nedbal, v rukou svíral objemnou papírovou krabici, pokročil přes a zeptal se je: „Vejmelka?“

Nový vězeň pokročil kupředu.

„To jsem já.“

„Nate, máte si to sníst!“ a z krabice vyklopil Slávkovi do rukou krásně upečeného mohutného krocana. „A ne abyste házel kosti do záchoda!“ přidal napomenutí.

Pak už jen bouchly dvéře a byl pryč. Rázně se vzdalovaly i ty nebachařské kroky. Zatím co Slávek Vejmelka se rozplakal ještě o poznání silněji, až mu slzy kanuly na toho krocana v bezmocných pažích a přerývaně pravil:

„Já nemůžu, snězte si to, já tím krocanem zabil strejčka.“

Inu, 250 gramů chleba a trojúhelníček taveňáku nelze považovat za večeři jež člověka zasytí, takže jsme se vrhli na krocana; holýma rukama, samozřejmě, nic jiného jsme k disposici neměli. Taktéž bez dávno sežraného chleba sobotní studené večeře. Zároveň si pak vyposlechli i tuto tragickou story, v níž právě požíraný krocan sehrál úlohu vražedné zbraně.

Slávek Vejmelka byl hoch z venkova a studoval v Praze. Což mu umožňoval zejména strýček na Spořilově, který ho u sebe nechával bydlit. Studoval, studoval pilně Vejmelka, až dostudoval. Měl radost a strýček měl také radost. Chystala se oslava. Rodiče na venkově po-slali synkovi krocana a strýc, však byl také z venkova a věděl si rady, krocana krásně upekl.

Slávek mezitím pozval kamarády a oslavovali. Inu, neobešlo se to bez nápitků, však není nad to, když má člověk takové studium za sebou a radost o sobě dávala znát i hlučností oslavy. Taktéž pochopitelně řvoucím magneťákem, který k té oslavě kterýs z těch kamarádů přinesl, včetně pásky s nejnovějšími hity Radia Luxembourg.

I přišel strýček, však měl ze synovce také radost. „Hoši, prosím vás, jaksi, kvůli sousedům,…“

Hoši zajisté ztichli, ba i tu muziku ztlumili, byli to v podstatě hodní chlapci, ale po chvíli už se hlomozem jejich oslavy ten řadový domeček na Spořilově zase otřásal. Na stole trůnil uprostřed jiných dobrot hlavně upečený krocan. Hoši však se věnovali spíše nápitkům. Však flaška mavrudu tehdy bývala za 19 Kčs. Gaudeamus igitur.

Tak se stalo asi čtyřikrát, hned odpoledne. Pak nastala noc a sousedi si už doopravdy začali stěžovat; bušili na stěny, ba dokonce i zazvonili s žádostí o klid u dveří. A strýček opět přišel. Tentokrát už dost zhurta, už opravdu musí nastat noční klid. Taktéž pak už smířlivěji pravil, ať si přece chlapci sní toho krocena, však se s ním sám pekl.

Leč ožralý synoveček ve svém furiantství krocana popadl a po strýci, se slovy: „Sněz si ho sám!“ hodil.

Neštěstí se narodilo.

Strýček, bať starší a nepohotový člověk, na tento vývoj událostí nebyl připraven. Krocan ho zasáhl do hlavy a to tak špatně, že mu to zlámalo vaz. Krocan je velký pták a tohle byl obzvláště velký krocan.

Hoši tušili, že se stalo cosi neobvyklého, padlému strýci zavolali sanitku, ale pomoci mu už nebylo. Takže přijela policie.

Krocan byl původně zajištěn jako vražedná zbraň. Leč vyšetřovatel měl dost rozumu, že by pták, byť pečený jako předmět doličný do soudu nevydržel a kázal vydat ho obviněnému do věznice.

Sobotní večer byl tenkrát přerušen ještě jednou mimořádností. Zatloukli jsme na dveře, že chceme odevzdat ožrané krocaní kosti.

Bachař nám nadal.

Slávek celou tu dobu plakal a s pláčem zalézal i do dek, když siréna konečně ohlásila večerku.

2004




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku