Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.11.2004
Svátek má Klement




  Výběr z vydání
 >PŘÍCHOZÍ VÍTANÍ A NEVÍTANÍ: Jejich dopad
 >POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh patnáctý - Veřejně o neveřejném
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Další ekologistický zákon proti rozumu a přírodě
 >VZPOMÍNKA: Krocan
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tunguzský meteorit hadr
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vincenzo Bellini navěky úžasný
 >POLITIKA: Škromach – pohrobek personální genocidy M. Zemana
 >PSÍ PŘÍHODY: Málo platné, je to pejsek
 >ZE ZVÍŘETNÍKU: Rekonstrukce útulku
 >POLITIKA: Komunisté v listopadu ´89
 >PRÁVO: Patenty na software (2)
 >KNIHA: Nevidomí žijí mezi námi
 >PENÍZE.CZ: Finanční deriváty 'od F po F'
 >PRÁVO: Trestní oznámení na Ludvíka Zifčáka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
23.11. POLITIKA: Komunisté v listopadu ´89
Jakub Vosáhlo

Každé výročí „sametové revoluce“ s sebou přináší i spekulace ohledně příčin její sametovosti, přičemž vždy bývá diskutována role představitelů minulého režimu. Můžeme slyšet všemožné více či méně bláznivé konstrukce, dokazující dohodu mezi představiteli KSČ a OF. Tyto spekulace jsou dány mimo jiné i tím, že neexistuje širší povědomí o chování představitelů KSČ v listopadu´89. Vím to z vlastní zkušenosti, neboť když jsem před třemi roky psal o Listopadu´89 práci na SOČ (Středoškolská odborná činnost), narazil jsem na minimum sekundárních (tzn. již zpracovaných) materiálů, zabývajících se chováním představitelů komunistické moci. Samozřejmě nevíme, co se dělo v zákulisí a zda došlo k nějakým dohodám, o kterých vědí pouze jejich účastníci. Kromě toho ale existuje mnoho oficiálních a všeobecně známých událostí, z nichž ale také lze leccos dovodit. Pokusme se je shrnout:

Již v prvním týdnu revoluce se od oficiálního komunistického postoje oddělil předseda federální vlády Ladislav Adamec a začal víceméně „na vlastní pěst“ (bez jakéhokoliv mandátu od KSČ, což mu později řada spolustraníků velmi důrazně vytýkala) vyjednávat s představiteli opozice. První jednání absolvoval ještě před mimořádným zasedáním ÚV KSČ 24.11. a proto na něm byl opatrnější, než na následujících jednáních. Nejmarkantněji se tato obezřetnost projevila tím, že odmítl přijmout Václava Havla (představitelé OF ustoupili a Havel byl z delegace vyřazen), ale třeba i tím, že odmítl diskutovat o čemkoliv, co by potlačovalo socialismus. Na mimořádném zasedání ÚV KSČ byl přesto vystaven tvrdé kritice, zejména ze strany zástupců krajských a okresních organizací, kteří si evidentně vůbec neuvědomovali, co se děje. Tím ztroskotala jeho kandidatura na funkci generálního tajemníka KSČ, která měla usnadnit vyjednávání s opozicí. 26.11. se Adamec opět sešel s představiteli OF, tentokrát již včetně Václava Havla. Adamec již tehdy jednoznačně začal vyjednávat sám za sebe a přestal se ohlížet na ÚV KSČ, dosavadní centrum komunistické politiky. Následovalo jeho vystoupení na demonstraci na letenské pláni, kde byl vypískán. 28.11. se opět sešel s delegací OF, ve které již byli přítomni i lidé, kteří se do centra dění dostali až v průběhu revoluce- např. Václav Klaus a Petr Miller. Právě on na tomto jednání poprvé vyzval L. Adamce k demisi. Od této chvíle začíná vliv Ladislava Adamce slábnout. OF začíná tlačit na výrazné změny v řízení státu, ke kterým Adamec není ochoten. Jeho posledním pokusem o zachování moci je nechvalně proslulá „Vláda 15:5“, která vydržela ve funkci pouhé čtyři dny (není příliš známé, že Adamec strávil většinu jejího funkčního období v Moskvě, kde žádal o podporu Gorbačova, který jej podpořit odmítl). Poté se o Adamcovi spekulovalo jako o kandidátu na funkci prezidenta, ale to byla skutečně jeho labutí píseň.

Historické (a zároveň hysterické) jednání ÚV KSČ z 24.11.1989 bylo zachyceno v knížce Poslední hurá (přepis stenografických záznamů z tohoto jednání). Jak už bylo uvedeno, řada představitelů KSČ, zejména z regionů, si zřejmě vůbec neuvědomovala rozsah probíhajících změn a stále prosazovali starou rétorikou staré zásady. Nejmarkantněji se to projevilo ve chvíli, kdy mnoho ortodoxních komunistů (včetně generálního tajemníka M. Jakeše) vedlo vášnivou diskusi, zda má být užito všech dostupných prostředků k tomu, aby Alexander Dubček nemohl promluvit na demonstraci na Václavském náměstí. Je nepříliš známé, že na tomto jednání se po rezignaci Jakešova vedení objevily dva návrhy na gen. tajemníka. Tím prvním byl Karel Urbánek, tajemník ÚV KSČ. Řadoví účastníci jednání ovšem přišli s návrhem na volbu Lubomíra Štrougala, dlouholetého předsedy vlády. (o něm se mimochodem uvažovalo již v roce 1987, ovšem nakonec byl tehdy zvolen Jakeš) Štrougalovi nelze upřít, že jeho projev na tomto jednání jako jeden z mála celkem realisticky hodnotil situaci a uvědomoval si možné důsledky. Lidé, kteří ho podporovali (patřila mezi ně např. i Jiřina Švorcová) rovněž většinou mluvili k věci a uvědomovali si, jaká je situace. Na tomto jednání ovšem byli ve výrazné menšině a proto byl zvolen K. Urbánek. Mnoho lidí v něm vidělo symbol úpadku KSČ, neboť Urbánek rozhodně nepůsobil dojmem charismatického politika a jeho projevy (první pronesl v ČST 26.11.) si svou bezobsažností i slovníkem nezadaly s proslulými projevy jeho předchůdce. Václav Havel ho později označil za „jakési hodné trdlo, které mluvilo zcela od věci a nic nechápalo“.

Hypotézy o spiknutí komunistických struktur s opozicí se často odvolávají na chování StB. Je faktem, že StB se v listopadu´89 chovala jinak než dříve, ale těžko říct, zda z toho lze dovozovat nějaký zájem na změně poměrů. Navíc změna chování StB vůbec nebyla tak jasná, jak by se mohlo zdát. Situační zprávy StB, vyhodnocující situaci, sloužily jako vodítko pro nižší složky StB a proto lze předpokládat, že StB v tomto interním materiálu zcela otevřeně hovořila o svých zájmech a snahách. Zprávy z doby Listopadu´89 se obsahem ani užitými prostředky příliš neliší od zpráv předlistopadových. OF je v nich ještě 24.11. (tedy už poté, co jeho představitele přijal L. Adamec) označováno za ilegální organizaci. Kromě toho tyto zprávy velmi pečlivě monitorují postoj ostatních zemí. V části zabývající se jejich postojem jsou velmi často uváděna prohlášení, tvrdící že v Československu bude zachován socialismus (např. stanovisko Socialistické strany Francie), zatímco názory, že v ČSSR dojde k radikální změně polit. poměrů, jsou citovány pouze zřídka a útržkovitě. Pokud by StB měla zájem na změně polit. poměrů, položme si otázku, zda by v těchto zprávách uváděla tyto informace v takovém nepoměru. Kromě toho např. v Liberci vyvíjela StB hrubý nátlak na řiditele divadla F.X.Šaldy Petra Novotného, který nedokázal zajistit přerušení okupační stávky herců. To rovněž nesvědčí o snaze o změny.

Armáda, Veřejná bezpečnost a Lidové milice patřily k nejradikálnějším odpůrcům opozice a měly zájem proti demonstracím i dalším akcím OF co nejradikálněji zasáhnout. VB svým zásahem na Národní třídě celou revoluci způsobila (přesněji řečeno: způsobila že převrat, který musel nastat, se odehrával tak, jak se odehrával), armáda a LM pak mobilizovaly své příslušníky, aby byli připraveni zasáhnout. I VB se do boje proti opozici zapojila, jednak zatýkáním představitelů opozice (nejznámější je v této době zatčení Petra Uhla za šíření zprávy o zabití jednoho studenta na Národní třídě) a jednak tím, že se snažila zabránit akcím opozice (např. kontrolami občanů, přicházejících na veřejné diskuse do divadel) Největší plánované akce těchto organizací se ovšem realizovat nepodařilo. Mobilizace LM byla zbytečná, neboť nikdo si v dané situaci netroufl podepsat rozkaz k útoku a stejně tak armádu si nikdo netroufl povolat, třebaže byla připravena (a třebaže ministr obrany, gen. Milan Václavík, ještě na jednání ÚV KSČ 24.11. zásah armády velmi vehementně prosazoval.)

Toto jsou fakta o chování některých významných orgánů komunistického režimu v listopadu´89. Názor ať si každý udělá sám.




Další články tohoto autora:
Jakub Vosáhlo

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku