Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 23.11.2004
Svátek má Klement




  Výběr z vydání
 >PŘÍCHOZÍ VÍTANÍ A NEVÍTANÍ: Jejich dopad
 >POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh patnáctý - Veřejně o neveřejném
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Další ekologistický zákon proti rozumu a přírodě
 >VZPOMÍNKA: Krocan
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Tunguzský meteorit hadr
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Vincenzo Bellini navěky úžasný
 >POLITIKA: Škromach – pohrobek personální genocidy M. Zemana
 >PSÍ PŘÍHODY: Málo platné, je to pejsek
 >ZE ZVÍŘETNÍKU: Rekonstrukce útulku
 >POLITIKA: Komunisté v listopadu ´89
 >PRÁVO: Patenty na software (2)
 >KNIHA: Nevidomí žijí mezi námi
 >PENÍZE.CZ: Finanční deriváty 'od F po F'
 >PRÁVO: Trestní oznámení na Ludvíka Zifčáka

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
23.11. POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
Lubomír Zaorálek

Pokud se komunisté nedokázali jednoznačně distancovat od mučení a mrzačení tisíců lidí za totalitního režimu a od toho, že z této země vyhnali statisíce lidí, způsobili nesmírné utrpení a těžce ublížili tomuto národu, nemají právo podílet se na vládě v této zemi.

Nicméně pamatuji si slova Václava Havla z balkónu Melantrichu, ve kterých vyzval všechny v této zemi, abychom potlačili nenávist a pokusili se všichni podle svých schopností pomoci obnovit naši demokratickou státnost. Řada představitelů KSČ se zúčastnila kulatých stolů a pomohla demontovat minulý režim; komunisté ve Federálním shromáždění zrušili vedoucí úlohu své strany a při volbě prezidenta hlasovali pro Václava Havla.

Usoudili jsme tehdy, že komunistickou stranu porazíme v politickém zápase. Vzpomínám na chvíle úzkosti před prvními svobodnými volbami, jestli se to opravdu povede. Věděli jsme, že KSČ má své stoupence, ale bylo těžké odhadnout, kolik jich opravdu je. Hnát komunisty kamsi do podzemí mi připadalo jako způsob jak jim ještě zajistit budoucnost. Věřil jsem, že komunistická strana neobstojí v přímém slunci veřejné debaty. Dnes považuji za chybu to, že jsme nedokázali v průběhu patnácti let svou politikou učinit komunisty bezvýznamnými.

Oproti panu prezidentovi si nemyslím, že komunismus je přirozenou součástí české národní identity. Nevidím žádný důvod, proč si myslet, že bolševická podoba komunismu, která k nám byla zavlečena a která byla dítětem samoděržaví a ruských imperiálních ambicí, by měla patřit do tradice české politické kultury. Naší tradicí není komunismus, ale levicové myšlení.

Projev pana Grebeníčka 17. 11. ve Sněmovně se mi hrubě nelíbil. Jeho účelové používání citátů z české literatury a falešný apel na obyčejného slušného člověka. Jeho slova o zavlečení divokého kapitalismu do naší země, jakoby nevěděl, že tu byla řada bývalých nomenklaturních členů KSČ, kteří se stali mnohdy těmi nejtvrdšími kapitalisty.

Ale ani na chvíli mi nepřišlo, že by snad bylo lepší vůbec zástupce komunistů nepustit ke slovu. Nejen, že nechápu, proč by právě a pouze tento jediný den v roce neměli právo ve sněmovně mluvit. Nebo proč bychom se kvůli nim měli podobné debatě vyhnout. Mně by naopak nevadilo, kdyby ty zbylé dny v roce komunisté mluvili méně, ale tento jediný den bych jejich názor chtěl slyšet, protože 17. listopad se jich opravdu týká.

Při sledování oslav v hlavním městě jsem měl neodbytný pocit určité kýčovitosti z těch fangliček a svíček. Ze 17. listopadu jsme učinili happening, dokonce v loubí byly rozestaveny makety policistů s pendreky. Vzpomínáme a chceme si to znovu prožít. A ještě hezčí by to bylo, kdyby tu ti komunisté už vůbec nebyli. Nejenže s komunisty se nemluví, ale za to, že tu ještě jsou, měli by být aspoň dnes zticha.

Tak tu máme proti sobě dva postoje. Jeden vyjádřil pan prezident. Když ho budu hrubě parafrázovat: „Ať oběti či vrazi – všichni máme nějaké máslo na hlavě. I komunisté jsou nakonec a bohužel součástí naší národní identity jako nezhojitelná nemoc.“ A vůči tomu stojí ten druhý, kýčovitý, nostalgický, který vzpomíná na to, jak jsme se tehdy všichni šťastní a neposkvrnění vyhrnuli do ulic a všechno zlo komunismu stálo na pranýři před námi. A my je konečně vyhnali klíči a zvonečky.

Mám podezření, že tyto dva postoje se nakonec možná někde v dálce sejdou. Ale co zůstane definitivně v mlhách a nejasnostech, bude naše poznání minulosti i sebe samých. Jsou to dva přístupy, které mají společné to, že se brání diferenciaci, kritice a opravdovému poznání. Je to způsob, jak se vyhnout nepříjemným otázkám. Jak varoval Ernest Gellner, je to způsob, jak se učinit nekonečně nudnými – pro sebe i zbytek Evropy.

Vyšlo v MF Dnes 20. 11. 2004




Další články tohoto autora:
Lubomír Zaorálek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku